proč ho tak nesnáším?

Nesnaším ho, protože mi odmalička přikazoval co smím e nesmím dělat. Ten pocit bezmocnosti nikdy nevymažu z hlavy, svírá mě, nahryzává mozek. Vzpomínka na jeho nadvládu se emnou potáhne celý život a myšlenka na jeho smrt ve mě nikdy neutichne.

Vidět ho klečet na kolenou, plakat, kát se. Nikdy bych mu neodpustila, protože ani on nikdy neodpouštěl. Jenom trestal. Trestal krutě a bezhlavě a nemyslel na nic jiného než na sebe. Strach. Strach i z malicherných chyb v mém životě, za které mě čeká potrestání. copak on nikdy nechybuje?

Pořád stejná myšlenka na smrt. Ale čí smrt by byla vysvobozením? Tuším řešení, ale nemůžu. Nemůžu ho vypustit z úst, ale v hlavě pořád zůstává. Je to tasemnice, která se mi přisála k mozku a nenechá mě myslel na nic jiného než na smrt. Jeho smrt. Nesnáším ji a ona nesnáší mě. Cítím to pokaždé, když se zakousne ještě hlouběji do mého mozku.

Zničit ho, vidět ho ležet v krvi,  to je jediné vysvobození. Nůž v mé ruce je to, co mě drží při životě a touha zabít tasemnici v mé hlavě mě vede dál.

Vybírám si myslím správné místo, protože po dvou bodnutích přesně do srdce končí jeho krutovláda. Můj strach odchází stejně rychle, jako život z jeho těla. Žádná lítost. Nechat ho ležet v krvi a jen se mu pohrdavě dívat do očí. Jeho duše je cítit všude kolem , ale už se jí nikdo nebojí. Je to krutý trest, stejně krutý, jako ty jeho.

Tasemnice je najednou pryč, ale on je zase zpátky. Byl to jenom sen, a asi proto ho tak nesnáším.