Prameny ticha

(2001)

(Napsáno na motivy hudby Mika Oldfielda-Tubular bells III)

POHŘEB

Ralph stál bez hnutí a hleděl na rakev. Ležela na podstavci před altánem, který zastřešoval hrob. Vpředu byl klenutý vstup, zahrazený pouze kovovými vrátky, uvnitř altánu jednoduchý hrob obezděný ze tří stran, u té naproti vstupu byl černý náhrobek.

Všichni stáli kolem rakve. Do teskného šumu říjnového větru zněla tichá slova modlitby otce O' Neilla. Ostatní byli tiše- Ralph, jeho sestra Eleanor s manželem i Ralphovi rodiče. Kromě nich byl přítomen i dlouholetý Ralphův přítel Frederick.

Když otec O'Neill skončil, všichni se podívali na Ralpha. Ten nepřítomným pohledem sledoval černou rakev, kterou muži právě spouštěli do hrobu. Jako by stále nemohl uvěřit tomu, že jeho žena Michelle už nežije. Po několika vteřinách ticha k němu přistoupila Eleanor a stiskla mu ruku. Jeho výraz se nezměnil. Jen zvedl ruku a hodil dolů na rakev věneček ze žlutých slaměnek.

Ještě chvíli se na něj díval, pak se otočil a pomalým krokem se s Eleanor po boku vydal k domu. Připojil se k nim otec O'Neill a ostatní je následovali. Pomalu kráčeli a pod nohama jim šustilo zežloutlé listí.

"Je to velká ztráta pro nás všechny," ozval se otec O'Neill.

Když byli v domě, vyšel Ralph mlčky po schodech nahoru do svého pokoje. Eleanor chtěla jít za ním, ale matka ji zadržela. "Chce být sám."

Eleanor ještě pohlédla směrem za Ralphem a pak následovala ostatní do knihovny. V místnosti panovalo nepřirozené ticho, ale nikdo se ho neopovažoval porušit.

"Sama víš, že je velice silně citově založený," pronesla tiše matka, "je to pro něj neskutečná ztráta."

"Právě proto se o něj bojím," odpověděla Eleanor a sklopila oči.

"Ralph je hlavně racionalista," pokračoval po chvíli Frederick. "Pochopí, že nemůže nic změnit a smíří se s tím."

"Ale tady by neměl zůstat. Utrápil by se tu k smrti. Bude bydlet u nás, už jsme o tom s Georgem mluvili," řekla Eleanor a významně se podívala na svého manžela, v jehož obličeji postřehla jen slabý náznak překvapení.

"Ano. To bude nejlepší. Snad mu to trochu pomůže," poznamenala matka. "Měli bychom odtud odjet co nejdříve."

Na chodbě se rozhlédla a chtěla na Ralpha zavolat, ale neudělala to. Nemohla porušit to posvátné ticho na počest zemřelé. Protější dveře vedoucí do obývacího pokoje se otevřely a vyšla z nich Michellina kočka Viny. Protáhla se, zívla a jakmile spatřila Eleanor, rozběhla se k ní a začala se jí třít o nohy. Pak však zjistila, že to není ta, kterou hledá a se vztyčeným ocasem odešla po schodech nahoru.

Přestože se již značně zešeřilo, uviděla Eleanor v pokoji Ralphovu postavu. Hleděl ven z okna na muže, kteří právě přikrývali hrob kamennou deskou. Vešla dovnitř a postavila se vedle něj.

"Já vím, že je to pro tebe těžké," promluvila tichým hlasem, "ale musíš se s tím smířit. Nesmíš na ni stále myslet."

Eleanor uchopila moji ruku mezi své a tiše promluvila: "Nemůžu říct, že tě chápu, protože bych lhala, ale musíš se přemoci kvůli sobě. Musíš se smířit s její smrtí, jinak se budeš pořád trápit. A to by Michelle jistě nechtěla. "

Otočila se směrem ke dveřím a jemně mě táhla za sebou. Nezdráhal jsem se. Měla pravdu. Naposledy jsem se podíval na altánek. Zrovna jsem zahlédl, jak jeden list vlétl dovnitř. Ten je pro tebe, Michelle.

Stál jsem u auta a pozoroval George, jak nakládá moje kufry. Za ním jsem uviděl altán. Chvíli jsem tak stál a jen se na něj díval. Pak jsem pomalými kroky s pohledem upřeným na jeho zdi došel až k vrátkům. Prohlížel jsem si náhrobek, jeho tvar, ale nevnímal to. Myslel jsem na něco jiného. Na nic. Tupým pohledem jsem sledoval květiny, věnce, svíčky, písmena. Když jsem si uvědomil, co jsem právě přečetl…: Michelle Altborneyová.

"Pojď, Ralphe," promluvila za mnou Eleanor. "Pojedeme."

Sbohem, Michelle.

Otočil jsem se na Eleanor a sebevědomým hlasem řekl: "Jdem."

Překvapeně na mě pohlédla. "Na, vezmi si ji k sobě," řekla a podala mi do náruče Viny. Chvíli jsem ji hladil až začala vrnět. Společně jsme došli k autu, sedl jsem si dozadu a zavřel dveře. Snažil jsem se neohlédnout se zpátky, ale nešlo to. Otočil jsem hlavu a znovu se podíval na altán. Hrdlo se mi sevřelo, až jsem ucítil bolest a po levé tváři mi stekla studená slza. Pak jsme se rozjeli a altán mi zmizel za zdí.

"Ralphe," oslovila ho , ale ani se na ni nepodíval. Víc už neřekla, jen se plná starostí otočila zpět.

VZPOMÍNKY

Následující týdny trávil Ralph v domě Eleanor a George. Bylo to poměrně velké stavení s výhledem na moře a patřily k němu i rozsáhlé pozemky. Často chodil pryč na celé hodiny, nezřídka vynechal i oběd. Eleanor mu sice říkala, že musí jíst i v poledne, ale nijak důrazně a Ralph jí na to neodpovídal. Ale následující den u oběda nikdy nechyběl.

Našel si místo asi tři kilometry od domu. Na jižním svahu malého kopce byl těsně pod vrcholem dubový háječek. Sedával na jeho spodním okraji a hleděl na vzdouvající se moře pod ním. Hleděl, ale nevnímal ho. Přemýšlel.

Ve svých myšlenkách byl stále s Michelle. Vzpomínal na její zářivý úsměv a tichý, jakoby nesmělý smích.

"Něco jsem tu našla, podívej," řekla a sehnula se opět k vodě. K něčemu se natahovala, pak se převážila a s plesknutím spadla do vody.

"Tak. A jsme mokří oba," řekl jsem znechuceně a škrábal se ven. Michelle mi neodpověděla. Místo toho se začala smát. Nejdříve potichu, ale stále víc nahlas. Když jsem se otočil a chtěl se zeptat, proč se směje, stříkla na mě. Pak se rozesmála ještě víc. Byla okouzlující, jak tam stála v Temži, smála se a ze splihlých šatů jí crčela špinavá voda. Skočil jsem zpět za ní a objal ji.

"Miluji tě, Michelle."

"Já tebe taky, Ralphe, ale už mi začíná být zima."

Společně jsme se vydrápali zpátky nahoru, a když jsem se na ni podíval, dal jsem se do smíchu já.

"V hotelu z nás budou mít radost," podotkl jsem, když jsme procházeli londýnským ulicemi. Kolemjdoucí na nás zvědavě pohlíželi, ale mně to bylo jedno. Držel jsem se za ruku s mou milovanou Michelle a byl šťastný.

Jakmile vešli do kupé, začala se Michelle nejprve usmívat a pak i tiše smát. Žena si nás změřila přísným pohledem. ale nic neřekla.

V Inverness jsme kvapně vystoupili, aby ona dáma nemohla nic podotknout. Celý den jsme se procházeli po městě. Odpoledne, když jsme přicházeli na autobusové nádraží, všimli jsme si, že proti nám jde naše dáma z vlaku.

"Pojď, přejdeme na druhou stranu," chtěla se setkání vyhnout Michelle.

"Ne. Schválně kolem ní projdeme a pozdravíme ji," řekl jsem a chytil ji za ruku, aby opravdu nepřešla.

Když jsme se k ní přiblížili, pozdravil jsem nahlas: "Dobré odpoledne."

"Dobrý den," špitla vedle mě Michelle.

Žena kupodivu ani nebyla překvapená a na rtech jí hrál špatně potlačovaný úsměv. "Dobrý den," odpověděla po chvíli. "Máte štěstí, že jsem vás potkala. Mladíku, když jste tak prchal z kupé, vypadly vám z kapsy klíče. Odevzdala jsem je na nádraží."

Nejprve jsem na ni beze slova vyjeveně zíral a pak jsem začal v kapse hledat klíče. Kromě kapesníku v pravé, drobných v levé a hromady papírků v obou tam nebylo nic.

"Aha, děkuji," vykoktal jsem ze sebe. "Nashledanou."

"Nashledanou," řekla spokojeně a dívala se za námi, jak pospícháme k nádražní budově.

Po zmiňované půlhodině si totiž kýchla, a když z kabelky vytahovala kapesník, rozesmála se jako ještě nikdy. Na mou poznámku, že tentokrát je to opravdu vážná situace, neodpověděla. Jen mi podala moje klíče a zatímco šla ven, utírala si spásným kapesníkem slzy.

Překvapenému nádražákovi jsem se omluvil za zmařený čas a vyšel jsem za Michelle ven. Na to, jak ta staromódní, ale velice vychytralá dáma věděla, že moje klíče má Michelle ve své kabelce jsme nikdy nepřišli.

Znovu jsem se probral ze vzpomínek a zadíval se na moře, v němž se zrcadlily poslední paprsky do vody se nořícího slunce. Přitom jsem si uvědomil, jaká Michelle vlastně byla- veselá a bezstarostná. Brala život s humorem a neustále se smála.

Když bylo ošklivo, zůstával Ralph uvnitř. Přes den chodil po domě a prohlížel si ho. Nevynechával ani kuchyni a nejzapadlejší chodby. Hospodyně a komorná z toho byly nejdříve překvapené, ale když provozoval své pochůzky už druhý týden, zvykly si. Přestože takto procházel domem denně, neznal z něj víc než svůj pokoj, halu a knihovnu. Při svých procházkách totiž stále myslel na Michelle a nevnímal okolí.

Jednoho večera jsem si u krbu prohlížel fotoalbum, které uspořádala Michelle. U každé fotografie jsem se zastavil alespoň na pět minut a v mysli se snažil vybavit si všechny detaily. Jakou jsem měl tenkrát náladu, jaké bylo počasí, proč jsme to fotili, kam jsme šli potom… Takto jsem znovu prožíval ty čtyři nejkrásnější roky svého života, které jsem strávil s Michelle.

Náhle mě ze snění někdo vyrušil: "Haló, pane Ralphe, mohl byste část své mysli stále ještě věnovat našemu světu?"

"Cože? Promiňte, říkala jste něco, paní Royneyová?" omluvil jsem se, když jsem si uvědomil že na mě mluví Georgova matka.

"To je v pořádku. Jen na vás už dobrou minutu hovořím a vy mě stále neslyšíte. Ptala jsem se, jestli bych si ty fotografie směla také prohlédnout."

"Ale samozřejmě, paní Royneyová, prosím," podával jsem jí album. Její zájem mě opravdu překvapil. Doposud mi připadala jako stará zapšklá dáma, nepřívětivě pohlížející na všechny mladší generace.

"To budete patrně vy, že?" zareagovala na první obrázek.

"Ano, to mi bylo asi tak deset. Na tom stromě, co stojí za mnou, jsem v podstatě strávil dětství."

Když otočila na další stranu, trochu se mi zamotala hlava, ale přemohl jsem se. Byla tam vyfocená Michelle v promočním taláru na Cambridgeské univerzitě. Přesně takhle jsem ji viděl poprvé. Polkl jsem a odhodlaně začal a doufal, že se mi podaří to říct.

V mysli jsem tu scénu prožíval znovu. Usměvavá kráska s tmavě zrzavými vlasy mi podává ruku a hluboce se mi dívá do očí. Jsem z ní tak omámený, že její ruku držím dál a ohromeně se na ni dívám.

"No, vidím, že si budete rozumět," doléhá ke mně Frederickův hlas.

"Myslím, že kdybys mě pustil, Ralphe, mohli bychom si třeba někam jít sednout. A nezírej tak na mě, ostatní se už o nás ohlížejí."

"Ano, promiň, promiň. Chovám se jako blbec, ale…" jsi tak nádherná, dodal jsem v duchu. Nemohl jsem od ní odtrhnout oči.

"Ale co?"

"Nic, nic." Chvíli jsme mlčeli a jen tak vedle sebe šli bůhví kam. "Jo, gratuluju k promoci," vyhrkl jsem ze sebe a nadával si, že mě to nenapadlo dřív.

"Díky," odpověděla, zastavila se a podívala se na mě.

"Co se děje?" řekl jsem zmateně a zastavil se taky.

"Teda už dost kluků se chovalo divně, když byli se mnou, ale ty jseš fakt úplně hotovej."

Chvíli jsem na ni civěl neschopen slova, nečekal jsem, že je to na mně tak vidět, ale vystihla to přesně. Byl jsem z ní hotovej.

"No, víš, viděl jsem už spousty hezkých slečen, ale ty jseš prostě…" a v tu chvíli mi to došlo. Najednou jsem si připadal jako totální idiot, že jsem mohl tak dlouho doufat. Polilo mě horko a začal jsem pomalu couvat pryč. "Ježiš promiň, já tě tady zdržuju a ten tvůj na tebe někde čeká. Vážně promiň," soukal jsem ze sebe a chystal se odejít.

Chvíli na mě překvapeně koukala, ale pak se rozhodla. "Počkej!" vykřikla za mnou, chytila mě za ruku a postavila se přede mě. "Tohle je pro mě důležitý den a nechtěla bych si ho zkazit. Chodíš s nějakou dívkou?"

Ještě jsem se nevzpamatoval z toho, že mě nepustila a teď tohle. Zmateně jsem se na ni díval srdce mi bušilo jako o závod.

"Jenom mi po pravdě řekni ano, nebo ne. Potřebuju to pro sebe vědět, ať už řekneš cokoli. Nikomu to nepovím," naléhala.

"Ne, nemám žádnou," vykoktal jsem ze sebe. Pořád jsem se nevzpamatoval z toho, že se to seběhlo tak rychle.

Zastavila se, otočila se ke mně a vzala mě i za druhou ruku. "Takže, Ralphe Altborneyi. Moc se mi líbíš, s žádnou dívkou nechodíš, jak jsi řekl. Proto se tě ptám: Nechtěl bys chodit se mnou?"

Během toho jejího monologu mi srdce bušilo až v krku, ale teď mi snad dva údery vynechalo. V obličeji jsem musel být úplně rudý, když jsem jí odpovídal: "Ano."

"Ano, chtěl, nebo ano nechtěl?

"Ano, chtěl bych s tebou chodit, Michelle Downflowersová."

"A na znamení sňatku polibte nevěstu," odpověděla mi a rozesmála se. Ale nepustila mě a neutekla, jak jsem zklamaně očekával.

"To jsem myslela vážně," řekla místo toho a s očekáváním se na mě podívala.

Rychle a lehce jsem ji políbil na ústa. Když mě pak představovala svým spolužákům, všichni na mě zírali a evidentně záviděli. Já jsem se jim v duchu smál, protože jsem Michelle znal čtvrt hodiny, zatímco oni léta.

"V těch svatebních šatech je opravdu okouzlující," vrátila mě do reality paní Royneyová.

"A proč je stále oblečena ve žluté?" zeptala se, když otočila na další stranu.

"Má žlutou ráda. Řekla mi, že podle doktorů je to pozůstatek z dětství, kdy kolem jejich domu rostly jen žluté květiny…"

Takto si povídali a prohlíželi album dlouho do noci. Ralph se nechal unést vlnou vzpomínek umocněnou tím, že se o ně mohl s někým podělit. Úplně přitom zapomněl, že je Michelle mrtvá a svůj žal hodil za hlavu.

A jednou, když se Ralph procházel s paní Royneyovou po zahradě, uvědomil se, že má pravdu.

"Musíte žít, jako by stále byla s vámi," říkala mu právě. "Představte si, že se pořád dívá, co děláte, a hodnotí to. To se ti moc nepovedlo, to bylo dobré, dneska ti to sluší a podobně. Nesmíte podlehnout tomu, že tu už není fyzicky, protože ve vaší mysli stále přežívá. A zůstanou vám na ni pouze krásné vzpomínky, které nesmíte nikdy zapomenout."

A vyprávěla dál, i když už ji Ralph neposlouchal. Tohle mu stačilo. Ano, Michelle. Jsi tu stále se mnou, říkal si v duchu. A zítra se vrátíme domů.

SILVESTR

Ralph se rozhodl, že příchod roku 2000 oslaví ve svém domě. Ale ne sám. Na Silvestra 1999 se celý den sjížděli na panství hosté. Byli to snad všichni Ralphovi známí z okolí a ze studií, jejich známí a spousta dalších lidí, které nikdy neviděl. Ale to mu nevadilo. Byl to Silvestr pro všechny.

Eleanor s Georgem mu pomáhali už od rána, s nimi přijela i stará paní Royneyová. Původně nechtěla jet a Ralphovi to dalo hodně práce, aby ji přesvědčil.

Oslava začala asi kolem třetí odpoledne, a jak přijížděli další hosté, rozrůstala se stále víc. Popíjelo se šampaňské, whisky, víno červené i bílé a další nápoje, jedly se jednohubky, chlebíčky, k dispozici byly prostřené stoly se saláty, obloženými mísami… Hrála hudba, někteří lidé tančili a mezi tím vším procházel Ralph a znovu se zdravil se starými přáteli, byl přestavován novým a bavil se s nimi o všem možném.

V rohu haly spatřil paní Royneyovou, jak sedí v křesle a pozoruje ostatní. Došel až k ní a řekl: "Ale paní Royneová, tady se máte bavit. Tohle je Silvestr pro všechny."

"Ale vždyť já se bavím, pane Ralphe," odpověděla překvapeně.

"Valčík pro paní Royneyovou, dámy a pánové," pronesl slavnostním hlasem. Hudba začala znovu hrát, Ralph se uklonil, uchopil paní Royneyovou a jal se s ní kroužit po parketu. Ostatní jim udělali místo a po chvíli se také přidali.

Když bylo za pět minut dvanáct, vystoupil Ralph na ochoz haly ke kapele a poprosil o klid. Z knihovny a obývacího pokoje přišli i všichni ostatní.

"Michelle," vydechl pln očekávání a strachu zároveň, když k ní došel. Ale jakmile se otočila, zasáhla ho bolest, lítost a zklamání. Byl to tak silný pocit, že víc si už nepamatoval.

Jen to, že to nebyla Michelle.

OBRAZ

Ralph si stále víc uvědomoval, že se probouzí, ale oči neotevřel. Bylo mu krásně a nechtěl ten pocit zničit.

Dobré ráno, Michelle, řekl si v duchu a usmál se. Představil si, že vedle něj leží a rozespale se dívá po pokoji a potichu si nespokojeně brumlá, že noc zase byla moc krátká.

Převalil se na levý bok a pomalu otevřel oči. Jako první si všiml ledových obrazů na okně, které tam přes noc udělal mráz. Skrz ojíněná okna do pokoje prosvítalo jen matné zimní světlo a Ralph byl znovu rád, že ještě nevstal z vyhřáté postele.

Po snídani si šel Ralph sednout do knihovny. Právě když se díval do prosklených polic a vybíral si nějaký román, zazvonil někdo u dveří. Marně přemýšlel, kdo by to v tuhle dobu mohl být. Otevřel dveře.

"Ano, to jsem já."

"Teší mě. Jsem Richard Mengey. Přivezl jsem vám ten obraz."

Chvíli jsem na něj nechápavě civěl, ale pak jsem si vzpomněl. Vloni v létě dostala Michelle nápad, že vedle obrazů jejích předků v hale chybí ten její, jako současné majitelky panství. Říkal jsem jí, že na to je dost času, ale ona chtěla být zvěčněna hezká a mladá.

"Ano, vím," vrátil jsem se do reality. "Pojďte dál."

Muž se otočil a cosi křikl na dělníky u auta. Ti opatrně vyndali veliký obraz a nesli ho dovnitř.

"Tak kam ho máme dát?" zeptal se Mengey, když jsme vstoupili do haly.

"Tamhle nad schody, místo toho zátiší," odpověděl jsem a ukázal na pravou stěnu haly.

Muži se dali okamžitě do práce a já jsem vzal Mengeyho do knihovny. Nechtěl jsem ten obraz vidět, dokud nebudu sám. Mengey si okamžitě začal prohlížet malbu krajiny, která visela mezi okny.

"Paní Altborneyová není doma?" zeptal se, jakmile jsme vešli do místnosti.

"Doufám, že se jí obraz bude líbit," pokračoval neúprosně.

"Ano." Upřel jsem tvrdý pohled na jeho záda, ale nic jsem nevysvětlil. "Kolik jsem dlužen?" Chtěl jsem, aby už vypadl.

"Celkem to dělá devět set čtyřicet dva liber," řekl směrem k obrazu, který si stále prohlížel.

Mlčky jsem došel k sekretáři a vyndal devět set padesát liber. "Tady to je," podával jsem mu peníze.

"Ano, děkuji. Nebyl by ten obraz na prodej?" zeptal se a ukázal na malbu, kterou celou tu dobu pečlivě studoval.

"Ne. Tady není nic na prodej," odpověděl jsem ledově. "Sbohem." Otevřel jsem dveře a vyšel za ním do haly.

"Nashledanou, pane Altborneyi. Těší mě, že jsem měl tu čest se s vámi setkat."

Zavřel jsem za ním dveře a počkal, dokud neodjeli. Na obraz jsem se ještě nepodíval a vešel zpět do knihovny. Nalil jsem si sklenici whisky a naráz ji vypil. Snažil jsem se uklidnit se a na toho protivného Mengeyho zapomenout.

Uvidím Michelle.

"Michelle," vydechl jsem téměř neslyšně a dál se opájel její krásou. Tahle nádherná žena mě milovala. Měl jsem takové štěstí, že si vybrala zrovna mě. Ale teď už mě nemiluje. Nemůže. Je mrtvá. Už jsem se na ni nedíval s okouzlením, ale s hrůzou. Je mrtvá. Mrtvá!

"Mrtvá!" vykřikl jsem do ticha odpoledne a z očí mi vyhrkl proud slz.

"Proč?" zařval jsem. "Proč." Brečel jsem a klekl si na kolena. "Proč, Michelle?" zašeptal jsem. "Vždyť jsem tě miloval. Proč jsi musela odejít? Proč jsi mě tu nechala?"

Vypil jsem sklenici whisky a okamžitě i další. Hlavou mi vířila změť myšlenek, ale nebyl jsem schopen zachytit ani jedinou. Ze všeho toho zmatku jsem si uvědomoval jen smutek, žal a osamění. Zvedl jsem hlavu a znovu se na ni podíval. Hleděla na mě pořád tím shovívavým milujícím pohledem. Jako by říkala: Ach, ty ubohý Ralphe.

"Co se na mě tak díváš?" vykřikl jsem. "Směješ se mi, že se tak trápím? Ale já trpím kvůli tobě! Trápím se, stále mě pronásleduješ. Nemám chvíli, kdy bych na tebe nemusel myslet!" Rozrušeně jsem ji sledoval. Teď se na mě dívala vyzývavě a sebevědomě. To mě rozlítilo ještě víc.

"Tys to takhle chtěla!" obvinil jsem ji. "Tys věděla, že to takhle bude. Ovládla jsi celý můj život a pak jsi odešla pryč. Bez rozloučení," křičel jsem na ni. Šel jsem k ní blíž a stále upřeně hleděl do jejích očí. Usmívala se. Smála se. Vysmívala se!

"Ty za všechno můžeš!" zařval jsem a rozběhl se k ní. Najednou jsem šlápl do prázdna a jakmile jsem si uvědomil, že padám, ucítil jsem šílenou bolest v hlavě. Ještě jsem před sebou zahlédl Michelle, jak mě bez zájmu sleduje a pak už jsem necítil nic.

ZJEVENÍ

Najednou si Ralph uvědomil, že slyší zpěv. Nejdřív nevěděl, odkud přichází, ale jak se postupně probíral, slyšel ho stále zřetelněji. Byl to zpěv dětí a ozýval se odněkud z levé strany. Zároveň si uvědomil, že se nemůže pohnout. Ani se pohnout nechtěl.

Potom se děti zastavily a Michelle vyšla z jejich kruhu směrem ke dveřím. Než k nim došla, samy se otevřely a ona jimi vstoupila do haly. Na prahu se zastavila a podívala se dlouze na Ralpha, kterého při tom pohledu zabolelo srdce. A teprve teď si uvědomil, že vidí Michelle. Živou Michelle.

Stála ve dveřích a hleděla na něj. A on se díval na ni neschopen cokoli udělat. Přestože moc chtěl vstát, dojít k ní, chytnout ji za ruku, políbit ji, pohladit ji, obejmout ji… Nemohl. Neměl sílu.

Michelle, řekl pouze ve své mysli, protože mu selhaly hlasivky. Miluji tě.

Já vím, Ralphe, odpověděla mu, aniž by pohnula rty. Já tě také miluji.

Promiň, včera…nedokončil při vzpomínce na své chování.

Ale Michelle se odtáhla a upřeně se zadívala do jeho očí. Teď už tam nebyla láska. Ani štěstí. Byl tam smutek. Ralphovi se při tom zjištění stáhlo hrdlo strachem. Musí ji zadržet. Ale Michelle se začala zvedat. Stále se na něho dívala a pomalu pouštěla jeho ruku ze svých.

Neodcházej! Zazněl v Ralphově mysli výkřik.

Volají mě, odpověděla mu Michelle. Musím.

Když došla ke dveřím, zastavila se a ještě se na něj chvíli dívala. Miluji tě, Ralphe, řekla na rozloučenou.

Pak vyšla ven a dveře se za ní pomalu zavřely.

Ralph pocítil intenzivní žal, nebyl schopen polknout a u srdce cítil zvláštní bolest.

Michelle!

Doufal, že ji ještě zahlédne oknem, ale už se tam neobjevila. Viděl jen sněhové vločky, které se pomalu snášely dolů, kde usedaly na holé větve staré jabloně.

VEČÍREK

Nejel jsem po dálnici, přestože bych tak byl v Glasgowě o několik hodin dřív. Chtěl jsem si vychutnat tenhle nádherný březnový den, a proto jsem projížděl malebnými vesničkami, mezi poli a loukami mě vedla úzká klikatá silnička, na které jsem nepotkal za celé dopoledne jediné auto.

Sledoval jsem krajinu, která se probouzela do jara- stromy se začínají zelenat, čerstvá tráva vyráží z hnědé půdy, ptáci zpívají jaru na uvítanou a první včely hledají bělostné květy bledulí. Na všechno shlíží shora veselé slunce, které odhodilo mlhavý zimní závoj a do krajiny pod sebou se opírá teplými jarními paprsky.

Bylo asi půl páté, když jsem se vracel přes náměstí k hotelu.

"Ralphe," zaslechl jsem ženský hlas, jak volá mé jméno. Otočil jsem se do směru, odkud přicházel a uviděl jsem ženu asi třicetiletou s dlouhými černými vlasy a výraznýma očima, která se ke mně rozeběhla.

"Ralphe, jsi to ty?" zeptala se už tišeji a já jsem stále marně vzpomínal, odkud ji znám.

"Ty mě nepoznáváš, Ralphe? Já jsem přece Mary."

Chvíli jsem na ni překvapeně civěl a v mysli horečnatě pátral, odkud bych měl znát nějakou Mary. A pak mě to napadlo. Mary Fantingtonová. Ta malá ušmudlaná holka s věčně rozcuchanými vlasy z poslední lavice. Teď jsem se vůbec nedivil, že jsem ji nepoznal. Té dívce, kterou jsem znal ze školy byla žena stojící přede mnou naprosto nepodobná.

"Ale ano, poznávám. Mary, no jistě," snažil jsem se zachránit situaci. "Víš, bývala jsi taková tichá a nenápadná, že jsem na tebe za ta léta skoro zapomněl."

"To já jsem na tebe nezapomněla. Jdeš taky na třídní sraz?"

"Ano, jdu."

"Tak to bychom si měli pospíšit, nebo dorazíme pozdě," řekla, chytla mě za ruku a rázným krokem vedla směrem k hotelu. Neměl jsem vůbec žádnou radost, že na setkání přijdu společně s Mary, ale nedalo se nic dělat.

Když jsme vstoupili do sálu, byli jsme odměněni překvapenými pohledy bývalých spolužaček a tázavými výrazy přítomných mužů, které následoval bouřlivý potlesk a hromada otázek a vysvětlování. Když jsem s vypětím všech sil vyvrátil možnost nepodložených domněnek, protože Mary pozornost přítomných očividně nevadila, přestali jsme být středem zájmu a já jsem si oddychl.

"Hele, Ralphe, byla to vážně jenom náhoda, nebo je za tím něco víc?" popichovali mě ještě občas.

Jinak byl večírek vcelku vydařený. Stoly plné jídla, které neubývalo, skleničky s pitím bylo vždy z čeho dolít a můj a Maryin společný příchod přestal být hlavním tématem večera. Abych uhasil poslední ohniska podezření ohledně Mary, tančil jsem nejméně dvakrát s každou z přítomných dam.

Po půlnoci, kdy už byl každý včetně mě lehce přiopilý, se začaly vyprávět vtipy. Nejprve ty obyčejné, ale postupně převládaly stále odvážnější. Každý byl odměněn bouřlivým smíchem a potleskem, ty nejlepší i několik minut trvající vřavou. Časem se utvořily menší skupinky, které se zabývaly svými vlastními tématy. Vstal jsem, abych si došel pro další skleničku a po cestě jsem s překvapením zjistil, že jít rovně mi dá docela práci.

"Dobrý nápad, Ralphe," řekla Mary, která se náhle objevila vedle mě a jemně zachytila můj pád. Objala mě kolem ramen a vedla pryč. Ještě jsem se stačil natáhnout pro další skleničku a už jsme byli ze sálu venku.

"Ale…"

"Pššt, Ralphe," umlčela moje protesty a dala mi ukazováček na ústa. "Posadíme se nahoře, tam ti bude líp."

Neměl jsem sílu ani chuť odporovat, takže jsme došli až do pokoje. Sundala mi sako a dovedla k pohovce. Když jsme si sedli, vzala mi mou skleničku a dala mi jinou, do níž nalila červené víno, které bylo na stolku. Vzala si také, opřela se a zkoumavě se na mě zahleděla.

"Co se na mě tak koukáš?" obořil jsem se na ni a zpomaleně si uvědomil, že to nebylo hezké.

"Myslím, že tady je to lepší," odpověděla beze známky dotčení.

Svraštil jsem obočí a rozhlédl se kolem. Opravdu. Je tu nádherné ticho, nikde ty odporné rozesmáté tváře. Jsme tu sami. Pohledem jsem se vrátil k Mary.

"Víš, že ses mi ve škole docela líbil?" pronesla najednou.

"Hm," odpověděl jsem jí, než mi došlo, co řekla. "Taky jseš docela hezká," a byla to pravda. Teď se zdála být pěkná, skoro krásná. Marně jsem se snažil vybavit si tu rozcuchanou holku z poslední lavice, abych je porovnal.

Podíval jsem se jí do očí a hledal nějakou odpověď související s tím, co řekla. "Ty mně taky." A naráz jsem dopil skleničku vína.

"Ale Ralphe, ty pláčeš," slyšel jsem nad sebou příjemný hlas.

Nepláču, Michelle, odpověděl jsem jí v duchu. Ucítil jsem, že mě hladí po vlasech a utírá mi slzy. Síly mě opustily, přesto jsem si představoval Michelle se starostlivým výrazem ve tváři.

"Miluji tě," zašeptal jsem.

"Já vím," odpověděla a já se blaženě usmál. Její hlas mě hřál u srdce a po těle se mi rozlila příjemná malátnost. Pak jsem ucítil její ústa na svých. Políbila mě. Mysl mi zaplavila další vlna slasti a radosti a dychtivě jsem její polibek opětoval. Tak dlouho už mě nelíbala! Moje sladká Michelle. Objal jsem ji a přitáhl na sebe.

"Ach Michelle," řekl jsem pln štěstí, když si položila hlavu na mé rameno. "Miluji tě, lásko."

"Já jsem Mary, Ralphe, ale to nevadí."

"Mary, Mary, promiň," koktal jsem a kvapně jsem se zvedal z pohovky.

"Ale Ralphe…"

"Promiň. Ježíši, Mary, musím už jít," blekotal jsem zmateně a stále jsem si nemohl uvědomit, co se to vlastně stalo.

ZOUFALSTVÍ

Zradil jsem Michelle. Podvedl jsem ji. Podlehl jsem svodům jiné a líbal ji. Já jsem ji chtěl líbat! Líbilo se mi to!

Jediná, ale obrovská, drtící, obviňující. Zradil jsem! Podvedl jsem Michelle! Svou milovanou Michelle.

“Promiň,” zakřičel jsem, ale nebylo mi to nic platné. Sledovala mě svýma hnědýma očima a byla smutná. Velmi smutná. “Já vím, zhřešil jsem,” křičel jsem stále a do očí mi vyhrkly proudy slz. “Odpusť mi to, odpusť!”

Ujížděl jsem dál a nevnímal nic než rovnou dálnici před sebou. Na jejím konci na obzoru stála Michelle v závoji světla a čekala na mě. Vztahovala ke mně ruce, ale byla daleko. A neusmívala se, jen mě sledovala vážným pohledem.

Do reality mě na chvíli vrátil zvuk policejní sirény, který přicházel zezadu. Podíval jsem se do zpětného zrcátka a uviděl modře blikající policejní auto. Jeho záblesky však překryly nádherné hnědé oči, které mě smutně volaly.

Ralphe!

“Ano Michelle, už jedu, už jedu. Počkej ještě chvíli,” křičel jsem jako smyslů zbavený a sešlápl plynový pedál až k podlaze.

“Michelle, moje Michelle. Odpusť mi to, prosím,” vzlykal jsem už tišeji. “Miluji tě. Miluji jenom tebe! Vždycky jsem miloval jenom tebe! Prosím.”

Zvuk sirény zmizel v černotě, kterou jsme nechávali za sebou a osaměli jsme. Už jsme jeli mlčky. Michelle seděla vedle mě, ale neodvážil jsem se na ni pohlédnout. Zíral jsem do chumelenice před sebou, utíral si rukávem slzy a mysl mi opět ovládla změť nesouvislých myšlenek. Objevovaly se obrazy z našeho společného života. Tyto vzpomínky byly pravidelně přerušovány obviňujícím hlasem svědomí.

“Ty! Tys to udělal! Ty jsi ji zradil! Ji, která tě milovala z celého srdce, na nic jiného nemyslela, než na vaše společné štěstí!” křičel ten hlas do ticha.

“Ne,” zařval jsem. “Nechtěl jsem!”

“Já ji taky miluji. Jsem jen její,” Odpovídal jsem potichu, ale věděl jsem, že moje slova jsou planá. Nic už to nespraví. Nelze to vzít zpátky. Je to jako cejch.

“Miluji tě, Michelle,” zašeptal jsem a znovu se dal do pláče.

“Už jsem u tebe, Michelle.”

Vyskočil jsem z auta a rozběhl se k bráně. Když jsem však zahlédl altán u protější zdi zahrady, zůstal jsem stát. Nebyl jsem schopen se pohnout. Jen jsem tam stál, nevnímal zimu a skrz přívaly sněhu upřeně zíral na matně se rýsující altán. Teprve teď jsem si plně uvědomil, co jsem udělal.

Nebyla tam. Podlomila se mi kolena a v kleče jsem zíral na zlatá písmena, která svítila z černi náhrobku.

“Odpusť!” zakřičel jsem a v očích jsem opět ucítil slzy, které se na tváři mísily s tajícími vločkami. “Nechtěl jsem to! Nemůžu za to!” křičel jsem dál. Zavřel jsem oči a se zlomeným srdcem jsem se sklonil a jemně políbil kamennou desku kryjící hrob. Pak jsem na ni položil hlavu a z¨tiše plakal.

“Odpusť Michelle,” šeptal jsem. “Jseš jenom moje, Michelle. Moje.” Pomalu jsem přestával vnímat svist větru a přede mnou se vynořila Michelle. Byla nádherná ve svých žlutých šatech a usmívala se.

Michelle, moje Michelle, oslovil jsem ji v duchu.

Neodpovídala, jen se stále sladce usmívala. Miluji tě, Michelle.

Michelle…

SETKÁNÍ

Když doběhli k přístřešku, uviděli sněhem pokrytou postavu, jak sedí na zemi opřena o hrob.

“Ralphe!” zvolala zděšeně Mary a vrhla se k němu. Frederick ji zadržel a sám uchopil Ralpha za ruku. Byla studená. Ledově studená. Zachvěl se, protože právě pocítil dotyk smrti. Vzal Mary kolem ramen a odváděl ji pryč.

“Nemohl být bez ní,” pronesl tiše, “teď už jsou zase spolu.”