Stáří, ač smutné a bez rozkoše,

grošíky cinká, praví lichvář Moše.

Když tělo chřadne a v prach se mění,

bobtná Ti do krásy na účtu jmění.

A když z duše vyvře žití splín latentní,

i láska je naprodej - jen když jsi solventní!

Čím víc jich poslouchám, Majaksi, tím víc mi připadá, že my dva víme dohromady úplně všechno na světě. 

Jak je to možné?

No - voni vědí všecko, všecičko, až na jedninou drobnost - a to, že jsou starý zamindrákovaný osel. No a to vím ale naštěstí zase já!

Jsem Ukrajina.

Děkuji Vám všem, přátelé, za společně ušlý kus cesty. Jako Ahashver, i já musím putovat bez konce a odpočinku mezi světy, než světlo sefír vyhasne, a nebude již více rozdílu mezi krásný a ošklivým, dobrým a zlým, ani smutným a veselým. 

Shalom Alejchem!

Díky za konstruktivní připomínky, chyby jsem se pokusil opravit. Některé pasáže v textu bylo nutné mnohokrát přepsat, a někde prostě prosvítají věty z předchozích vrstev. Goře bych odpověděl asi tak, že to prostě vážně neumím, nedávno jsem si sepisoval své vzory, které mě pořád vědomě i nevědomě ovlivňují, a drtivá většina z nich byli humoristé (výjimkou byl právě Umberto, ten byl semiotik ;-)

Jediné, co jsem nechal, byly ty dlouhé "vší". Verze vynucovaná ústavem pro standardizaci jazyka mi připadá beznadějně archaická, a stejné je to se slovem "výjimka", které všichni stejně vyslovují "vyjímka". 

Ale vašnosti, voni mi tu hamtají ve vzácných starožitnostech jako trojice slonů v porculánu, když přijdou do kšeftu, tak je slušnost udělat nějakej kauf, není-liž pravda, ale vybavovat se tady o cizích lidech, kteří se nemůžou jaksepatří bránit, tomu se říká chucpe. Auf Wiedersehen!

Je jasné, že planetu již zachránit nelze, a proto je nutno hledat jiné cesty.

Je jasné, že planetu již zachránit nelze, a proto je nutno hledat jiné cesty.

Tohle básničkou mi něco připomněli.

Ve vsi, kde jsem se narodil, bývával takový zvyk. Když si někoho k sobě Hospodin povolal, přišla mu na pohřeb většinou celá ves, protože jsme se všichni znali, a náš rabín Akiba Rubenstein vždycky pronesl nad jeho hrobem pár vlídných slov, protože o mrtvých jen dobře, tak káže dobrý mrav. No a jednou se stalo, že došla řada i na místního krejčíka Kamzoila, podivína, o kterém lidé nevěděli, co si mají myslet. Mosch Kamzoil byl sice vyučený krejčík (živil se ale ledajak, prý i koulel sudy v pivováře), ale zlí jazykové tvrdili, že má obě ruce levé, a že proto neměl do čeho píchnout, a sám Kamzoil o sobě prohlašoval, že je urozeného původu, a že jeho rodu byl majetek zabaven zradou a skrze bezpráví, že je veliký umělec, básník a dramatik - já osobně nevím, nemám na takové prkotiny čas, celý den jsem na krámě a věnuji se zákazníkům.

Kamzoil ale řečnil, psal, a učinil se tak hlasitým, že ho u nás ve vsi nakonec zvolili starostou (prý v tom byly i cizí peníze, ale kdo ví). Všichni byli nadšení, protože starý starosta za nic nestál, navíc byl v holportu s přespolními, kteří se ožírali v místní hospodě, kradli jablka a řvali v noci na návsi, ale starosta Kamzoil dělal, že nic nevidí. Taky se za něj ledaccos rozkradlo, a lidé, tou dobou už trochu vystřízlivělí, čekali, že radnice pošle četníky, kteří lumpy zloděje vypátrají, viníky vsadí do šatlavy, a kradené věci se zas vrátí do obecního vlastnictví, ale švec Kamzoil dokázal jen pípnout, že "Naše ves nevzkvétá". Navíc občas mluvil hodně z cesty; prohlašoval, že je sice děsný humanista a lidumil, ale když byla vojna s turkem, tak dokonce osobně napsal dopis do Vídně našemu císaři pánu, aby tomu Turkovi rozselkal kulemi a granáty pořádně fazónu, protože prý takové pěkné ostřelováníčku je v nejlepším zájmu toho, na koho ten olověný déšť zrovna dopadá.

Zkrátka a dobře, Mosche Kamzoil byl jednoho dne po smrti, rabín stál nad jeho hrobem, a celá ves čekala, co řekne. Rabín si už asi třikrát odkašlal, čtyřikrát se vysmrkal, ale pořád s proslovem otálí a otálí, ačkoliv při kartách v hospodě mu vyřídilka jede, jedna báseň. Nakonec si dobrý rabi Akiba odkašlal počtvrté, a zastřeným hlasem prohlásil:

"To se nám ale najednou rozpršelo, viďte, sousedi?"