Po takové době...

Po takové době
mi v hlavě
zní hudba očí tvých
a jak jsem vždycky stich
když přerovnalas mých myšlenek rub i líc,
bylas mi víc než vánek, mnohem víc.

A jak líně na jaře vřes,
kyne ptákům do nebes
a chtěl jakoby letět s nimi,
perutěmi mraků, jazyky ohnivými,
A lístek větrem letí,
a chce pořád jímavě vyprávěti,
že je celý a přece nemá polovic,
že letí vánkem, ten však je mnohem víc.