Vyznání

Z mladších let

Tak tu s tebou zase sedím v trávě a přemýšlím. Ani nevím o čem. Jenom tak. Vždycky když tě vidím, tak musím přemýšlet. Napadá mě spousta otázek. Proč jsi jiná než tvoje kamarádky? Proč se o mě vůbec zajímáš? Proč je zase tak škaredě …? Nevím. Myslím si, že bys našla odpověď na jakoukoli moji otázku, ale bojím se tě zeptat…
Najednou ses na mě dlouze zadívala svýma krásně černýma očima, sedla sis mě na klín a objala mě. Chtěla jsi, abych ti vyprávěl o tom, jaké to je být velkým. Bohužel. Odpověď na tuto otázku se už asi nikdy nedozvím. Ve chvíli, kdy jsem tě poznal, přestal jsem stárnout a stal jsem se navždy mladým. A teď tě držím v náručí, hladím tvoje dlouhé černé vlasy a říkám ti kočičko. A ty jsi to pochopila a trochu ses usmála.
Začalo pršet. Chtěl jsem jít domů, ale ty jsi mě prosila, abych s tebou ještě zůstal, protože se mnou je ti vždycky krásně. Posadil jsem si tě zase na klín, pevně přitiskl k sobě a položil tvoji hlavu na své rameno tak, abys neviděla jak brečím. Nikdy předtím jsem nedržel nic tak krásného v náruči. Byla jsi malé klubíčko moudrosti, krásy a nevinnosti, které se naprosto oddalo hrubosti, anarchii a bohémství. Proč? Snad proto, že nemáš otce, který by si s tebou hrál? Nebo že si s kamarádkama nerozumíš, protože nemají dost rozumu, aby tě pochopili? Nebo proč vlastně? Asi je někdy lepší některé věci nevědět. Hlavně že jsi teď se mnou a že jsi šťastná. Strašně rád tě vidím rozzářenou, protože tě to dělá ještě krásnější a navíc svoje štěstí rozdáváš i ostatním, i když sis ho v životě asi sama moc neužila. Umíš se radovat z maličkostí. Strašně ráda nasloucháš tomu, jak ti vyprávím o lidech, o věcech, o zvířatech, o přírodě, a taky o lásce. I když jsem si dřív najivně myslel, že to ještě nemůžeš pochopit, z toho jak se na mě vždycky zasněně zadíváš mi pomalu dochází, že už velice dobře rozlišuješ mezi kamarádstvím a láskou. Ale přesto se ti to ještě bojím říct, i když mě to stojí hodně přemáhání. Bojím se, že bys mě už nikdy nechtěla vidět, nebo že bych ti zkazil mládí. Vždy když se rozcházíme si přeju, abych tě zase mohl vidět…
Moje myšlenky byli přerušeny smrští dešťových kapek, které nás oba zcela pohltily. Ze zprvu nesmělé přeháňky se stala živelná smršť nemilosrdně utápějící vše kolem v ponuré opravdovosti. Snažil jsem se tě pod sebou schovat, ale nenalezl jsem dost síly, abych tě uchránil před rozmarem přírody. Tím spíš se bojím toho, že tě nebudu schopen provést nástrahami všedního života. Vzal jsem tě tedy za ruku a běželi jsme se schovat pod stromy. Ty jsi tančila bosá v mokré trávě a chytala kapky, které se ti schovávali ve vlasech. Nechápavě jsem stál a díval se na tančící krásu elegantně se bijící s nepřízní osudu a nemohl jsem přijít na to, kde se v tak malé holčičce bere tak velká duše, ve které se našlo dost místa i pro mě. Najednou jsi spadla na zem. Měl jsem strach, jestli se ti něco nestalo. Přiběhl jsem k tobě, ale ty jsi ležela na zádech a smála ses. Lehl jsem si taky na záda, ty ses ke mně přivinula a objala mě. Dlouho jsem se díval na to, jak se z mraků valí proudy vody a jak tě celou smáčí. Taky jsem hodně přemýšlel. O tom, jak jsme se poprvé viděli, jak jsi mi vyprávěla o svém životě a jak jsi mi začala důvěřovat… a taky jak jsme spolu četli Malého prince a ty jsi se moc smála tomu, když si chtěl princ ochočit lišku. Teď už dobře vím proč. Vždyť málokdy má život tolik strpení s nepřipraveností a neznalostí. Ale já mám velké štěstí, že jsem potkal právě tebe. Jsi dosud tak malá, ale už tak dospělá.
Asi jsem se dlouho zamyslel, protože když jsem se vrátil z rozkvetlé zahrady myšlenek do uniformní šedi reality, už nepršelo, ale ty jsi mi stále ležela na hrudi, ruku kolem krku a tvoje vlasy zaplavovaly všechno kolem. Zprvu mi to nedošlo, ale pak jsem poznal že spíš. Vzal jsem tě tak něžně, jak jenom otec umí vzít svou dceru do náručí, když ji chce uchránit před nebezpečím a nesl jsem tě domů. Nevzbudila ses. Byla jsi hodně utahaná životem. Celou cestu jsem tě sledoval a říkal jsem si, že spánek je asi nejšťastnější chvílí v tvém životě. Teď, když nevnímáš, to můžu říct naplno, i když to třeba společnost odsoudí. Miluju tě. Žádná holka ke mně doposud nebyla tak upřímná a žádná si se mnou tak nerozuměla a neuměla naslouchat. Pro ostatní jsem zůstal nepochopený, a tak jsem tu jen pro tebe. Jsem rád, že jsme se setkali, i když se bojím toho, že až vyrosteš, začneš mít opravdu ráda a odejdeš z mého života, který pro tebe byl zajímavý jen do doby, než jsi zjistila, že už si tě nevšímám jenom já.
Doma jsem tě převlékl a uložil do postele. Ještě dlouho jsem nad tebou stál a pozoroval tvůj bezstarostný spánek. A zase jsem hodně přemýšlel. Co s tebou bude dál? Nesnesl jsem pomyšlení na to, že mi jednou odejdeš s někým, kdo už sotva docení tvoji krásu a osobnost. Pak mě ale zmohla únava, padl jsem vedle tebe na zem a usnul. Ale zdál se mi ten nejkrásnější sen v životě, jak moje dcera vyrostla a stala se mojí dívkou.

---