|
Antivax je ve skutečnosti variací náboženské víry. Racionálními argumenty ho porazit nelze Za masovým odporem k očkování není racionální argumentace, ale směsice prastarých ezoterických představ, touhy po společenství souvěrců a po potvrzení vlastní výjimečnosti. Je to vlastně parareligiozní jev, se kterým nic nehne. Máme proto větší problém, než jsme si dosud mysleli. Psychologové, marketéři a politici se přou, jak přesvědčit lidi, kteří se nechtějí nechat očkovat, aby svůj postoj přehodnotili. Někteří doporučují pozitivní motivaci: zdůrazňování benefitů pro jednotlivce, jejich blízké i celou společnost. Jiní sázejí na motivaci negativní: neočkované má přimět k vakcinaci ztížený nebo znemožněný přístup k zábavě nebo ke službám. Oba přístupy mají jedno společné: opírají se o racionální argumenty. Jenže co když je to slepá cesta? Co když o argumentaci a fakta vůbec nejde? Zatvrzelost řady antivaxerů a jejich neochota přijmout jakákoli vědecká vysvětlení naznačují, že antivakcinační postoj má blíže k pseudonáboženské víře, kterou racionálními argumenty vyvrátit nelze. Pokud to tak je, nacházíme se v ještě větším průšvihu, než se zatím soudilo. Nabízím indicie, které tomu naneštěstí nasvědčují. Kde se bere antivaxerská víra V Česku je značná poptávka po víře, samozřejmě nikoli té institucionalizované, spojené se standardními církvemi. Tato víra je v tuzemsku takřka mrtvá. Poptávka je po víře v „něco“, co má vyšší smysl a hodnotu než každodenní pachtění. Češi jsou „něcisté“, jak to trefně formuloval katolický kněz Tomáš Halík. V našem případě je podstatné, že takto neinstitucionálně lze věřit nejen v „něco“, ale i proti něčemu. Je to dokonce snazší. Víra založená na negaci neklade na člověka žádné nároky, přesto si „věřící“ může připadat, že je povznesen do vyšších sfér. Konkrétně to může vypadat takto: „Vakcína je zlo a my proti němu bojujeme, tudíž jsme dobří, osvícení, požehnaní. A náš život konečně získává smysl.“ Negativní „víry“ nejsou v dnešním západním světě novinkou. Projevují se například jako různá konzervativní hnutí, jejichž kánonem je věta „vraťte nám normální svět“. Často se dokonce tváří racionálně, při bližším zkoumání ale neznamenají nic jiného než pseudonáboženskou víru postavenou na popírání výzev, které dnešní svět přináší. Jejich znakem bývá mimo jiné ignorace vědeckých poznatků, například v případě klimatických změn. Nyní je jejich dalším výrazem popírání epidemie a/nebo odpor k očkování. Není mimochodem vůbec překvapivé, že se obě negace často vyskytují v kombinaci, jako v případě Václava Klause seniora… Ale soustřeďme se na parareligiozitu antivakcinační. Co k ní může lidi přivést? Jako u každého komplexního jevu to mohou být rozmanité cesty. Se zajímavým dílčím vysvětlením přišel sociolog a religionista Jan Spousta. Podle něj se probudily dávné představy, že vedle běžných věcí existují i předměty nabité magickou silou. A pokud jde o sílu negativní, už pouhým dotykem tyto předměty člověka znečišťují. Spousta připomíná, že se tento motiv objevuje i v mimokřesťanských náboženstvích, například v podobě zákazu jíst vepřové maso v islámu nebo judaismu. Spousta se domnívá, že se dnešním esoterikům a léčitelům podařilo smysl pro „duchovně nabité“ předměty u části populace vzkřísit, přičemž parareligiozní povahu svého učení dovedně skrývají. „Tito lidé nepoužívají standardní náboženskou terminologii, ale vypůjčují si vědecké pojmy a tvrdí, že vakcíny jsou plné ,chemie‘ nebo obsahují ,čipy‘, jsou ,experimentální‘ či ,mění geny‘ svých uživatelů,“ píše Spousta. Nemá tedy podle něj „žádný smysl argumentovat racionálně a ukazovat pod mikroskopem, že ve vakcíně žádné čipy neplavou: tato terminologie je prostě jen pseudovědeckým opisem islámského termínu harám ve smyslu ,hříšné a zakázané‘“. Pokud má pravdu, pak přesvědčovat některé antivaxery o prospěšnosti vakcín je podobné jako přemlouvat pravověrného žida nebo muslima, ať si dá vepřový řízek. Nepozře ho, i kdyby měl zemřít hlady. Jiným zdrojem současné antivaxerské „religiozity“ je nenaplněná potřeba někam patřit. Postmoderní svět je individualistický, atomizovaný, nenabízí mnoho autentických prožitků příslušnosti k nějakému celku. To je často zdrojem frustrace. Antivaxerství najednou nabízí možnost sdružování, sdílení náhledů a představ, zkrátka sociálního přijetí bez ohledu na věk, vzdělání, intelekt, sociální postavení. Do antivax komunity je vřele kooptován úplně každý, kdo je proti očkování, a skrze příslušnost k ní se může osvobodit od pocitů odstrčenosti. Zároveň antivaxerství odpovídá na základní lidskou potřebu rozdělit svět na „my versus oni“ v tom smyslu, jak o tom píše Elias Canetti v díle Masa a moc. Bez tohoto základního rozčlenění je obtížné se orientovat, najít svoje místo ve světě a vlastní identitu. Antivax hnutí to všechno nabízí. Protože covid prostupuje celou společností, být „neočkovaným“ je vnímáno jako výraz zásadního postoje. Utváří to silný pocit identity, bez ohledu na to, co člověk dokázal a kým nebo čím skutečně je. Proto je tato pseudovíra tak přitažlivá. Třetím zdrojem antivaxerské parareligiozity je lidská potřeba výjimečnosti. Skoro každý člověk chce udělat něco mimořádného, ba hrdinského, leč málokomu se to povede. Antivax hnutí nabízí jednoduchou možnost, jak to provést a zvýšit si tak sebehodnocení. Antivaxeři se často sami považují téměř za disidenty, mluví o tom, že jsou „utlačováni“, že je na ně pořádán „hon“, že jim hrozí „likvidace“. Dopouštějí se i daleko větších přepjatostí, jsou schopni si dokonce připnout židovskou hvězdu, jako by byli cílem variace na holokaust. Toto instantní sebehodnocení na pomezí hrdinů a obětí zvůle jim pak umožňuje cokoli. Včetně ohýbání pojmu „svoboda“, kterou bez mrknutí oka redukují na možnost dělat si, co chtějí, aniž by dbali na celospolečenské důsledky. Směsice těchto motivů je dobře čitelná v nejrůznějších antivaxerských skupinách na sociálních sítích, kde se jednotlivci nejen hladí po srsti, vylepšují si sebehodnocení a ujišťují se ve své pravdě, ale také se vzájemně povzbuzují k odporu k těm, kteří mezi ně odmítají patřit. Mnozí přispěvatelé píší, že jim je ve společnosti očkovaných nehezky, protože očkovaní vyzařují jakousi „negativní energii“, což mimochodem odpovídá výše popsané ezoterice, která poskytuje věřícím antivaxerům pojmový aparát. Často ale sledujeme i projevy na pomezí agrese. Bojovat nejen slovy Důsledky toho všeho jsou drtivé. Antivaxerské hnutí podobně jako jiné parareligiózní kulty, které o sobě nikdy nepochybují, je schopné napáchat škody celé společnosti i jejím jednotlivým členům. Podobně jako členové sekty Chrám lidu byli ochotni provést hromadnou sebevraždu, dnes v nemocnicích vidíme antivaxery, kteří nadávají lékařům a ani upoutání na lůžko s dýchacím přístrojem s jejich přesvědčením nehne. Je popsán případ rakouského antivaxera, který z nemocnice odešel a „léčil“ se bělidlem. Zemřel. Je to víra doslova až za hrob. Ještě horší ale je, že antivaxerství se začíná radikalizovat a nabývat povahy bojovného kultu. Dobře je to vidět na demonstracích, kam přišli lidé s transparenty „Očkování jen přes vaše mrtvoly“. Současně se objevují případy, kdy antivaxeři fyzicky brání lidem v návštěvě testovacích a očkovacích center. Dokazuje to, že někteří z nich se považují za jakési boží bojovníky, kteří cítí svaté právo na oponenty útočit nejen verbálně, ale i za použití fyzického násilí. Není to nakonec nic divného, lecjaká parareligiózní organizace disponuje jak umírněnou, tak bojovnou složku. Viz předlistopadová KSČ, která vedle prostých věřících komunistů, kteří by neublížili ani žábě, měla i Lidové milice. Stejně jako každý kult má samozřejmě i antivaxerství své věrozvěsty. Vidíme jména politiků, celebrit, a dokonce i lékařů, kteří cítí v novém hnutí možnost zviditelnění, možnost postavit se do čela masového hnutí. Někteří z nich tomu, co říkají, asi i věří. Ale většinou jsou to feťáci pozornosti (Landa, Janeček, Pollert) či vyslovení podvodníci, kteří cítí možnost mocenské kapitalizace antivaxerského fenoménu (Vandas, Volný). Stojí za to se ještě krátce zastavit u otázky, proč se antivaxerství tak daří zrovna u nás a v okolních zemích střední a východní Evropy. Kromě nedůvěry ve stát se nabízí jako odpověď to, že se zdejší lidé cítí více než na Západě marginalizováni, mají pocit, že nikam nepatří, že na ně všichni kašlou. A tak hledají identitu, úkryt a útěchu tam, kde se zrovna namane. Antivax je dobrou příležitostí. Mohou si skrze něj sami sebe vážit, mohou to ostatním „nandat“. V každém případě, pokud je antivax skutečně variací náboženské víry, bude řešení epidemie komplikovanější, než se zatím soudilo. Nejrůznější pozitivní i negativní motivací k očkování přesvědčíte jen ty, kdo ho odmítali z prosté vypočítavosti, nebo ty, kteří jen na všechno kašlou. Ale rozhodně ne ty, kdo se s antivaxem identifikovali jako s prostředkem sebevyjádření. Zavedení povinného očkování budou vnímat jako nátlak, který je v odporu pouze utvrdí. Když navíc bude pokračovat trend, kdy se k antivaxerství přidávají i obyčejní násilníci, kteří cítí možnost někoho nenávidět a perspektivně si i bouchnout (na antivax demonstraci na Letné byl viděn například skinhead Vlastimil Pechanec odsouzený za vraždu Roma Oty Absolona), nečekají nás dobré časy. Když zatvrzelá menšina přeloží své motivace do termínů svatého boje, bývá zle. O to hůř, že v tomto případě demokratická společnost mnoho prostředků, jak eliminovat její zhoubný vliv, nemá. K obětem covidu tak paradoxně můžeme brzy začít počítat i oběti „svaté války“, která covid jako problém popírá.
|
Písmák