Toto je pokračování knihy Morcheba (www.volny.cz/lsd2000)

Morcheba přichází

 

            3.1.2003 Praha

 

            Před kruhovým domem v tiché vilové čtvrti stála modrobílá dodávka. Na boku měla velkými písmeny napsáno „GLASS BOTTON“ a uvnitř seděli tři muži. Sibatechl seděl za volantem a ruce měl položené na dolních končetinách. Azbereth jr. seděl vedle něho a ruce měl uloženy ve svém klíně. Eliahch seděl na sedadle za Sibatechl a levou rukou svíral plastové madlo na dveřích. Pravá ruka ležela volně ložená na sedadle vedle něho. Všichni tři Amitábové hleděli na kruhový dům, jakoby na něco nebo někoho čekali. 

            „Morcheba.“ Azbereth jr. kývl hlavou ke kruhové budově.

            „To ovšem pro nás není moc dobré.“ Byla to myšlenka Sibatechl a byla jako obyčejně pesimisticky naladěna. Pohledy všech tří Amitábů byli upřeny na drobnou postavu, která kráčela po chodníku ke kruhovému domu. Postava o nich věděla a Amitábové si byli vědomy, že si jich je vědoma. Dalo by se napsat, že měli po radosti, kdyby ovšem takovou emoci vlastnili. Jelikož jí však nevlastnili, je to asi tak všechno, co by se o tom dalo při troše dobré vůli napsat. Byl večer toho dne.

 

Krátce o Morcheba

 

            Morcheba byl bylo byla či je cosi, co tvarem připomíná člověka, pokud bychom šli do podrobností, tak snad člověka ženského pohlaví. Měla na sobě oblečení, které tuto identifikaci značně ztěžovalo všem těm, kteří by se snad z nějakých podivných důvodů o ni pokoušeli. Homo Sapiens (člověk moudrý), druh savce obývajícího planetu o kterou se nám nyní jedná, se však příliš o identifikaci Morcheby nepokoušelo, což bylo záměrnou příčinou právě že jejího oblečení. Ví se, že Homo Sapiens (č.m.) soustřeďuje svoji pozornost na pohybující se objekty, které nosí oblečení podle jistého  klíče (možné je použít slovo „vkus“). Co se většinou neví je to, že tento klíč nebo lépe řečeno vkus nebo ještě lépe – možná že nejlépe - módní trend vytváří Morcheba. Morcheba tvoří „módní trendy“ s takovou lehkostí, jako Homo Sapiens (č.m.) vytváří zplodiny, popřípadě nerecyklovatelné předměty. Není jisté, proč to dělají Č.M., ale Morcheba to dělá proto, aby se maskovala, a to právě před Homo Sapiens (č.m). Módní oděvy si pořizovali úspěšní zástupci Homo Sapiens (č.m.), čím úspěšnější, tím módnější, čím módnější tím dražší. Cena oděvu odpovídala významu tohoto oděvu, respektive jeho nositele. Takoví nositelé, respektive lidé, byli vystaveni silné pozornosti, neboť i ostatní Homo (č.m) chtěli být úspěšní a snažili se odhalit fígl, kterým to těm úspěšnějším respektive lépe oblečeným umožnil.. Je obecně známým faktem, že na co se soustředí lidská pozornost, to má obyčejně spoustu zbytečných problémů. Morcheba nevyhledávala problémy. Od pasu dolů měla šedivé plandavé kalhoty, od pasu nahoru šedivou hmotu - většinou nazývanou Heghetchs - která vlastnila dvě duté končetiny, do nichž měla Morcheba zasunuty zase ty své končetiny a to sice horní. Morcheba samozřejmě měla nos, oči, ústa, uši a ostatní věci, co mají Homo Sapiens (č.m.), jenom je aby se tak řeklo nějak jinak používala.

 

Řád pro den smíření

Velekněz vstupuje jednou za rok do velesvatyně, aby očistil lid od hříchu

Od pospolitosti Izraelců vezme dva kozly k oběti za hřích a jednoho berana k oběti zápalné

(Třetí Mojžíšova 16)

 

            Morcheba pomalým krokem prošla okolo Dodávky s trojicí Amitábů. Heghetchs potichu zavrčela a Morcheba ji chlácholivě pohladila po srsti.

„ŠŠŠ…to sou jen pěšci…“ Šeptla ke svému svršku a prošla brankou. Zastavila se před hlavními dveřmi se znakem Ebiteb. Boty ji sjely z nohou a ona je zdánlivě ponechala svému osudu.

            „Co tam dělá?“ vypustil do vzduchu Azbereth jr. těstovitou otázku.

            „Nevím, ale vůbec se mi to nelíbí.“ Sykl (jak se dalo očekávat pesimisticky) Sibatechl a začal si neklidně vysávat vykotlaný zub. Eliahch se otočil. Jeho jehličkovitá očka chvíli bodala do zadního skla.

            „Jede sem hlídka a nejsou to naši.“ Otočil hlavu, kterou následovali dvě houpající se brady.

            „Říkám že se mi to nelíbí.“ Opakoval se zadostiučiněním Sibatechl. Pomalým a plynulým pohybem okolo nich projel hlídkový vůz. Oči dvou č.m. (člověk moudrý) pátravě klouzali po vnější straně špinavého plechu vozu „Glass Botton“. Na příští křižovatce zelenobílá Octávie zabočila a zmizela pozorovatelům z dohledu. Morcheba stále ještě nehybně stála před hlavními dveřmi budovy. Eliahch zahlédl dva drobné stíny, jak se mihly brankou. Vypadali jako dvě krysy. Zafuněl a vystoupil vepřovitě z vozu. S neblahým tušením jej obešel. Nato se opět usadil do sedačky a krátce, ale ostře poklepal na rameno Sibatechl.

            „Jeď pryč.“ Na dvě vteřiny se odmlčel a pak hlasitěji dodal: „ Hned teď!“

            „Říkal jsem, že se mi to vůbec nelíbí.“ Zaskuhral spokojeně Sibatechl, načež zařadil rychlost a dodávka vyrazila vpřed. Jakmile zmizel v první zatáčce vlevo, v ulici se opět objevil hlídkující vůz.

Morcheba vklouzla do svých bot a přistoupila konečně až ke dveřím, do zorného pole kamery. Dveře cvakly a Morcheba jimi prošla do budovy.  Lesticie a Presticie se svalily ke svým zdánlivě neživým předchůdkyním. Heghetchs se slastně uvelebila na věšáku a hned usnula, aby nabrala trochu energie. Nasávala příjemné teplo z okolí a hbitě jej do sebe absorbovala.

„Měli jsme jim vypustit kola.“ Neodpustila si uštěpačnou poznámku Lesticie.

„Morcheba chtěla aby odjeli, NE aby nemohli odjet!“ Poznamenala Presticie a zalezla si na suché místo pod radiátorem.

„Pche…seženou si nový značky a sou tu zas.“

„Amitábové? Kde žiješ Les, Amitábové jsou šneci v lidských hadrech. Než se vrátěj, sme už dávno pryč.“ Presticie se protáhla a zívla. „A spi už.“

„Není to tam vlhké? Venku je odporná břečka.“ Lesticie se došourala k Presticii a stulila se do klubíčka. „Pres?“

„Chmm.“

„Pres…viděla si ty křusky vokolo?“ Lesticie stěží zadržovala škodolibý smích.

„Les!“

„Nojo…Che..chrich …hi…Nojo.“

„Buďte už sakhra zticha, tady se nedá cpát!“ Zahuhlala Heghetchs z věšáku a pak se už chodbou rozhostilo ničím nerušené ticho.

V té době už ale Morcheba byla v části, kde byl ášram. V těchto prostorách  bylo několik hostitelských apartmánů, kde mohli v klidu meditovat význační hosté Ebitebu.

Morcheba se řídila svým neomylným čichem. Jen letmo nasála u dveří které míjela a hned se zase vydala dál. Zdálo se že něco hledá. Mimochodem, pokud Morcheba něco hledala, mohli jste si být jisti, že to také najde.

Z poza rohu se vynořil jakýsi Manhestr. Nesl nějaké povlečení odkudsi kamsi a tvářil se při tom, jak se obyčejně Manhestři tváří. Pravé oko mu spočinulo na Morchebě, aniž by se jí dotklo.

„Aešket Morchebo“. Utrousil a dál směřoval neochvějně ke svému cíli.

Manhestři Byli skoro jako Homo Sapiens (č.m.), ale nebyli tak moudří. Byli naprosto bez jakýchkoliv ambic. Pokud jste jim poskytli klidné útočiště, udělali to co jste po nich chtěli. Netoužili po penězích, moci ani slávě. Pokud jste je šatili a chovali se k nim s láskou a porozuměním, byli to dobří služebníci. Lidem se vyhýbali, jako většina tvorů na této planetě, kromě much, komárů, hovad, psu, koček a podobné havěti. Bylo to z toho důvodu, že pro Manhestry by byl život mezi lidmi příliš složitý. Lidské zákony, neustále podléhající různým změnám a úpravám, které normální bytost není schopna ani registrovat, natož dodržovat, by jim byli jen na obtíž. Homo sapiens (č.m), díky své krátkověkosti to ani tak nevnímal, ale když tu jste už pět set let a více, což byl průměrný věk takového Manhestra, těžko si budete pamatovat všechny ty lidské hlouposti, co si na sebe lidé vymýšlejí, aby se navzájem nevyhubili.

Morcheba se zastavila před dveřmi s číslem 39. Několikrát se zhluboka nadechla a vydechla. Vzduch okolo ní se začal podivně vlnět a chvět. Morcheba neklepala. Obyčejně neklepala. Tentokrát ale…ne, tak ani tentokrát nezaklepala. Otevřela dveře a vstoupila dovnitř.

 

Manhestr otevřel dveře a vstoupil dovnitř. Uvnitř nikdo nebyl. Manhestr věděl že tomu tak bude, takže nebyl příliš překvapen. S povlečením naložil tak jak bylo třeba a pro jistotu se ještě podíval do koupelny, je – li vše tak jak má být. Bylo tomu tak.

Manhestr se ještě podíval levým okem oknem ven a pak zavřel dveře s číslem 25. Jakmile se dřevěný masív přimkl na veřeje, uvědomil si Manhestr že venku sněží.  Nebude od věci, zmínit se ještě o tom, že Manhestři mohli a často tak i činili používat své oči nezávisle. Zvláště pak levé a pravé. To jim umožňovalo mít celkem slušný přehled a rozhled, alespoň co se prostoru okolo nich týče. Nahrazovalo to tak částečně handicap, jenž spočíval v tom, že se nesmáli vtipům, které mají lidi velmi rádi, ať už z jakéhokoliv důvodu.

Manhestr se vydal do kuchyně, aby připravil co je třeba připravit.

 

„Aešket Haasku.“ Morcheba se mírně uklonila.

„Co znamená Aešket?“

„Jmenuji se Morcheba.“

„Vážně? Myslel jsem, že je to nějaký pozdrav. Co je Morcheba?“

„Ovšem že pozdrav. Aešket znamená: „jsem si vědoma tvé existence. Morcheba jsem já.“

„Aha, to je dobré. Já jsem…ale to vlastně víš. A tedy…jaksi…“

 „Proč tu jsem?“ Usmála se Morcheba.

„A proč já.“ Opětoval úsměv Haask

„Máš hlad Haasku!“

„Jak to víš?“

„Slyším tvůj žaludek. Nudí se.“

„Nudí se?“

„Nojo. Nudí se.“

„Myslel jsem, že mi jen kručí.“

„Když kručí tak se nudí.“ Usmála se Morcheba.

„Jak to víš Morchebo?“ Haask se podíval užasle na Morchebu.

„Zjistila jsem to Haasku. Jdeš se najíst. Vím to.“ Morcheba se otočila a vyšla ven z apartmans 39, následována příjemně zmateným Haaskem.

„Přivedla tě lidská bytost Etien že?“ Procházeli chodbou s pastelově zeleným kobercem. Stěny tu byly všude bílé. V místě kde se stýkaly se stropem, byli jakési lišty, z nichž se na ně snášelo tlumené osvětlení, které jim mělo usnadnit orientaci, pokud by se rozhodli k ní používat převážně zraku.

„Etien, ale zase někam zmizela.“ Haask kráčel vedle Morcheby a po očku ji sledoval. Vypadala jako obyčejná dívka. Pravda že tak trochu ošuntěle, ale měla hezký obličej s hladkou pletí, která byla i nyní v lednu snědá a tak nějak…snad svěží? Ano, dejme tomu že svěží.

„Etien je kněžka Ebitebu. Moc ti toho asi neřekla.“

„Nevím. Ty jsi také kněžka Ebitebu?“

„Ne, já jsem Morcheba.“

„Řekla mi, že můj otec je nejvyšší Ebiteb a že je čas na setkání s ním a že Samuel zemřel a já že jsem Haask, nebo vlastně to mi řekl Eliahch. Ten mi řekl že mne zavede k Amitábovi, což je jakýsi zástupce duchovní podstaty, na rozdíl od Ebiteb, což je zástupce té hmotné a …..“

„Tady.“ Morcheba nasála vzduch svým drobným nosíkem a zastavila se před dveřmi, na nichž byla cedulka, na níž byla miska, z níž stoupal kouř.

„Mám otevřít?“ Haask se nerozhodně zastavil.

„To by bylo ideální.“ Morcheba vstoupila za Haaskem do místnosti, ve které byly tři stolky. U každého stolku byly tři židle. U každé židle byli tři nohy. U každé nohy…a tak by bylo možno pokračovat dál, bylo – li by to možno. Desky stolů měli tvar trojúhelníků a byly z leštěného dřeva. Na jedné z nich spočívala nehnutě miska, z které vyčníval kouř, vůně a stříbrná lžíce.

„Ovšem pak jsme Eliahchovi a těm ostatním ujeli a pak jsem to napsal a…“

„Posaď se, ať ti nevychladne potrava.“ Morcheba mávla rukou ke stolku s miskou a usedla na židli u téhož.

„Amitábové nejsou příliš důvtipní, ale jsou vytrvalí a lidem mohou být i nebezpeční.“ Morcheba se na krátkou chvíli odmlčela a dodala: „Dá-li se to tak říci.“

„To je moje?“ Ukázal Haask překvapeně na misku s kouřícím čímsi.

„To je pro tvůj žaludek.“ Morcheba si podepřela bradu drobnou pěstí, zatímco její loket spočíval na desce stolu. Se zájmem sledovala Haaska, jako by to byla nějaká nová, zajímavá událost, což svým způsobem také byla.

Haask uchopil lžíci za správný konec a s její pomocí přiblížil část obsahu misky ke svým ústům, nosu, obličeji a tak. Potravina voněla příjemně a vypadala jako nezávadná kaše světle béžové barvy. Více nebylo možné pouhým pohledem, nosem a mozkem zjistit, takže nezbylo než vložit lžíci do úst. V dutině ústní vyvolala kaše poměrně kladnou odezvu. To bylo příčinou toho, že byla polknuta, aby se co nejrychlejší cestou dostala k Haaskovu prozatím poflakujícímu se žaludku.

„Je to dobré.“ Haask zvedl oči k Morchebě, ale hned na to je opět spustil do misky.

„Aešket.“ Ozvalo se z úst Manhestra, který vstoupil dveřmi, které vedli do malé kuchyňky. Nesl sklenici se světlou tekutinou.

„Aešket.“ Odpověděl Haask s plnými ústy.

Manhestr položil tekutinu ve sklenici na stůl. Se zájmem sledoval Haaska, jak polyká svoji potravu. Od Homo Sapiens (č.m.) níže bylo hlavním důvodem existence přijímání, zpracování a vyměšování potravy. To byl poměrně náročný úkol, takže po několika letech byl organismus značně opotřebován. Z toho důvodu byl přítomen rozmnožovací pud, který zajišťoval další a další bytosti, které již krátce po narození mohli sami „produchovňovávat“ rostliny a v některých případech i mrtvé živočichy.  Manhestr tu nebyl proto, aby  jedl. Manhestr tu byl ze zcela jiného důvodu.

Haask odsunul misku se lžící a vrhl zkoumavý pohled na tekutinu. Pohled se odrazil od skleněného povrchu a padl na desku stolu. Manhestr se zmocnil rychlým chvatem prázdné misky a neslyšně se vytratil do kuchyňky. Bylo (v kuchyňce a nejen v ní) tu teplo a tím pádem příjemně. Manhestr se posadil na krátkou koženkovou lavici a zády se opřel o zeď. Zavřel oči. Postupně vypínal centrální nervový systém. Ponechal v chodu jen nepatrnou část, kterou monitoroval zvuky okolo. Bylo – li by třeba, jeho systém mohl začít naplno pracovat během několika vteřin. Spánkový lalok vybral náhodnou sekvenci z bohaté knihovny prožitých událostí a spustil obrazový kaleidoskop, pro vědomí Manhestra zdánlivě bez nějakého hlubšího významu a smyslu.

„Chutná to jako voda, ačkoliv konzistence zdá se být olejovitá.“ Poznamenal Haask když odložil sklenici zpět na stůl. Morcheba se usmála a položila dvě své ruce na desku stolu. Tyto ruce plynule přecházeli v dlouhé a štíhlé prsty, zakončené na hřbetní straně plochými rohovitými útvary ungues. Samičky druhu Homo Sapiens (č.m.) si ungues  často natírali barevným, případně bezbarevným lakem, s vírou, že tak snáze a některé snad i ve větším množství přilákají samečky. Další si barvily  ungues na nohou, ale význam tohoto úkonu byl poněkud snižován neprůhlednou obuví, která byla zvláště v zimních měsících nutným předpokladem k tomu, aby nedocházelo k drobným, leč bolestivým omrzlinám.

„Stýská se ti ještě trochu po Samuelovi?“

„Někdy pocítím trochu úzkost a strach. Vzpomenu si na starý život….už ho nechci, ale byla to určitá jistota.“ Haask dopil tekutinu a sklenici položil zpátky na stůl. Kov slabě klapl o dřevěnou desku stolu. Manhestr v kuchyňce otevřel oči a pomalu se zvedl.

„Jsi krásná bytost Haasku. Já jsem přišla hlavně proto, abych tě viděla. Když se stane s člověka Haask, je to vždy krásné.“ Morcheba lehce nadzvedla obočí a jazyk jí přejel z vnější strany rty. Pak zase zmizel v ústech, ale místo něho se objevil Manhestr, aby odnesl prázdnou sklenici. Když se za ním opět zavřeli dveře kuchyňky, Haask se ohlédl a prohodil.

„Zajímavý člověk.“

„Není to člověk.“ Usmála se Morcheba.

„A ty jsi člověk?“

„Já jsem Morcheba.“

„No ale co znamená vlastně to Morcheba.“ Haask se opřel do dřevěné židle, kterážto uvedenou aktivitu přijmula s tichým povrznutím.

„Lidé tak rádi mluví. Mám to ráda, lidský hlas, jeho intonaci, výšky hloubky, rytmus…“ Morcheba se na chvíli odmlčela, jakoby na něco čekala.

„Také máš krásný hlas.“ Haask se snažil potlačit zívnutí, ale nebyl při tom příliš úspěšný.

„Nemám žádný hlas.“

„Nemáš hlas? Vždyť tě slyším.“ Haask si uvědomil, že je unavený a příííšerně ospalý.

„To co slyšíš, není zvuk. Kdybys tu měl záznamové zařízení, vypadalo by to, že trpíš samomluvou a to dost nesouvislou.“

„Jak to.“ Haask nepatrně zvedl husté obočí.

„Když chci, myslím dost nahlas.“ Odpověděla Morcheba a zvedla se od stolu.

„Jsi unavený. Chceš si lehnout a myslím že je to dobrý nápad.“

Vyšli z jídelny a vydali se zpátky k Haaskovi. Když stanuli před dveřmi, Haask položil ruku na kliku.

„Jsi zvláštní bytost Morchebo.“

„Zvláštní je neobvyklé. Máš rád neobvyklé?“

„Myslím že ano.“

„Také tě mám ráda. Ještě se uvidíme Haasku.“ Morcheba přejela prstem Haaskovi po čele, obrátila se a hned na to se ztratila kdesi v labyrintu chodeb. Haask za sebou zavřel dveře, sedl si k počítači a napsal: „Morcheba přichází.“ Chvíli koukal na obrazovku, pak počítač vypnul a lehl si na lůžko. Než se stačil přikrýt lehkou pokrývkou, oči se mu zavřeli a svět okolo něho se propadl do nicoty.

 

V pokoji s číslem 38 byli lůžka dvě. Na jednoum ležel Grespet a u okna stál s koleny opřenými o teplý radiátor Hrabetyst.

„Už mi ty Manhestrovi blafy lezou krkem. Ať si to zkusí sám, celej rok se dřít se žaludkem žbluňkavě nafouklým tou jeho břečkou.“ Grespet si založil levou ruku pod hlavu, jejíž oči byli upřeny na strop. Po stropě se táhly přes celou jeho délku různě se klikatící spáry, připomínající otevřenou lidskou dlaň.

„Však se nepředřeš.“ Hrabetyst se ani neotočil. Jeho slova se odrazila od okenní tabulky a vklouzla do Grespetových uší, porostlých drobnými světlými chloupky.

„A proč bych taky měl? Už mě nebaví dělat pořád někomu poskoka.“ Grespet se převrátil na bok a vyzývavě se zahleděl na Hrabetysta.

„Máme tu Haaska.“ Hrabetyst se konečně otočil a přešel ke svému lůžku.

„Jsem na něho zvědavý. První den je rozhodující.“ Grespet si zamyšleně zajel ukazováčkem do levé nosní dírky. Hrabetyst se pro změnu posadil na lůžko. Pohlédl dolů na své nohy a zahýbal palci u týchže. Poté se mírně pootočil a začal si upravovat povlečení. Když byl s výsledkem spokojen, zvedl pokrývku a vklouzl pod ní.

„A kdo bude zhasínat?“ Grespet vyšpulil tázavě dolní ret, takže jeho tvář dostala výraz zlomyslného kašpárka. Hrabetyst se otočil ke zdi a otázku nechal viset nehybně kdesi v prostoru. „Asi já.“ Konstatoval pro sebe Grespet a povzdechl si. Podíval se ke dveřím, kde byl umístěn vypínač světla. Pak vzal ze země pantofel a chvíli zaměřoval. Měl při tom přivřené levé oko. Špička jeho dlouhého jazyka se soustředěně vysunula mezi jeho rty. Mávl prudce rukou a trepka proletěla prostorem. Odrazila se zhruba 53,5 centimetrů od vypínače a dopadla do výlevky umyvadla.

„Dobrá dobrá.“ Hrabetyst se zvedl a přešel k vypínači. „Dobrou noc.“ Světlo klaplo a pokojem se rozhostila tichá tma. Od stěny ke stěně, od podlahy ke stropu. Po chvíli se ozval povzdech a šustění lůžkovin prozradilo, že se Grespet zřejmě vydal pro svoji létající trepku. Bylo právě 23:00 

 

 

Lesticie se zavrtěla a otevřela malá pichlavá očka.

„A je to tady.    Drrržte si čepice, jedeméééé.“

„Nedhrej mám tu divadlo ty křusko, děláš jágdyby to bylo popřervé!“ Ozvala se Heghetchs, dříve než zmizela, stejně tak jako Lesticie a Presticie, Morcheba, Haask, Hrabetyst, Grespet, no a spousta dalších, o kterých vůbec nic nevíš.

 

Shromaždiště

Citius venit Periculum, cum contemnitur

(Když nedbáš nebezpečí, přijde rychleji; Publilius Syrus)

 

            Obzor od tam po onde byl zalit žlutavě červenou září pocházející zjevně od slunečního oválu na obloze. Obloze světle modré a Haask kromě jiného netušil, je li to závěr či počátek dne. Okolo se rozprostíralo skalnaté podloží, ze kterého jako obrovské tlusté houby vystupovali mohutné skalní masívy, nahoře porostlé čímsi tmavě zeleným, případně bylo možno spatřit netečně postávající homole kvádrů, usazených v pudinku z drobného kamení, hnědošedě zvrásnělého. Kamenné homole byli od sebe vzdálené zhruba jeden až dva kilometry a i na tu vzdálenost bylo vidět, že při jejich úpatí jsou jakési osady či tábory, v nichž se to hemží drobnými postavičkami. Haask hleděl na tu poklidnou scenérii z vozu krytého děravou plátěnou plachtou. Kdesi na druhé straně slyšel dva dohadující se hlasy.

            „Rrrozhodně jsem ten vůz zaparkoval u Esteneretu.“

            „Ovšem pak mi není jasné, proč sme tady, dvě hodiny cesty odtamtud.“

            „Nevím, já prostě netuším, proč tě hned napadne mne obviňovat. Jistě by se při troše dobré vůle dalo najít nějaké rozumné vysvětlení, které nám sice nyní není zcela zřejmé, ale které se dříve či později vynoří a pak se budeš cítit hloupě.“

            „Hloupě se už cítím. Máme tu Haaska, všichni na nás čekají a my sme tady, přičemž bychom měli být uplně jinde.“

            Ve voze bylo několik dřevěných bedýnek, těžká dubová truhla s kováním a nějaké kožešiny, zřejmě cosi jako pokrývky. Haask se přidržel dřevěné postranice a vyskočil na kamenitou zem. Před vozem stáli Hrabetyst a Grespet. Měl na sobě prostý oděv slámové barvy, skládající se z kalhot a haleny, na jejíž zadní části byl přes lopatky znak Ebitebu. Hrabetyst stál na plochém kameni, ruce založené v bok. Grespet o tentýž kámen opíral svou pravou pokrčenou nohu a v ruce držel pantofli. Grespet se otočil jako na obrtlíku k Haaskovi a naznačil úklon.

            „Aešket Haasku. Vítám tě v Sazvegetesterii. Já se samozřejmně jmenuji Grespet a on..“ Grespet ukázal trepkou na Hrabetysta. „…má jméno Hrabetyst.“

            „Aešket Haasku, jsem rád že jsi tu s námi.“

            „Aešket. Vůbec netuším kde že to jsem.“ Haask se rozhlédl po krajině a bezmocně rozhodil rukama.

            „Sazvegetesterie.“ Opakoval Grespet, pokrčil rameny a rukou s pantoflí obsáhl vůkolní prostranství.

            „Původně jsme se měli objevit u Esteneretu, to je tábor pod támhletou skálou co vypadá jako dračí zub,“ ukázal Hrabetyst směrem ke skále, která vypadala jako dračí zub. „…ale kolega dělal bůhvíco s naším povozem…“ podíval se při těch slovech vyčítavě na Grespeta…“…a tak nás čeká ještě kus cesty, než dorazíme k zmocněnci Esteneretu, který ti toho snad bude moci povědět víc.“

            „Stmívá se, myslím že bychom se měli vydat na cestu a zanechat planých řečí.“ Grespet přistoupil ke Klokvoňovi, který byl zapřáhnut do vojky vozu a zkušenými pohyby mu započal upravovat kožený postroj.

            „Copak je to za zvíře? Nikdy jsem žádné podobné neviděl.“ Haask došel ke Klokvoňovi a zvědavě si ho prohlížel. Vypadal jako jakýsi kříženec mezi oslem, krávou, býkem a koněm. Srst měl tmavě rezavou a dole na břichu slepenou do krátkých provázků. Na ocase měl zavěšen pletený košík, v němž bylo několik čerstvých koblih.

            „To je Klokvoň.“ Pravil Grespet a začal se škrábat na kozlík.

            „Aha.“

            „Ehm…to je takové zvíře, co nám pomáhá tady s tím povozem.“ Doplnil Hrabetyst.

            „Aha.“

            „Klokvoň.“ Pokrčil znovu rameny Grespet. „Tož jedem Klokvoň.“ Mlaskl a Klokvoň vyrazil směrem k Esteneretu. Povoz jej i s hlasitým skřípěním následoval. Hrabetyst kráčel vedle Haaska a díval se na vyschlou kamenitou zem.

            „Můžeš si vylézt do vozu, Klokvoň je silný.“

            „Dobře.“ Haask nechtěl Hrabetysta obtěžovat zbytečnými otázkami, ale pravdou je, že pár by jich jako že měl.

            „Esteneret je shromaždiště. Odtamtud se vydáme do Sezberetestu a pak se uvidí.“ Hrabetyst na sobě měl oblečenu plátěnou košili a kalhoty ze stejné látky. Oděv byl zhotoven z hrubé příze a jevil známky jistého opotřebení. Okolo pasu měl široký kožený řemen, na němž byl zavěšený kožený pytlík a krátký bičík s třásněmi na konci. Na zádech měl také vytištěn veliký znak ebitebu. Sám Haask měl jakousi šedavou kombinézu z elastického materiálu, s mnoha kapsami, které však byli prozatím prázdné. Předpokládal, že i na jeho zádech je velký znak Ebitebu. Připadal si, jako kdyby byl členem nějakého hokejového teamu.

            „Není možné, že by se mi to všechno jenom zdálo?“ Poznamenal s nadějí v hlase Haask. Hrabetyst na něho pohlédl soucitným pohledem.

            „Řekl bych…Když se nad tím tak zamyslím…“…na chvíli se odmlčel…“…že asi ne.“

            „Za světla tam nedorazíme, to je jisté.“ Ozvalo se z kozlíku nad nimi.

            „Za tmy to tu není příliš bezpečné.“ Hrabetyst zvedl varovně obočí a pokračoval. „Ale s námi se nemusíš obávat. Ostatně ty sám máš jisté schopnosti…“ Zkoumavě pohlédl na Haaska, ten jeho pohled udiveně opětoval, načež Hrabetyst opět obrátil zrak k zemi.

            „Schopnosti čeho?“

            „Jezdec! Jede nám naproti jezdec.“ Vykřikl Grespet. Všichni tři pohlédli mezi skaliska před sebou. Opravdu se zdálo, že se k nim blíží drobná postavička, zřejmě na Klokvoňovi, jak se Haask domyslel.

            „Vida, Hegedoth jej zřejmě vyslal nám v ústrety. Je to dobrý zmocněnec. Přesto co jej potkalo….i ten nejsilnější válečník je náhle slabé dítě, ztrácí – li svou milovanou družku. “ Zadeklamoval Hrabetyst a pohlédl na obzor. „Měsíc nám bude svítit na cestu.“

            „Ztrácí družku?“

            „Tak tak, proradní amitábové ji strašnou kletbou postihli, těžce dýchá a sípe, ranhojič již víceméně složil ruce v klín.“

            „Amitábové tu jsou také?“ Otázal se překvapeně Haask.

            „Ovšem, jsou všude, tak jako mi. Tak to na světech chodí.“

            „Na světech?“

            „Na světech.“

            „Je jich vícero?“

            „Mnoho.“

            Postavička na Klokvoňovi jim divoce mávala. Hrabetyst se zastavil a snažil se zrakem v nastávajícím šeru rozeznat pohyblivého příchozího.

            „Proboha!“ Hrabetystova tvář pobledla. „To je Klevstiprt!“ Z kozlíku se ozvalo zakvílení. Hask udiveně pohlédl na oba své průvodce, ničeho nechápaje, ale zjevně již smířeného s tímto v poslední době tak obvyklým stavem.

            Klevstiprt měl na sobě šedivou suknici, červenou vestu a modrý šátek okolo krku. Na hlavě mu klimbavě seděla zelená zmačkaná hučka, připomínající svým vzhledem mrtvého kocoura a jak se bylo možno později přesvědčit, i svým zápachem. U pasu se mu klinbal krátký mečík, připomínající kvedlačku na podmáslí. Klevstiprt měl na rozdíl od Hrabetysta a Grespeta zjevnou radost. Neustále si sahal po své hučce, mával s ní nad hlavou s ryšavými štětinatými vlasy a radostně cosi hýkal.

            „Ten pacholek Hegedoth!!“ Zakvílel Grespet. „To má u mne schované.“

            „Hola hola přátelé, no tak přátelé, to jsem přeci já, Klevstiprt!“

            „Aešket Klevsti….“

            „Byl jsem vybrán Hegedothem ze všech starších válečníků jako nejspolehlivější, abych měl tu čest doprovodit našeho dlouho očekávaného Haaska do Esteneretu.“ Skočil okamžitě Klevstiprt Hrabetystovi do řeči.

            „Je pravda, že většina z nich byla stižena podivnou střevní kolikou, ale i tak je mi nesmírnou ctí a potěšením, stát se styčným důstojníkem mezi Haaskem a Termidy a postarat se o bezpečný průjezd průsmykem děsu.“ Během své řeči Klevstiprt zastavil svého Klokvoně u většího skaliska a zřejmě jej chtěl použít jako stupínku po němž by mohl sestoupit na zem. Během této činnosti neustále hovořil, přičemž mu na tváři poskakoval štětinatý knírek, připomínající vypelichaný ocas mrtvého kocoura, co jej měl na hlavě.

„Všichni se náramně divili, kam jsi se to Grespete před rokem, opilý na mol, vydal s tím povozem, ale…“ Klevstiprt položil nohu do vyštíplé mezery ve skále a druhou se chystal položit na plošku, která byla asi o dvacet centimetrů víše. „ …víme že ač jsi veskrze podivínským Stěhem, samotná skutečnost, že jsi ještě na živu jistě dostatečně dosvědčuje ať již dostatečnou uvážlivost tvých činů, popřípadě….“ Noha mu však na hladkém povrchu se slabou vrstvou písku uklouzla a Klevstiprt tak tak udržel rovnováhu. „neuvěřitelnou štěstěnu, jež tě prováááázii.“ Bohužel druhá noha se mu v mezeře skaliska vzpříčila a Klevstiprt s žuchnutím dopadl na zem. Na chvíli se okolo rozhostilo zlověstné ticho a pak jej rozetnul bolestný výkřik: „Moje noha! Pro všechny svaté, zlomil jsem si nohu.“

            „Je to vážné?“ Ožil Grespet a zastavil povoz. Seskočil z kozlíku a všichni tři se vydali za lamentujícím Klevstiprtem.

            „Bože na nebesích, a to se stane mně, kamzíkovi, nejmrštnějšímu bojovníkovi, jemuž v celém Esternetu rovného není. A zrovna teď…a tady…“

            „Hmm, vypadá to ošklivě. Nechci malovat čerty, ale na tu nohu se už asi nepostavíš.“ Grespet hleděl na zmodralé a opuchlé lýtko. Vypadalo to na komplikovanou zlomeninu.

            „Budeme muset najít dlahy a obvazy a nějak to zavázat a…“ Klevstiprt Hrabetysta ostře přerušil.

            „Ani se toho netkni!!“ Obrátil se na Haaska. „Svěřuji se ti velký Haasku do zázračné tvé moci a věřím, že pomůžeš mému zbídačelému tělu…co nejdříve, neboť bolest a utrpení jež mi je souzeno nyní snášet jeví se mi nesnesitelným.“

            Tři páry očí se upřely na Haaska. Slunce již zašlo a kraj byl osvětlen jen kovovým svitem sinalého měsíce, jenž celé situaci dodával ještě pochmurnější rámec. Haask pochopil, že se od něho cosi očekává. Připomněl si  narážky jež předcházeli, řeči o jeho schopnostech, jeho významu…Ničemu nerozuměl, ale věděl, cítil, že nyní, v tuto chvíli není čas na nejistotu a bezradnost. Cítil okolo žaludku slabé chvění, čelo měl rozpálené a ruce se mu mírně chvěli. Sklonil se nad Klevstiprtem. Noha nevypadala dobře. Přímo viděl, jak tmavne a otéká. Přiložil nad lýtko pravou ruku a ucítil slabé brnění. Držel ruku těsně nad kůži a pomalu jel směrem ke kolenu. Cítil, že brnění je na různých částech končetiny v různě silné intenzitě. Všichni tři jej napjatě sledovali. Haask si toho byl vědom. Přiložil k ráně i druhou ruku a uvědomil si, že mezi oběma dlaněmi prochází jakási energie. Vycházela z levé ruky a vstupovala do pravé. Když dal ruce proti sobě, cítil jak energie cirkuluje. Když dlaně nasměroval tak, aby zlomená lýtková kost byla mezi nimi, ucítil silné brnění.

            „Oech.“ Vyhekl Klevstiprt.

            „Co?!“ Vydechl vzrušeně Grespet

            „Něco tam….“

            „No co tam!“ I Hrabetyst zprudka oddechoval.

            „Něco mně tam svědí a lechtá.“

            „Lechtá tě to?“

            „A svědí.“

            „Vidíte to?!“ Vykřikl Grespet

            „Co tam? Co je?“ Snažil se Klevstiprt vztyčit na loktech, ale hned zase se syknutím padl na záda.

Mezi Haaskovými dlaněmi cosi slabounce zářilo, nebýt tmy, pravděpodobně by si toho vůbec nevšimly. Jakoby zářivě bleděmodrá mlha proudila z levé ruky do Klevstiprtovi zraněné končetiny a potom poněkud zešedlá a mléčná vstupovala do Haaskovy pravé ruky.

            „To je…“ Hrabetyst se zajíkl.

            „Co je to, co to tam děláte!!“

            „Haask!“ Hlesl Grespet. „Tak je to pravda.“ Grespet hleděl obdivně na Haaska, jenž vůbec netušil, co se to vlastně děje.

            Haask ucítil, jak brnění pomalu slábne, po chvíli se proměnilo v pouhé mravenčení a i to posléze ustalo. Složil vyčerpaně ruce do klína. Bylo mu náhle chladno. Zimomřivě se schoulil do sebe.

            „Je nějak podivně zticha.“ Šeptl Grespet a kývl bradou směrem ke Klestiprtově hlavě, ztrácející se ve stínu.

            „Spí. Usnul.“ Odpověděl Hrabetyst a zvedl se. Pohlédl na Haaska. „Uložíme ho do vozu.“ Grespet se otočil.

            „Koho?“

            „Oba.“

            Hrabetyst s Grespetem nejprve opatrně naložili Klevstiprta a potom pomohli do vozu i Haaskovi. Zabalili je do Kožešin a vylezli na kozlík. Nezbylo než vyrazit kupředu, nyní již temnou nocí. Kdesi  v dálce blikali světlušky Esteneretu, zatímco ze tmy výhružně vystupovali temné obrysy skalních masívů. Skřípání kovového kování dřevěných kol o tvrdé podlaží a kymácivý skřípot Haaska uspávali, zatímco po jeho těle se rozlévalo příjemné teplo. Přemýšlel o tom, co se to vlastně přihodilo, mysl mu zmateně bloudila dokolečka a když už téměř usínal, uslyšel pojednou kdesi ze tmy okolo ostrý skřek. Vůz se zastavil. Ještě jednou sebou váhavě trhl a pak se všude okolo rozhostilo mrtvolné ticho. Haask chvíli nehnutě ležel. Potom se začal hrabat z teplých kožešin ven. Vystrčil hlavu z vozu. Oba vozkové bez pohybu a jaksi strnule seděli a pozorně naslouchali. Skřek se ozval znovu a zdálo se, že z menší vzdálenosti než před chvílí.

            „Co to bylo?“ Haask promluvil chraptivým, vyschlým hlasem. Hrabetyst sebou polekaně trhl.

            „Tentřev.“ Šeptl přes rameno.

            „To je nějaký pták?“

            „Ne, to bohužel není pták.“

            „Je nebezpečný?“

            „Za těchto okolností…“ Hrabetyst se opět odmlčel.

            „Zdá se že tu budeme muset přenocovat. Rozděláme oheň. To by jej mohlo udržet v rozumné vzdálenosti. Pokud je jich víc, příliš nám to nepomůže, ale…pokračovat dál by bylo riskantní.“ Hrabetyst stočil pohled na Grespeta.

            „Nedívej se tak na mně, moje vina to není. Snad by si nevěřil těm Klevstiprtovým žvástům.“ Ošil se nervózně Grespet.

            „To už je teď asi jedno.“ Hrabetyst seskočil na zem a zmizel ve tmě.

            Grespet se otočil na Haaska. „Klevstiprt je největší mluvka z Esteneretu, to vědí všichni, to je jasné!“ Trhl nervózně rameny a slezl opatrně z kozlíku.

            Haask se vyklonil trochu z vozu a zíral do tmy okolo sebe. Pojednou ucítil jak jej okolo kotníku něco silně sevřelo. Vykřikl a kopl nohou do zadu. Ucítil že zasáhl cosi měkkého a pak se ozval výkřik Klevstiprta.

            „Auuč. Kruciš Haasku, chceš mne zabít?“

            „To jsi ty Klevstiprte?

            „To doufám. Co se děje, proč stojíme. Proč stojíme zrovna tady, chcete snad aby nás tu vyčenichal Tentřev?“ Spustil přeskakujícím hláskem Klevstiprt.

            „Zdá se že je tady někde poblíž.“

            „Kdo? Tentřev?“ Otázal se znepokojeně Klevstiprt. Ruka mu mimoděk sjela k rukojeti jeho krátkého meče.

            „Co je s tím Tentřevem? Viděl jsi ho někdy?“

            „Blázníš? Kdo viděl Tentřeva, obvykle o tom už těžko podá svědectví. Tady je jeho teritorium, to je jasné, myslel jsem že je sucho vyhnalo na severní planiny, kdybych to byl tušil, vzal bych sebou posily. Ale dlouho už o sobě nedali vědět.“ Šeptal vzrušeně Klevstiprt

            Z pravé strany vozu se ozval podezřelý šramot.

            „Kde jsou k sakru ty dva zámotkové? Šeptl Klevstiprt Haaskovi do ucha. Pak si přiložil prst na ústa. Z plátěné kabely, kterou měl pověšenu přes prsa, vyndal rychle dva bramborovité kameny, spojené chlupatým motouzem. Z pochvy u pasu vyjmul ještě mečík a takto vyzbrojen se vydal  k zadní části vozu. Na chvíli se otočil a bylo vidět, že na Haaska dělá nějaké posunky, ale ve tmě která se rozprostírala pod plachtou, Haask stěží rozeznával obrys jeho postavy. Náhle se mezi zadním obloukem povozu objevila temná postava.

            „Aanch!“  Klevstiprt leknutím vykřikl a ruka s kameny se vymrštila.

            „Co to k sakru děláš? Chceš mne zabít?“

            „To jsi ty Hrabetyste? Kde jste? V okolí se potuluje Tentřev, možná jich je několik.“ V Klevstiprtově hlase byla cítit úleva.

            „Co noha, je to lepší? Můžeš se hýbat?“

            „Noha? Ovšem, moje noha, nic necítím, nic mne nebolí.“

            „Chceš říct že je necitlivá? Necítíš ji?“

            „Ale ne, necítím žádné zranění. Podívej.“ Klevstiprt se postavil a začal přecházet v přikrčeném postoji po povoze. „Je to naprosto zhojené. Jak jinak, Morcheba přeci říkala: Přijde Haask, nemocní se uzdraví,  bolesti on zastaví.“

            „Přinesli jsme dřevo. Rozděláme oheň. Můžeš – li tedy, pojď nám pomoct.“ V přítmí, napravo od vozu se objevilo hejno jisker a vzplál oheň. Grespet již vypřáhl Klokvoňe a nyní zručně formoval ohniště, zatímco tichem se šířilo veselé praskání suchého dřeva.

            „Grespete, noha je v pořádku, už můžete být klidní.“ Pronesl Klevstiprt chlácholivě a přiložil dlaně k ohni.

            „Hned je mi veseleji.“ Poznamenal Grespet, aniž by se otočil.

            „Nejlépe bude, když uděláme ohňů několik.“

„Ano, to bude nejlepší. Rozděláme je do kruhu a naznačíme tak tomu hloupému zvířeti, že tady mu pšenka nepokvete.“ Ozval se Klevstiprt, hledající své vrhací kameny. Na zemi ležel košík s Klokvoňovými kobližky. Hrabetyst jednu z nich napíchl na dřevěnou vidlici a nad ohněm ji zapálil. Hořela modravým plamenem a slabě popraskávala. „Pojďte, zajdeme pro další dřevo. Kousek odtud jsou nějaké uschlé keře.“ Chuchvalce seschlého křoví se povalovali asi padesát metrů od místa jejich dočasného tábořiště. Hrabetyst s hořícím kobližkem šel první, zatímco Klevstiprt skupinku uzavíral, neustále se bojovně rozhlížející po temné scenérii, s rukou pevně sevřenou okolo svého krátkého mečíku. Od západu se zvedal slabý vítr a na oblohu posetou krupičkami hvězd vypluli neuspořádané cáry mračen.

            „Ty jsi Hrabetyste také nikdy Tentřeva neviděl?“ Zeptal se Haask, když došli ke shluku schoulených křovisek

            „Tentřev se vyskytuje pouze v tmavé a děsuplné noci a nezanechává žádné svědky.“

            „Roztrhá svou oběť? Nebo jí sežere?“

            „Nevím co s nimi dělá, nic po nich totiž nezbyde. Ale nyní si pospěšme, bude lépe když budeme zase co nejdříve všichni pohromadě.“   

            „Ovšem, držte se co nejblíž u mne, v případě střetu vám mohu poskytnout – a to se nechci nijak vychloubat – pocit bezpečí a jistoty, neboť je sice pravda, že ještě nikdo setkání s Tentřevem nepřežil, ale je také pravdou, že Tentřev ještě…“ Klestiprt během svého prohlášení hrozivě zvedl ohnutý a svraštělý  klacík a sekl jím několikrát do prostoru okolo sebe. „…nenarazil na Klevstiprta.“

            Nocí se opět ozval skřek tentřeva a tentokrát to bylo velmi blízko vozu. Bylo slyšet jak Klokvoň nervozně zachrochtal a zvuk jeho kopyt nejistě zatančil po tvrdém podloží. Všichni měli nasbíráno vrchovatě seschlého chroští a  byl tedy nevyšší čas, aby se vydali  rychlým krokem zpět.

            Rozdělali spěšně několik ohňů. Houf skotačivých jisker se vznášel k temné obloze. Grespet byl ozbrojen sekyrou, Hrabetyst obdržel kladivo a na Haaska zbyli hřebíky. Natloukl je chvatně do silnější větve a usadil se spolu s ostatními zády k ohni.

            „Klokvoň, kde je náš Klokvoň!“ Grespet se rozhlížel tmou.

            „Myslel jsem že jsi ho uvázal.“ Hrabetyst se postavil a pevněji sevřel kladivo. Ze tmy se ozval jakýsi bublavý zvuk a Klokvoňovo zařehtání. Nato se všude  rozhostilo zlověstné ticho.

            „Všechny nás tu dostane. Nebudem tu přeci sedět jak na talíři.“ Klevstiprt se postavil a rozpřáhl se mečem do tmy.

            „Co chceš dělat?“ Hrabetyst jej zachytil za nohavici.

            „Když jsem přijížděl, pár metrů odsud, směrem k Esteneretu jsem si všiml jakéhosi obelisku, dalo by se pod ním možná schovat, byli bychom alespoň trochu chráněni. Za chvíli nám dojde dřevo a pak nás čeká to co vašeho Klokvoně.“ Mávl Klevstiprt do tmy mečíkem. „Doufám že ten můj měl větší štěstí.“

            Nikdo nepromluvil.

            „Já jdu. Kdo chce jít se mnou tak ať to udělá hned nebo vůbec.“ Klevstiprt vyndal z ohně silnější větev a chystal se vyrazit do tmy.

            „Dobrá, dobrá, počkej, půjdeme. Říkáš že je to nedaleko?“ Grespet se také zvedl.

            „Jsme tam coby dup. Pokud si Tentřev pochutnává na vašem dopravním prostředku, je teď ta nejvhodnější chvíle.“ Všichni se rozběhli  do tmy. Strach je hnal dopředu. Nebylo možné sedět na místě a čekat. Haask vyběhl za Klevstiprtem. Zdálo se mu, že celá jejich obranná akce je jaksi zmatečná a chaotická, ale netušil, jak se bojuje s Tentřevem. Popravdě netušil, jak bojovat s kýmkoliv. V dálce zahlédl tmavý okraj ležícího obelisku. Slyšel jak mu Hrabetyst s Grespetem dýchají na záda. Připadal si velmi hloupě. Co když je to všechno jenom sen? Nedělá tu ze sebe pro nic za nic blázna?

             Konečně doběhli k obelisku a vměstnali se pod jeho široký okraj.

            „Nechybí někdo?“ Šeptl Klevstiprt. „Kde je Grespet?“

            „Běžel hned za mnou, musí tu být každou chvíli.“ Hrabetyst se vměstnával co nejhloubějí pod obelisk.

            „Sakra práce, to se mi vůbec nelíbí…ehm..moc v bezpečí si nepřipadám. Poslyš, Hrabetyste, nemohl by jsi se posunout ještě hlouběji? Mám pocit, že na mne je vidět z okruhu padesáti kilometrů.“ Vrtěl se nervózně Klevstiprt, leže na břichu a strkajíc Hrabetysta hlouběji do tmavé prostory v jícnu obelisku.

            „Hlouběji, hlouběji..“ Mrmlal nespokojeně Hrabetyst.

            „Hlouběji, ano, nejde o mne, co už na mě záleží, ale máme tu Haaska, jeho život je priorita…Hej..co to…“ Klevstiprt překvapeně hleděl na místo, kde sebou ještě před chvílí vrtěl Hrabetyst a kde nyní evidentně nikdo nebyl. „Mám já tohle zapotřebí? Klevstiprt se natáhl do tmy a opatrně zkoumal prostor před sebou. Haask v jednu chvíli viděl jeho prošlapané sandály a v druhou chvíli již byli pryč. Mávl rukou do tmy. Nic tam nebylo. Klekl si, posunul se hlouběji a znovu mávl. Zase nic.

            „Kde jsou ti dva.“ Udýchaný Grespet vskočil pod obelisk a vrazil do vystrčené zadnice Haaska. Ten se převážil dopředu, chtěl se opřít rukama o zem, ale tam žádná zem nebyla, nebyla tam kde by se dala očekávat, ruce mu padly na kamení kdesi pod ním, a v této poloze, nohy nahoře a hlavou dolu prudce proletěl jakousi dlouhou šachtou dolů do tmy.

            „Tak to je další! To je proctě ctřašné. Koklik vác tam ještě…“ Zbytek věty však již Haask neslyšel, neboť se po hlavě zanořil do jakési tekutiny. Snad to byla voda. Bylo to poměrně želatinované, a když Haask vynořil hlavu nad hladinu aby se lačně nadýchl, cítil jako by mu na tváři ulpěli kousky, nikoliv kapky vody. Chytil se kamenného břehu a začal se škrábat nahoru.

            „To ce mi za celých třicta let nectalo, takový škandál. Myclíte si že to cou nějaké veřejné lácně nebo co?“ Haask se ohlédl po směru hlasu aby spatřil vysokou vychrtlou postavu s velkou lesklou pleší a bílým dlouhým vousem. „Doufám že to je poclední danajský dar, jenž mi ceclala hněvivá nebeca.“ V tom se ozval rachot kamení a do vody padl s výkřikem Grespet. Hladina se nad ním zavřela. Na chvíli se vynořila jeho zděšená tvář aby zvolala:

            „Pomoc, neumím pla…“ Zbytek slova byl zakončen zabubláním, jak se opět ponořil pod hladinu. Haask se vrhl spět do vody, aby Grespeta zachytil. Vyvlekl jej na břeh, kde se ho chopili Klevstiprt a Hrabetyst.

            „Tak co cem lezeš, když neumíš plavat.“ Štěbetal stařec a pobíhal okolo nich jako starostlivá kvočna.

            „Kde to sme?“ Vyplivl Grespet otázku s trochou vazské tekutiny.

            „Kde to cte? Kde to cte? Na cvatém místě barbare. Padli cte do cvaté ctudnice, co cem jí mněl chránit před tím, aby do ní někdo náhodou necpadl. Tam cte!“ Naříkal stařec.

            „Otče, nebylo to naším úmyslem, byla to nehoda, snad se tak moc nestalo, chtěli jsme se skrýt před Tentřevem a….“ Hrabetyst se snažil starce uklidnit, ale ten mu vskočil do řeči.

            „Že ce nic nectalo? Chlapečku zlatý, ctalo ce, ctalo, váš pád do cvaté ctudnice nezůctane bez nácledků.“ Na chvíli se odmlčel a poněkud smířlivěji dodal. „Tak Tentřev říkáš?“

            „Něco obrovského a krvežíznivého nám zabilo Klokvoňe a myslím že to má zálusk i na nás. Viděl jsem tam ten obelisk, tak mne napadlo se pod ním schovat, no a tady Hrabetyst…“

            „Já? Kdo mě to strčil? Kdo mě to poslal do té temné díry?“ Hrabetyst se nasupeně ohradil, ale stařec zvedl ruku aby jej umlčel.

            „Nehádejte se chácko. Tedy Tentřev? Napadl vašeho Klokvoně?“ Jeho tvář se zachmuřila. Otočil se a odcházel kamenným tunelem kamsi pryč. Po stěnách oblé skály byli roztroušeny kahany, jež blikavě osvětlovali vlhké stěny. Skupinka se zvedla a váhavě se vydala za pohybující se lebkou starce. Chodba se rozšiřila do nevelké jeskyně, v níž plápolal v kamenném krbu oheň. Stěny měli okrovou barvu a byla tu podivná vůně. Bylo tu  kamenné lůžko, na němž byla kožešina z nějakého zvířete a kamená deska, jež zřejmně sloužila jako stůl.

            „To zvíře neznám.“ Poznamenal Klevstiprt a ukázal na kožešinu z mohutného zvířete, jehož obrovské tesáky dosud výhružně trčely z odporné tlamy.

            „Tentřev.“ Odvětil Stařec a posadil se na lůžko.

            „Tentřev?“ Klevstiprt se zatvářil nevěřícně.

            „Tentřev. To je takové zvíře.“ Doplnil zamyšleně stařec a rukou se probíral svým dlouhým vousem. Čtveřice nerozhodně postávala uprostřed místnosti. Byla to rozlehlá jeskyň, která měla jako temné zuby po svém obvodu ústí chodeb, jež se ztráceli v neproniknutelné tmě.

            „Pocadtě se přece.“ Usadili se tedy na zem a rozhlíželi se po místnosti, jakoby tu bylo co k rozhlížení.

            „Jak jste přišel k té kožešině?“ Otázal se Klevstiprt opatrně.

            „Zabil jsem Tentřeva, pak jcem ho ctáhnul z kůže, tu kůži jcem vydělal a teď je tady.“

            „Vy že jste zabil Tentřeva?“ Grespet si pochybovačně prohlížel Starce

            „Jinak by zabil on mne.“

            „Neslyšel jsem o nikom, kdo by zabil Tentřeva.“ Prohlásil rezolutně Klevstiprt.

            „Ccct. Ty jsi Termid co? Taky jcem neclyšel o Termidovi, co by zabil Tentřeva.“ Stařík pohrdlivě ohrnul nos. „Ale vy dva jste Ctěhové že? Ovšem kdo je tenhle to nevím. Kdo jci?“ Ukázal prstem na Haaska.

            „Haask. Ani já nevím kdo jsem.“ Haask se rozpačitě pousmál.

            „Ty jci Haack?“ Stařík si prohlížel Haaska zkoumavým pohledem. „Dobrá. Když je to tak, můžete tu přečkat noc. Nevěděl jcem, že je už čac křížení.“ Stařík se odmlčel.

            „Čas křížení? Nerozumím.“ Haask doufal, že se konečně dozví co se tu okolo něho děje.

            „Přišel jci ze cvěta lidí. Byl jci obyčejným člověkem. Nyní jci Haackem. Já ce o tyhle věci nezajímám, jcem ctrášce cvaté ctudny.“

            „Co je to vlastně za studnu, ta voda byla taková …nějaká…“ Hrabetyst si mimoděk přejel po tváři, ale ta byla již suchá.

            „Cvatá ctudna vám dala každému cílu decetkráte větší než jakou cte měli.“ Zamračil se stařec.

            „No to je dobře ne?“ Ožil Klevstiprt.

            „To dobře není, nebyli jcte vybrání, nechápu to. Do cvaté ctudny ci nemůže ckočit každý jak ce mu zachce.“ Zavrtěl nesouhlasně stařec holou hlavou.

            „Víte proč tu jsem? Nemůžete mi dát nějaké rozumné vysvětlení, co se to všechno okolo mne děje?“ Haask se prosebně zadíval na starce.

            „Ctěhové ti nic neřekli že? Ani nemohou. Každý má právo utvořit ci vlactní předctavu o cvětě okolo nác. Možná proto jcme na cvětě, abychom objevovali kde a proč vlactně jcme.“ Řekl vážně stařec.

            „Dobrá dobrá, ale vraťme se k Tentřevovi, jak jste ho přemohl? Je v tom nějaký fígl?“ Zeptal se s lišáckým výrazem ve tváři Klevstiprt.

            „Cíla ctudny je mocný pomocník.“ Poznamenal stařec s vážnou tváří.

            „Ach, věděl jsem že jsou v tom nějaké čáry.“ Poposedl Klevstiprt.

            „Nenazval bych to čáry, cnad cchopnosti. Octatně toto..“ Stařec ukázal rukou na Tentřevovu kožešinu..“ Byl poclední Tentřev. Žádný jiný tu není. Už dobrých padesát let.“

            „Jak poslední. Na vlastní uši jsme ho slyšeli.“ Namítl Hrabetyst.

            „Nevím co jcte clyšeli, ale vím, že Tentřev to rozhodně nebyl. A nyní již mlčte, hodlám ce oddat hluboké meditaci.“ Stařec se natáhl na své kamenné lůžko a zavřel oči.

            „Co znamená Stěhové? Proč vám tak říká?“ Otočil se šeptem Haask na Grespeta a Hrabetysta. Ti se na sebe váhavě podívali.

            „Ty s tím nadělají, to přeci ví každý. Stěhové přecházejí mezi světy. Já jsem Termid, narodil jsem se tu a bohdá tu i zemřu, ale Stěhové se vždy jednou za třistašedát pět dní zjeví, aby tu nadělali spoustu zmatku a za dalších třistapadesát dní na rok zase zmizeli. A mi to po nich musíme dát do pořádku.“ Klevstiprt mávl rukou směrem k Hrabetystovi a Grespetovi.

            „Mluvko jeden, nebýt nás Stěhů, Termidi by už dávno byli Amitábovými vazaly.“ Zavrčel Grespet.

            „Vzpomínáš si, jak jsi usnul v domu velkého Ebitebu?“ Hrabetyst se otočil k Haaskovi. „Celou noc budeš zde, v tomto světě. Zatímco zde na Termidu uběhne třistašedesát pět dní, ve světě lidí to bude pouhých dvanáct hodin.“ Hrabetyst mluvil polohlasně, s pohledem zabloudivším každou chvíli k Starci na kamenném lůžku.

            „Jsem také Stěhem?“ Otázal se zvědavě Haask.

            „Ne, Stěhové jsme mi. Ty jsi Haask, máš jiné úkoly, máš svoje poslání, které se jistě včas dozvíš.“ Doplnil Hrabetysta Grespet.

            „A kdo je on?“ Haask ukázal na nehybně ležícího starce.

            „Myslím že je to Hellios. Bytost z jiné planety. Když jsem byl malý chlapec, slyšel jsem bajky o jeho zázračné síle a moudrosti, pomáhal před dávnými časy Termidům proti jiným kmenům, ale pak se cosi stalo a Hellios navždy zmizel….“ Klevstiprt se významně odmlčel.

„No zdá se že navždy to nebylo.“ Dodal Grespet.

            „Jak to myslel s tím že Tentřev není?“ Otočil se Haask na Hrabetysta.

            „Možná mu straší ve věži.“ Šeptl s významně zdviženým obočím Klevstiprt.

            „Ha! Clyším tě.“ Vztyčil se pojednou stařec na kamenném lůžku. Zahleděl se nepřítomným pohledem kamsi do nicoty.

            „Dávej pozor Klevstiprte, nezapomeň že jsme tu hosty. Trocha slušnosti by…“ Hrabetyst byl přerušen starcem, jenž se zvedl a rozpřáhl ruce.

            „Morcheba přichází!“ Zvolal a vydal se  vrávoravým krokem do jedné z temných chodeb. Klevstiprt vyskočil a váhavě přistoupil k ústí chodby, ve které stařec zmizel.

            „Morcheba? Co by tu teď dělala Morcheba?“ Otočil se k ostatním. „Říkal Morcheba že? Nepůjdeme za ním?“

            „Je tam tma, neznáme cestu a nevíme o co tu jde. Morcheba se na Trimydu pokud je mi známo příliš často nezjevuje, od toho má nás. Neříkám že tomu staříkovi nelze důvěřovat, ale přeci jen…“ Hrabetyst se podíval na Grespeta. „Co si o tom myslíš?“

            „Aby se ze staříka nakonec nevyklubal Tentřev.“ Zamručel Grespet a pohodlně se uvelebil ve skalní prohlubni. Vystlal si ji nevelkými dečkami, vypadajícími jako ubrousky, které byli srovnané na hromádce u stěny.

            Klevstiprt mezitím šumoval po jeskyni, ve snaze objevit cosi k snědku.

            „Čím se tu ten stařík živí? Něco jíst přeci musí. Já bych se mohl o svůj hlad klidně opřít.“ Mumlal si pod vous.

            „Ty taky nemyslíš na nic jiného než ten hloupý žvanec.“ Zavrčel zlostně Grespet ze svého hnízda.

            „Kdybych byl Stěhem, taky bych se o svůj žaludek nestaral. Mumie prostořeká.“ Odsekl Klevstiprt. „Vida, to vypadá jako chléb.“ Zakousl se do hranatého bochníku, který ležel na poličce z dřevěných větví.

            „Nemyslím že by bylo rozumné, pojídat bez dovolení potravu našeho nedobrovolného hostitele.“ Ozval se varovně Hrabetyst.

            „Za tenhle starej kus žvance nás rozhodně k zodpovědnosti nepovede.“ Odpověděl s plnými ústy Klevstiprt a přisedl si k Haaskovi. Haask si uvědomil, že žádný hlad necítí. V žaludku stále ještě cítil příjemné teplo z Manhestrovy kaše a představa že by měl něco polykat, mu byla silně proti mysli.

            „Napadlo už někoho z vás, jak se dostaneme ven, pokud se Hellios nevrátí?“ Třeba už je den, venku svítí slunce, v Esteneretu nás všichni vyhlíží a mi tu sedíme a hladovíme.“ Promluvil do ticha opět Klevstiprt.

            „Není pryč ani deset minut.“ Odpověděl suše Hrabetyst.

            „Připadá mi to jako celá věčnost.“ Povzdechl si Klevstiprt. Vzduch okolo se podivně zavlněl. Hrabetyst s Haaskem zpozorněli.

„Tak kdepak je ta Morcheba?“ Položil Klevstiprt řečnickou otázku.

            „Tady přece jsem.“ Ozval se hlas v jejich hlavách. Všichni rázem vyskočili na nohy. Z tmavého jícnu jedné chodby se  vynořila  Morcheba. „Aešket přátelé. Jsem ráda, že jsme se tu tak pěkně sešli.“

            „Aešket, Hellios ti před chvílí šel v ústrety, ale myslím že jinou chodbou.“ Odpověděl Hrabetyst.

Morcheba pokývala souhlasně hlavou a pak se usadila na kamené lůžko Helliose. Prstem ukázala na Klevstiprta. „Co noha, v pořádku?“

            „Moje noha…“ Klevstiprt se sklonil ke své noze, ohmatal si ji a zase se narovnal. „Málem jsem na ní zapomněl. Haask mi ji vyléčil. Bylo to úžasné.“ Klevstiprt poklepal Haaska přátelsky po zádech. „Ostatně jak to víš, byla jsi nám nablízku? Málem nás zahubil Tentřev, ale podařilo se mi naši skupinku ochránit a dovést ji sem do bezpečí. Mimochodem nemáš něco k jídlu?“ Klevstiprt si pohladil mírně vypouklý břich.

            „Ano, hlad hlad. Jaká to krása. Uspokojování potřeb je krásným údělem mnoha bytostí v celém vesmíru. Dokud máš hlad, dotud jsi živ a zdráv. Nemám. Ale ráda bych si promluvila s Haaskem. Haask si přisedl k Morchebě na kamenou lavici, ostatní zaujali svoje staré pozice. Vypadalo to, jakoby Morcheba s Haaskem společně mlčeli, ale všichni věděli, že v tomto případě zdání klame.

            „Poslouchej mne velmi pozorně! Vím že tvé zrození coby Haaska ti připadá poněkud podivné, žádáš si vysvětlení, žádáš si odpovědi na své otázky, tak jak jsi na to byl zvyklý mezi lidmi, druhem ze kterého jsi vyšel. Ale nyní to musí být trochu jinak. Sám si musíš složit svoji mozaiku, sám si musíš stanovovat své cíle, tvá rozhodnutí musí být jen tvá. Je to těžší, než ve světě lidí. Ve světě lidí je vždy někdo, kdo ti může odpovědět na tvoje otázky. Zde nikdo takový není. I kdyby věděli, nebo si mysleli že vědí odpovědi na tvé otázky, byli by to jenom jejich drobné střípky, střípky vědomí, které během své existence nashromáždili, pro tebe zavádějící a matoucí. Otázky jsou často zárodkem odpovědí, proto svoji mozaiku sestavuj spíše z událostí a jevů, ze slov a činů, jenž jsi si nevyžádal, nýbrž kterým jen přihlížíš. Cílem je sestavení té mozaiky, toho obrazu tvé skutečnosti, to ano, ale k tomu, abys to mohl uskutečnit, budeš muset hledat mnoho drobných cílů, které tě povedou k tomu konečnému. Člověk dělá rozhodnutí pro sebe, pro zachování své existence, pro zachování svého druhu. Ty svá rozhodnutí budeš muset udělat v zájmu ebitebu, protože se stáváš jeho symbolem. Nahlédneš do dalších světů, poznáš mnoho dalších entit a neměl by jsi být ovlivněn tím, z čeho jsi vzešel. Rozumíš mi?“ Morcheba uchopila Haaska za ramena.

            „Jak bych mohl“ Pomyslel si pln beznaděje a zmatku.

            „Každý člověk má právo zemřít jako člověk. Ty jsi se rozhodl jít dál. Nyní už není cesty zpět.“

            „Co tedy jsem.“

            „Jsi Haask. Vyslanec lásky.“

            „Ale já nic nevím, já vůbec nic netuším.“

            „Všechno co budeš potřebovat máš, je to tvoje láska, která tě nikdy neopustí. A nyní ti řeknu, co bude dobré abys věděl, dříve než se pustíš do boje.“

            „Do boje?“

            „Ano. Dnes dorazíte do Esteneretu, kde probíhá shromáždění všech tvorů, jež jsou částí ebitebu. Čeká tam na tebe hlavní bojovník Ebitebu Genided. Pro všechny to bude hlavní bojovník, avšak on a ty budete vědět, že důležitá rozhodnutí budou na tobě.“

            Haask pocítil zděšení. „Já přeci nejsem bojovník“

            „Já vím. Jednotky Amitábů se soustřeďují u Smagadarastu. Snad ti síla studny bude ku prospěchu.“ Morcheba se postavila. „Musím jít přátelé. Přeji vaší výpravě mnoho štěstí. Vašemu boji úspěch a vaší duši spásu.“

            „Jsou nějaké změny plánu? Něco o čem bychom měli vědět?“ Hrabetyst přistoupil k Morchebě.

            „Ne. Plán byl a je stále týž, jen naše povědomí o něm se mění. Chvíle zde jsou plné překvapení, tak jako opušťená orlí hnízda. Bashrat přátelé. Nenech se smýkat svým žaludkem Klevstiprte.“ Zahrozila s úsměvem Morcheba směrem ke Klevstiprtovi, nato se otočila a zmizela v chodbě, kde zmizel před nedlouhou chvílí Hellios.

            „A je pryč.“ Poznamenal Grespet a s heknutím se usadil do svého hnízdečka.

            „Kdo je pryč?“ Ozvalo se z temné chodby a hned na to se z ní vynořil Hellios. Byla to stejná chodba, ze které se vynořila svého času i Morcheba.

            „No přece Morcheba. Minuli jste se snad?“ Otázal se Hrabetyst. Haask se zvedl z kamenného lůžka.

            „Zřejmě ano.“ Venku ce rozednívá. Myclím ze ce budete moci vydat na cvoji cectu.“ Povzdechl Hellios a ztěžka dosedl na své lůžko.

„Mrzí mne…“ Hellios se pojednou pozorně zahleděl na Grespeta.

            „Nešťactníku, co jci to udělal.“ Grespet se nechápavě rozhlédl po ostatních.

            „Moje cpicky.“ Hellios zahřímal.

            „Jaké cpicky?“ Nechápal Grespet.

            „Moje vzácné cpicky.“ Spráskl dlaně Hellios a hrozivě se vztyčil.

            Grespet vyskočil a začal skládat zmačkané spisky. „Myslel jsem, že to jsou nějaké dečky nebo…“

            „Dečky? Co to blábolíš, v těchto cpiccích je ukryta moudroct mého lidu.“ Hellios spisky opatrně sbíral a rovnal je na hromádku. „Ještě že tu mám cvoji regenerační houbu. Tady přece někde…“ Hellios se prohraboval věcmi na poličce z uschlého větvoví.

            „No já myslím že bychom měli skutečně vyrazit. Již jsme se tu zdrželi dost.“ Klevstiprt se opatrně sunul k ústí jeskyně. „Tudy se dostaneme ven?“ Otázal se opatrně.

            „Kde jen může být? Přeci jcem ji tu nechal…Ano, jděte aci padecát metrů a narazíte na tajný vchod. Tedy východ. A nikomu ani muk o tom tady všem. Kde jen…“ Hellios se opět sklonil k poličce.

            „Nuže tedy děkujeme za poskytnutý úkryt. Skutečně se už budeme muset rozloučit, čeká nás ještě daleká cesta. Bashra Helliosi. Klevstiprt se rychle vnořil do chodby, následován zbytkem návštěvníků.

            „Nevidím ani vlastní nos.“ Ozval se ve tmě jeho hlas.

            „To není žádné neštěstí. Jen jdi dál a kdybys padl do nějaké propasti, dej nám včas vědět.“ Ozvalo se ze tmy za Haaskem. Byl to Grespet. Postupovali opatrně mírně se zvedající chodbou. Občas zakopli o drobné výstupky, chodba se několikrát stočila, až v dálce zahlédli slabé světlo.

            „No vida, konečně se s toho labyrintu dostaneme. Pospěs si Klevstiprte, jdeš jak svázaný.“ Ozval se Hrabetyst.

            „Mohl jsi jít první ty! Ty chytráku.“

            Na konci chodby byla jakási šachta jež vedla nahoru. Klevstiprt se do ní vsoukal. Jeho hlava zmizela a všichni napjatě čekali co jim ze svého postavení sdělí. „To je tedy hezké.“ Ozvalo se ze šachty. Klevstiprt se vzepřel o okraj šachty a vyhoupl se nahoru. Jeho nohy zmizeli, aby se hned na to objevila jeho ježatá hlava.

            „Tak pojďte, ať už jsme odtud, nebo mne Hellios vyčiní jak toho Tentřeva.“ Na to hlava opět zmizela.

            Východ z jeskyně byl na vysokém skalisku. Slunce pomalu stoupalo po obloze, všude bylo ticho, po obloze poletovali neslyšně ptáci a Haask měl pocit, že vše je pojednou krásné, čisté, bezpečné, jakoby rozhovor z jeskyně byl dávnou minulostí, kterou se nyní není třeba zatěžovat. Dýchal svěží vzduch a vítr mu ovíval tvář.

            „Tak přátelé, konečně jsme na čerstvém vzduchu. A že se tak ptám, netušíte někdo, jak bychom se mohli dostat dolů?“ Klevstiprt opatrně nahlížel dolů přes okraj skalního masívu, kde se nalézala zhruba ve dvacetimetrové hloubce  kamenitá zem.

            „Ty jsi nás sem nahnal, tak by jsi měl něco vymyslet. Ale obávám se, že na intelekt ta studna žádný podstatný vliv neměla.“ Grespet se mrzutě zašklebil a bezmocně si sedl na skálu. Haask se kochal krásným výhledem. Pomalu a opatrně se procházel po členitém vrcholku skaliska. Nedaleko zahlédl povoz a u něho pasoucího se Klokvoně.

            „Vidím jednoho Klokvoně.“ Ukázal Haask rukou směrem ke zvířeti. Klevstiprt přistoupil k Haaskovi a sledoval jeho ruku.

            „To je ovšem můj Klokvoň. Je to moudré a statečné zvíře.“ Dmul se Klevstiprt pýchou.

            „Tak ať nám pomůže dolů.“ Poznamenal suše Grespet.

            „Nějaká možnost tu přeci musí být, přeci by nás Hellios neposlal sem, kdyby tu nebyla žádná cesta dolů.“ Ozval se Hrabetyst.

            „Nedělejme si naděje, není vyloučeno, že budeme nuceni pykat za Klevstiprtovu žravost.“

            „No ty jsi se s těmi cpicky také nevyznamenal.“ Odsekl Klevstiprt.

            Haask došel k nejvyššímu bodu skaliska, na němž bylo cosi, co vypadalo jako velký košík.

            „Tady něco je.“ Zavolal na ostatní.

            „Kde? Ukaž?“ Klevstiprt jako kočka mrštně vyšplhal za Haaskem. „Hmm, to vypadá jako opuštěné hnízdo.“

            „Orlí hnízdo!“

            „No ano, asi ano.“ Připustil neochotně Klevstiprt. „A co má být?“

            Hask se sklonik ke hnízdu a začal jej pečlivě zkoumat. „Orlí hnízda přeci bývají plná překvapení.“

            Oba Stěhové k nim došli a hleděli na Haaska. Ten se naklonil nad hnízdo a pevně jej uchopil. Mohutným trhnutím jej zvedl.

            „Ha! Provaz. Tušil jsem, že to má nějaký hlubší význam.“ Klevstiprt se sehnul pro smotané lano. „To jsem blázen, musí tu ležet celou věčnost. Snad nás udrží.“ Rukama zkoušel jeho pevnost. „Zdá se být v pořádku.“

            „Myslíte že o něm Hellios věděl?“ Otázal se zamyšleně Haask.

            „No, hlavně že o něm víme mi. Měli bychom vyrazit, máme dost velké zpoždění.“ Grespet mávl rukou k Esteneretu.

            „Ano, mohli bychom lano uvázat na támhleten výstupek, je pro něco takového jako stvořený.“ Ukázal Hrabetyst na několik metrů vzdálený skalnatý zub, který čněl výhružně do prostoru.“

            „Na té studni přeci jen něco je.“ Hrabetyst jako poslední slezl lehce z lana. „Cítím se výborně. Jenom netuším, jak sundáme to lano.“ Zacukal jím a pak se otočil k ostatním. Jestliže máme všichni desetkrát větší sílu, pokud bychom zabrali, bylo by to jako čtyřicet mužů. To přeci to lano nemůže vydržet.“

            „Jdeme na to, také mne to už napadlo.“ Houkl Klevstiprt a chopil se lana. Chvíli se bezvýsledně hmoždili s lanem, ale až na slabé pružení si lano zachovávalo svoji neuvěřitelnou pevnost.

            „No, zdá se že to s tou silou nebude až tak žhavé.“ Prohlásil zplavený Grespet, když v tu chvíli lano povolilo a všichni se svalili na zem. Kamenný zub se vylomil a mohutným obloukem mířil k nim dolů. Všichni se snažili odkutálet z dosahu dopadu co nejdále. Zub se s rachotem zřítil k zemi a rozpadl se na několik dílů. Lano však zůstalo celé.

            „To je neuvěřitelné. Myslím že by nebylo moudré se tohoto lana zbavovati.“ Klevstiprt byl jako první na nohou a již se jal lano smotávat.

            „Měli jsme zatracenou kliku, mohlo nás to zabít.“ Grespet udiveně vrtěl hlavou a pomalu se sbíral na nohy.

            Myslím že ne, pomyslel si Haask, zatímco si oprašoval svůj prostý oděv. Všichni se vydali směrem k povozu, aby už konečně sakra dorazili do toho zpropadeného Esteneretu.

 

            Esteneret

 

            Grespet zapřáhl Klokvoně do postroje a všichni vyrazili směrem k táboru. Bylo okolo poledne, když konečně  dorazili do osady. Všude bylo horko a v hrdlech cítili prach z cesty.

„To by chtělo žejdlík dobrého pivka.“ Poznamenal Klevstiprt a seskočil z povozu do zdupané země na úpatí Dračího zubu.

Esteneret bylo prostranství, obehnané dřevěnými kůli, na jejichž koncích byli hrozivé špice, trčící do prostoru, zřejmě kvůlivá nevítaným návštěvníkům. Esteneret byla jedna z mnoha osad, které se nacházeli různě roztroušené na území Sazvegetesterie. Nyní zde pobýval hlavní náčelník Genided a tak samozřejmě nabyla na významu. Nejen že se tu shromažďovali bojovníci z celé země, ale navíc se tu množili geometrickou řadou obchodníci všeho druhu, obchodující se vším, s čím obchodovat možno je, nevyjímaje bleší trus či žabí náušnice. Veškerá prostranství osady byla zaplněna, všichni byli slavnostně naladěni, neboť se proslýchalo, že do osady mají dorazit Stěhové s Haaskem, bytostí zvláštního druhu a schopností, která jim má pomoci v boji proti Amitábům.

„Říkám ti, že Amitábové se chystají ke konečnému úderu.“ Probleskot se napil pampeliškového piva a  otřel si ret od žluté pěny. „Amitábové by rádi připojili Sazvegetesterii ke svým trofejím, k dlouhý šňůře svých vykastrovanejch světů, netušíc, že by tím porušili rovnováhu, která je nutná k tomu, aby to všechno…“ Probleskot se rozmáchl okolo sebe. „…mohlo fungovat.“

„Co všechno.“ Otázal se mladý chlapec, který seděl naproti němu a pojídal medovou placku.

„Celý vesmír.“ Bouchl Probleskot dlaní do stolu.

„Jak to že to nevědí?“ Mikatovich si přiložil zbytek medové placky k ústům. Med mu stékal po hřbetu ruky a ztrácel se ve špinavém rukávu.

„Ti přeci nevědí nic!“ Odsekl Probleskot a zamával na Klevstiprta. „Hej brachu, kde se touláš.“ Klevstiprt si proklestil cestu mezi návštěvníky zahradního hostince u Krvavé držky a posadil se k Probleskotovi a Mikatovichovi.

„Pánové, nebudete věřit, povídám vám, že nebudete věřit co všechno jsem prožil během včerejší noci.“ Klevstiprt natáhl ruku žíznivě po Probleskotově pivu, ale ten jej pevně třímal ve své mohutné dlani.

„Hej chlapče, přines mi pivo a povím ti jak vypadá Tentřev!“ Klevstiprt vhodil na dřevěný stůl drobnou minci a zatvářil se tajemně. Mince žbluňkla do pěny od sladce páchnoucího piva, jež ulpělo na špinavé desce dřevěného stolu.

„Tentřeva!?“ Vykřikl nevěřícně chlapec. „Nikdo přeci nikdy neviděl Tentřeva!“

„Nuže já jsem ho viděl. To mi můžeš věřit. A jakmile tu budeš s pitím, povím ti jak vypadá. Myslím…“a Klevstiprt opovržlivě mávl směrem k ostatním; „…že budeš druhý termid z Esteneretu, který ví jak vypadá Tentřev.“ Klevstiprt poklepal významně konečky prstů do stolu a poté přisunul vlhkou minci ještě blíže k Mikatovichovi.

„Tak jo Klevstiprte, ale doufám že to není žádná tvoje finta.“ Mikatovich se nedůvěřivě zvedl, ale zvědavost byla příliš silnou motivační složkou, jíž nemohl odolat.

„Cos to brebentil o Tentřevovi. Máš nápady, plést tomu chlapci hlavu!“ Probleskot mávl rukou a ukázal na davy lidí okolo. „Vypadá to že ze severu je tu mnohem více lidí než kdykoliv dřív. To je dobře. Myslím že by měli všichni pochopit, že není možné vyhnout se křížení. Mimochodem…“ Probleskot se otočil na Klevstiprta; „…Nevíš jak to vypadá z Haaskem? Už dorazil? Genided je už tu.“

„Ovšem že tu Haask je. Sám jsem byl členem jeho doprovodu. Byli jsme nuceni strávit noc v Údolí děsu. A musím ti říct, že…“

„Tak tady máš to svoje pivo a teď jak je to s tím Tentřevem. A žádné pohádky. Nejsem už malý chlapec.“ Mikatovich se zatvářil vážně a sedl si s rukama založenýma na prsou zpátky na vratkou dřevěnou lavici

Klevstiprt se zhluboka napil. Poté si obřadně utřel štětinatý vous pod nosem od žlutavé pěny a významně zvedl obočí. Poté promluvil pevným a mohutným hlasem, tak aby jej všichni dobře slyšeli.

„Jak vypadá Tentřev? Nuže povím vám to. Je to čtyřnohé zvíře, velké asi takto…“ Klevstiprt se zvedl a ukázal si kamsi k prsům. „…a délky zhruba jako jeden a půl klokvoně. Tlama vypadá jako hlava divoké svině, avšak zuby jsou mnohem větší a mnohem ostřejší.“ Klevstiprt se  rozhlédl po obecenstvu okolo, které se rozrostlo o několik dalších termidů. Zvědavě sledoval, jaký dojem jeho popis Tentřeva vyvolá na tvářích jeho dychtivých posluchačů.

„A jak to všechno víš? Nikdo ještě setkání s Tentřevem nepřežil!“ Vykřikl z hloučku přihlížejících Iquet. Klevstiprt se usmál pod svůj štetinatý vous, levou rukou si jej několikrát promnul a pak řekl:

„Nuže přátelé…já jsem toto setkání přežil! A nejen to! Přinesl jsem vám o našem setkání důkaz!“

„Jaký důkaz! Co jsi to přinesl?!“ Hlasy okolo se nevěřícně vzpínali proti drobné Klevstiprtově postavě.

„Zde!“ Klevstiprt sáhl do brašny na boku a vyjmul cosi z jeho útrob. „Zde je Tentřevův zub!“ Davem, který se rozprostíral okolo Klevstiprta se ozvaly výkřiky úžasu. Klevstiprt držel nad hlavou asi patnácticentimetrový tesák, který vylomil z tlamy Tentřeva, odpočívajícího v jeskyni Helliosově.

Před Krvavou držkou bylo prostranství s pódiem, které sloužilo pro pořádání nejrůznějších kulturních a politických akcí, jež se vcelku více či méně podobali kulturně politickým akcím jež jsou pořádány na zemi, snad pouze s tím rozdílem, že pokud by nějaký politický představitel Esteneretu byl nachytán při nečestném jednání, byl by odsouzen k  doživotnímu vyhnanství a označen cejchem Zabarath, znamenajícím nečistého termida. Nyní se na prostranství ozval zvuk trubky, označující všem okolo, že bude některým ze zástupců rady města nesena řeč k jeho obyvatelům. Dav lidí se začal soustředit okolo podia. I Klevstiprt, mrzutě se šklebící, že mu fanfára narušila triumfální prožitek jeho vítězného střetu s Tentřevem, se vydal na prostranství, aby zvěděl, o co se jedná.

Předřečník, jednoruký Zabirhněd již stál na podiu s pokorně svěšenou hlavou, jak bylo zvykem. Zástupci rady města brali svoji práci jako službu Termidům a jakýkoliv projev nadutosti, či povýšeného chování byl nepřípustný. Byli to většinou samí moudří lidé.

Konečně dozněl hlas trubky a Zabirhněd zvedl hlavu. Zadíval se na tváře okolo sebe a slabě, takřka neznatelně zakýval hlavou.

„Ano! Vidím Vaše tváře, vidím v nich odhodlání, vidím v nich obrovskou vůli, vůli po vítězství, vůli po svobodě. Nechceme nic co by nám nepatřilo. Jsme termidi. Narodili jsme se tu a také tu zemřeme. Možná to bude za několik let, možná to bude za několik dní. To není důležité. Důležité je, aby naše smrt přinesla prospěch naší zemi. Naše země patří nám a naše také zůstane. Ani nejvyšší Amitába si na tuto planetu nemůže činit nárok. Ona patří těm kteří tu žijí, těm kteří se tu narodili, kdo šli věky spolu s půdou, rostlinami a zvířaty, patří zcela jistě nám a jenom nám. Jako už několikrát v naši historii, jsou tu opět jednotky Amitáby, aby zahájili křížení. Amitába chce tuto zemi, tuto planetu. Chce ji celou pro sebe a své nohshledy. Mi mu stojíme v cestě a stát budeme. Již několikrát v minulosti jsme v křížení sil zvítězili. Ale nyní je Amitába mnohem silnější než dříve. Budeme nuceni bojovat ze všech sil a všemi prostředky. Proto, ano, právě proto nás povede největší válečník Sazvegetesterie, veliký a slovutný…“ Zabirhněd se otočil a zvedl na uvítání svoji jedinou ruku vstříc mohutnému muži, který vystupoval pomalu a vznešeně jistým krokem po schodech pódia. „…Genided!“ Hned na to se prostranstvím ozvalo volání a křik, jenž byl oslavou, ale zároveň i pozdravem, pro tohoto zkušeného válečníka.

„Je mi nesmírnou ctí…“ Genided se na malý okamžik odmlčel a pravou ruku položil na svá prsa; „…že mohu stát v čele těch, kteří se rozhodli postavit  proti našim nezvaným návštěvníkům. Amitábové jsou mocní, ale jsou proti nám v nevýhodě. Nejsou to termidé!“ Davem opět proběhlo nadšení. Jakmile se dav utišil, Genided pokračoval silným a pevným hlasem.

„Rozhlédněte se okolo sebe…naše města, naše civilizace, to vše jsme vybudovali a to vše si udržíme, navzdory všemu a všem! Naši spojenci k nám přivedli Haaska, zázračného tvora, zvaného člověk. Bude s námi bojovat, bok po boku proti vetřelcům Amitebu.“ Haask, Grespet a Hrabetyst vystoupili na pódium a postavili se po boku Genideda. Zatímco Genided dál hovořil k termidům, Haask hleděl do jejich tváří, plných výrazů, které tak často vídal ve tvářích lidí. Tohle nebyla země, nebyli to lidé, přesto vnímal, že je to stále to samé. Co od něho termidi očekávají? Zázraky? Má konat zázraky? Má bojovat? On? Haask věděl, že nemůže žádné bytosti ublížit. Proč jej tedy Morcheba postavila do této situace? Haask poslouchal bojovné řeči Genideda a v hlavě mu začalo klíčit poznání. Podíval se znova pozorně na postavy okolo. Haaskovi rty se pohybovali, nikdo však nemohl slyšet jeho tichá slova: Od pospolitosti Izraelců vezme dva kozly k oběti za hřích a jednoho berana k oběti zápalné.

 

---