Nojo, člověk až s narůstajícím časem osamotě zjišťuje, kolik stojí za to ujít, za trochu (lásky). Ale zjevně ta samota k něčemu je - dělá skvělé básníky.

Přála bych si "beze mně", ale zebe mě.

Nejsme špatní, že toužíme. Skvělé jako vždy :)

Hezké, Oli

Všem moc děkuji za přečtení a reakce, vážím si toho :)

A mě to neuráží, líbí se mi - jak název komplementuje báseň a nabízí dvojsmysly, obrazy zevnitř ven, poslední dva verše jsou mi blízké. Tečka mě štve, ale to je osobní. 

Prošla jsem další díla, v těch též identifikuju zdařilé momenty. Myslím, že self cenzura tu není na místě. Na druhou stranu, proč publikovat, když nechceme slyšet názory a rady ostatních autorů?

Říkám si, vole tenhle podzim se tváří dost jako jaro. Asi by mi nevadilo, kdyby takový byl i ten můj životní podzim. Krásná báseň, k zamyšlení.

Hanko, děkuji. Anoano, názvem odkazuji na Hegerové "Bože můj, já chci zpět", miluji tu písničku, asi se ráda vracím zpět :) Jen v myšlenkách ovšem.

8hanka: Ano, bylo to myšleno tak, že zevnitř i navenek. Ta báseň/zamyšlení je jakýsi výsledek mého vnitřního boje s nezdravou láskou k nevyrovnané osobě. Když se na to dívám zpětně, hezký ten člověk opravdu podle standardních kritérií není a zachoval se ke mně strašně, ale lidé jsou obvykle komplexní a na škále dobra a zla se nacházejí někde uprostřed, asi neznám nikoho, koho bych běžně mohla označit za zrůdu. Někdo může být povrchnější, někdo zaměřený na hodnoty, někdo se starat jen o sebe, někdo konat dobro pro věřejnost, ale co je vlastně vnitřní krása? Samé otázky... :)

Zajíc: Souhlasím, taky mám takovou zkušenost. Přitom v kultuře se často vyskytuje motiv ošklivého zevnějšku, za nímž se skrývá krásný vnitřek (Kráska a zvíře, Sloní muž...). No, v realitě se ještě z žádného žabáka princ nestal. 

Zkuste cervene vino a kocku, mne to proti teseni se do prace pomaha :)

podoba lásky, kterou znám

Všem moc děkuju za kritiku, každou bedlivě čtu a "píšu si" :)

Pižák: ano, jen to někdy trochu bolí

dík, pomohlo

"Jas" mi dal zabrat :) Jinak moc hezky zachycený, ne tak hezký, pocit.

Ahoj, děkuji za komentář. Báseň jsem napsala jako pokus o zachycení prožité retraumatizace. Když jsem byla malá, opustil nás táta, v dospělosti se mi vrací opuštění a odmítnutí od lidí, které v danou chvíli vnímám jako středobod svého vesmíru. Řasy měly být symbolem nejmenšího detailu, který člověk řeší před setkáním s někým, na kom mu moc záleží... Soustředění se na detail, na kterém nezáleží, neschopnost vnímat realitu, vnitřní konflikt, bolest. To všechno pro mě tenhle text vystihuje. Nedotažený to ovšem je!