Gemini

 Konečně jsme dorazili do cíle. Ke konci dne už mi valem ubývaly síly – a jak jsem poznal, i Francesca na tom byla podobně. Však už také brázdíme krajinu této severské země více než týden. Budeme se muset na tomto místě nějaký čas zdržet a načerpat nové síly. Den, nejlépe dva.

Dnešních padesát kilometrů bylo zatím nejnáročnějších, zároveň však nejúchvatnějších za celý náš pobyt v Norsku. Daleké výhledy na nekonečné lesy, holé skály a fjordy, jež jako chtivé jazyky olizovaly pevninu, dravci nad našimi hlavami, bizarní masívy a zdánlivě neproniknutelné hvozdy kolem cest nás nejednou přinutily sesednout z kola a v němém úžasu zírat na to, co nám zase tato okouzlující příroda přichystala za překvapení. Nebudeme si nic nalhávat – mnohdy jsme toho využívali jako záminky k odpočinku. Nepopsatelně krásné výhledy samozřejmě nebyly zadarmo – strmých kopců jsme si vyšlapali víc než dost. Až v Norsku jsem se naučil opravdu jadrně klít.

I cíl naší dnešní cesty nám přichystal podobný dáreček. Stáli jsme na okraji cesty a s bázní a lehkou závratí hleděli do údolí, jež jakoby nás lákalo do svého náručí. Jak napovídaly kříže kolem cesty, nejeden zoufalec již pozvání přijal a vydal se touto zkratkou do říše nebeské. Otázkou je, zda pro ně svatý Petr měl nějaké volné vstupenky… Však také propast navzdory své kráse připomínala spíše než výtah do nebe klouzačku do pekla. Zanechte nadějí, kdo mnou se ubíráte …

Chmury, zase jen chmury! Proč zve blankytně průzračné horské pleso k utonutí? Proč vybízí rokle, předvádějící dech beroucí náhled do svých vnitřností, ke skoku? Proč nás hory, do kterých si jezdíme odpočinout a načerpat nové síly, zavalují lavinami? Proč nám pod nohami praská led? The beauty and the beast? The beauty is the beast!

Dobro a zlo, kráska a netvor, moudrost a omezenost – tyto dvojice nemohou žít odděleně, jako blíženci nebo nestvůrná siamská dvojčata tvrdošíjně sdílí jeden bod univerza, jež je i pro jednoho z nich příliš těsný. Proč nejde oddělit rub od líce? Proč má mince vždy dvě strany? Panna nebo orel? Ne, panna a orel! Člověk nemá volbu, vždy ho navštíví oba dva – Světlo i Tma, orel i červ. Otázkou pak je, který z nich přijde jako první. Vždy se musí člověk připravit na příchod toho druhého. V případě příchodu Temnoty je nejdůležitější vytrvat a vyčkat příchodu Světla. Je jisté, že přijde. Dvojčata nelze oddělit, zemřela by.

Smí se v této čarokrásné krajině mluvit? Neprobudím některého z poťouchlých, nebo dokonce zlých trollů? Ale kdeže, tady už je krása vyvážena zející pekelnou tlamou! Více zla už zde pobývat nemůže, to by byla porušena kosmická rovnováha. Sebral jsem tedy odvahu a promluvil: „Měli bychom postavit stan, do půl hodiny je tma.“

Francesca sebou polekaně trhla, pak se však usmála. Viděl jsem, že je ráda, že jsem porušil toto posvátné? pekelné? ticho. Copak se jí honilo hlavou? Jaké pletichy vyvádějí kráska a netvor, jež obývají prostor mezi mnou a jí, prostor, jenž se někdy trochu příliš často označuje pojmem láska?

Nebyl jsem schopen využít prolomení ticha a pokračovat v rozhovoru. Stavba stanu proběhla mlčky. S neodbytnou dotíravostí mi opět začaly hlavou vířit myšlenky. Láska? Co je tím zlem, jež ji musí doplnit? Nesvododa? Ne, ta by ji zahubila, s tou by se neoddala. Závist? S tou už si rozumí daleko lépe! Nepochopení? Co je to za prapodivný trojúhelník? Který navíc od toho manželského tak znamenitě, bez jakéhokoliv zaskřípání funguje? Raději o tom nepřemýšlejme, ještě bychom si mohli uvědomit, že ten trojúhelník je ve skutečnosti mnohem komplikovanější geometrický útvar. Jen silný, vyrovnaný, moudrý jedinec se dokáže vyrovnat s množstvím jeho stran. Omezený člověk se s Temnotou ve vztahu vyrovnává ignorací, moudrý svým nadhledem a pochopením. Ignorace netvora nadevše provokuje. Jednou to ucho ulomí, naplní pohár tak, že přeteče.

Temnota v lásce má však také nezastupitelnou roli. Ne však zlá Temnota, ale spíše poťouchlý skřítek – pokušitel. Vystavuje lásku zkouškám, jež ji potvrzují. Pokud je ovšem úspěšně překonáme …

Život a smrt? Zrod a zánik? Mrtvé tělo našeho domácího miláčka poskytující živiny monumentálnímu stromu? Životodárné Slunce pohlcující Zemi? Nezbytná voda ničící celá města?

Večer ve sklepě zničené budovy.

Oběti jaderného výbuchu

pohřbené

bez jediné svíčky.

Zápach krve

smrti

potu.

Sténání.

Divný hlas.

„Dítě chce na svět!"

Porodní bolesti mladé ženy v pekle smrti.

Co s tím?

V takové tmě.

Vlastní trápení

zapomenuto.

Těžce zraněná žena:

„Jsem porodní bába, pomohu!"

Nový život v temném pekle.

Porodní bába

krev

nedožité svítání.

Bude zrozen?

Bude zrozen?

Odhozený život.[1]

Temnota nesmí být ignorována. Nesmíte si však příliš často uvědomovat její existenci. Oboje jí dodává energie. Ignorace ji popuzuje, myšlenky na ni jí, svazujíce nám ruce, usnadňují práci.

Téměř hystericky jsem chytil Francescu za ruku a objal ji. Ucítila, jak zběsile mi tluče srdce. Bál jsem se, že Temnota vyhraje. Její oči mi tiše, ale naléhavě kladly otázku. Ženské oči. Kolik mužů v nich už utonulo a nikdy se nevynořilo na povrch …

Vyhnul jsem se odpovědi. „Pojďme se projít,“ poprosil jsem ji. Téměř jsem se ohlédl, zda jsem něco nebo někoho nevyplašil, neprobudil. Zatím jsem vyplašil jen sebe a probudil jen své úzkostné myšlenky.

Nic nenamítala, i když se už stmívalo. Navíc musela být dost unavená. Zdá se, že jsem našel Světlo …

Temný les mě neděsil. Nejsem zbabělec. Bojím se jen provázanosti všeho se vším, akce a reakce, rubu a líce. Časového odstupu a zároveň hrozivé blízkosti mezi dvojčaty.

Co to však má Francesca za ohníčky v očích? Znal jsem tu šibalské, tu zase roztoužené záblesky v jejích očích. Tohle však bylo něco jiného. Otočil jsem se a strnul. Téměř jsem dostal chuť pokleknout před divadlem, jež nám přichystala polární příroda. Po obloze se rozlévala polární záře. Jakoby mezi nebem a zemí někdo pověsil gigantickou, modrou až nazelenalou oponu. Kdo a co se za ní nachází? Nebo je to jinak? Vyřizuje si nebe účty se zemí? Opravdu se zdálo, jakoby nebesa uštědřovala zemi mohutné rány. Za co ji trestala? Za její vzpupnost? Pánovitost? Namyšlenost? Omezenost, dovedně skrývanou za chytrostí a vznešenými řečmi? Nebo je to jen varování, ukázka, jakými silami disponuje? Na kolena, mláďata! Nechcete být přáteli? Když se pozorně zaposloucháte, zaslechnete, jak v dáli práská bič. A práskání se se stále vyšší rychlostí přibližuje …

Temnota nikdy Světlo nepřemůže. Nemůže bez něj existovat. Pokud by došlo ke gigantickému zápasu Světla a Tmy, Nebes se Zemí, Přírody s člověkem, vyhrálo by Světlo. Své vítězství by si však nevychutnalo. Zahynulo by společně s Temnotou.