Písmák Moc slova
Golem, stará Praha a spoustu vín, pocitů, které jsou opředeny světlem nočních lamp a my v nich naše příběhy, třeskuté, nadějné, plné lásky, často hledáme, řekla bych. Nedá mi to spát, přemýšlím nad spisovateli, kteří tu seděli, či snad se procházeli, dýchali stejný vzduch je ohrané slovní spojení, ale vážně, možná v té metafoře je víc než klišé, ten dům tu stál třeba v tom věku, kdy se ptám.
Pražská německá literatura, jestli mě můj sešit ze střední neklame, tak přesně tam řadíme Kafku. Poslední dobou se ke mně toto jméno dostává blíž a blíž.
Spontánní barva
Vybrat si správnou barvu nehtů na promoce je něco jako vyprat skvrnu od malin na bílém triku, prostě doufáte, že to nějak půjde. Přemýšlím o svých černých šatech, slámových vlasech, jo, měla bych si je umýt, vtom zrcadle, které má na každém desátém centimetru bodovku, není to hezký pohled do těch upnutých vln, které by raději svou vahou klesaly knohám, zrovna vhorkém letním odpoledni, kdy se ověšená taškami zdoučování řítím rychlostí větru do první drogerie, mě čeká navýsost krásné zjištění, co třeba vyřešit obličej. Marná snaha. Takže zpět knehtům, černé šaty, bože, ty vlasy jsou děs, proč jsem si udělala drdol.