Lawenderr, ty víš, že tvoje poezie mě vždycky vtáhne. Tenhle text je syrový, má v sobě drsnou krásu, něco mezi zimním chladem a vnitřním ohněm. První část je jak výkřik do tmy – krátké, úsečné verše, co se zarývají pod kůži. „Běh chromých šelem“ a „boj o klíč k cele“? To jsou obrazy, co se mnou zůstanou. Je v tom zima, napětí, ale i něco skoro fatalistického.  

A pak najednou „Kobyla má bílý bok“ a je to, jako kdybys mě přikryla dekou. Pořád je tam chlad, ale jiný – takový, co znáš a sžiješ se s ním. Připomíná mi to pocit, když si lehneš do studené postele, ale po chvíli už tě hřeje vlastní tělo. Melancholie, vzpomínky, možná i útěk do bezpečnějších časů.  

Poslední část je hravější, ale pořád v ní cítím tu zvláštní odtažitost. Jako by ten pes, co si myslí, že „svět je veselý celý“, vlastně tušil, že to tak úplně není. Že pod tím sněhem pořád něco leží.  

Tvoje myšlenky na papíře, bez filtru, bez zbytečných kudrlinek. A přesně to na tom miluju.

Ach jo.

ty jo!

je hezká

básnička

kamarát duša

obsáhlé - na to, že první poem

v začátku se báseň držela ve vazbě a pak se rozletěla ... 

trochu mě text mate - významově

rád bych si tam dosadil nějakej stockholmskej syndrom, nebo vztah k bohu/konvertování třeba... (láká mě to - a bavilo by mě to asi trochu víc), ale na konci mi to pořád klouže k milenecké lásce

to je moc

Nekulturní, to jo, to jsem ... a nicka též. Se nepoměřuju. 

bod g

kdyby ryby v Rožmberku ... a nejsem a nejsem ... 

neřikej mi kamamuro, pfr

ty nejsi zlej

dudlajdá

m

pustil jsem po vodě láhev 

ve svitku s měkkýšším srdcem

za zločin hrdelní, splavem ~

 ... v omletých střepech jen záchvěv

slov, která tonula u dna °

šeptala vzhůru ^ k tvé dalni

tam, v řasy oděná Yóni

plážová  ... prosévá zrna

 ... ... ...

( )