Svět ve stínu

 Svět otevřel se v stínu katedrál,

v očích toho, kdo miloval.

Ticho zašumělo,

ozval se hlas.

Cesta, jíž jde srdce,

po lásce toužící

se naplnila

a v bezvětří po dešti

vyšla duha.

Svět barev a obrazů

oči uchopily.

STŘÍPKY ÚKOLŮ

 Jsou do paměti zaryté, jako pod kůži,

myšlenky let mých i vašich.

Někdy usínají, a jindy při nádechu

každé jejich kousky se rvou

a chtějí rozmělnit den

na drobné střípky úkolů.

Některé musím, jiné bych měla splnit,

ty, co jsou žhavým popelem

přeměňuji zpět na

výtečnou chuť a dávám je do misek

pro vás.

Ale ty, co nemají vůni dýmu

neměním.

Ahoj Silene. Tvoje básně se mi líbí. Hledala jsem možnosti na Písmáku, jak se seznámit více s autory. V odkaze Kluby, jsem našla Tebe, jako majitelku. Napiš mi prosím, jak postupovat, abych se mohla stát také členem. Myslím, že bychom si mohly rozumět. Vydáváš také knihy? Odkud jsi? Já docházím často do Prahy na různé akce. Třeba bychom se mohly seznámit, pokud bydlíš někde kolem Prahy. Já jsem od Berouna. Mohly bychom si vyměnit zkušenosti. Napiš prosím, jak se stát členem klubu. Předem děkuji. Viola

Můsíte číst každou jednotlivou báseň od začátku knihy jednu za druhou.  V tom ja ta podstata. Básně mají děj, jedna na druhou navazují a vytváří ucelený příběh Dědice Země, který nese vzácné poselství a dar předává generacím. To pozornému čtenáři (knihy) neunikne. Na začánku knihy (v první básni) je položena otázka a v knize se na ni odpovídá. Na konci cesty budoucnost pro něj přestává být tajemstvím.

Moc hezké

Taky smrt je neviditelná. Psala jsem taky o černé díře uvnitř lidského vědomí, kam zapadají myšlenky a jsou tam navždy. 

Kvůli tomu slovu dekadence nebo pláč. Ale slzy mohou být i veselé.

Hezká a smutná. Ale i ve smutku je štěstí. 

Děkuji za přáni. Vydávám převážně samonákladem. Jen prvotina vyšla v Tritonu. A nebo tvorba vychází společně s jinými autory. Proto se ke čtenářům moc nedostanou. Nakladatelé se máloky ozvou zpět. Je možné Tě dohledat třeba na facebooku? Okdud jsi?

Dárce je neviditelný, nevědomý. Je ve vás a vy ho hledáte a nevíte o tom. Ale podvědomí vás vede tak, aby z nevědomého učinilo vědomé a tím by život získal vizi k tomu neviditelnému. Vědomí vás samo vede k sobě a dává vám otázky. Ptáte se proč a v knize najdete odpověď. Mé dílo vzniká samo. V té knize píši prosbu Matky Země, aby ji lidé vyslyšeli. Je to velké pouto, jímž jste vědomím připoután k Zemi, s níž se setkváte, jako s krví. "Važte si sebe, jako své země." - píši v knize. Dárce je vloha, která je vám dána a díky níž poznáváte svět. Objevujete labyrint světa a prozíráte díky písmu Růže k Vesmíru. Je vám znám vlastní i vnější časoprostor. "Napsal sám život s touhou po vyslyšení." A když budete slyšet, splní se vám přání. Kniha Pouta Růže dává lidem návod na šťastný život v ní a současně prosbu, aby nebyla ničena, ale následováná. Sdělení, že ničením Země, ničí lidé sami sebe. Možná je to dáno klinickou smrtí, kterou jsem přežila. 

Já zase publikuji spíše do knih. Sem méně.

Tvá báseň se mi líbí aj mne oslovily. Děkuji za odkaz na mou tvorbu a též věřím, že si budeme rozumět. Kdo se ve tmě ztratí vědomně a nebude o tom vědět, jde vlastně za světlem a jednou se doví. Píšeš jenom sem, nebo i vydáváš knihy?

Je to báseň z knihy poezie Na misce vah, která neobsahuje jednotlivé verše, ale dohromady vytváří ucelený příběh, který se musí číst od začátku do konce. Průvodcem knihou je Písař Slunce. Na Trůnu je jeden. Ten dopis je na záčátku knihy a tahle báseň je jedna z posledních, v nichž nachází Trůn, který hledal v sobě díky obdarování slovy.