Ze života červa Antotnína díl 2.

Ještě dřív než stihla paní Pádilová, po krk zabalená v peřových pokrývkách s tím nejobyčejnějším vzorem, jaký si můžete vůbec představit, v poklidu zaklepat bačkorami, někdo dvakrát jakoby štítivě zaklepal na domovní dveře....

“Str...chrrrr...pení.....chrchrr...,” vychrčelo z úst osmaosmdesátileté paní Pádilové společně s oblakem par z hnijících vnitřností. Místnost páchla potem, močí a nespecifikovatelnou ale zajisté velmi explozivní směsí.

Nutno dodat, že paní Pádilová byla již třicet let vdovou a že si až do předloňska žila náramně. Manžela jí zavalil důl když jí táhlo na šedesátku. Dodnes nechápala, proč se důl jmenoval zrovna Petr Bezruč. To, co z manžela zbylo, totiž příliš poeticky nevypadalo. Identifikovat ho dokázala až podle brýlí. Nikdo v celém kraji totiž neměl taková dna od pet-lahví jako starý Pádil. A právě brýle a syn Radovan byly jediné dvě věci, které po sobě starý Pádil zanechal. Byl to ochlasta, obhroublec a budižkničemu.
Paní Pádilová se později ani příliš nedivila, když vyšetřovací komise z ministerstva zjistila, že strůjcem neštěstí byl právě Pádil, který si nedopatřením spletl kapsy svých špinavých montérek a pro cigarety šáhl do levé místo pravé, ve které měl bohužel připravený dynamit pro nadcházející důlní odstřel.
Smrtí manžela se paní Pádilové otevřely dveře do světa. Putovala z náruče do náruče a mezi horníky o ní, i přes její požehnaný věk, kolovaly ty nejdivočejší historky, plné vášně a exotiky. Vesnicí se proslýchalo, že nevyváří prádlo ale kondomy.

“Až stará Pádilová natáhne brka, udělám tady disko. V Hornosviních už ho mají a jak jim to nese,” tohle a mnoho dalšího napadlo starostu Koželuha, když zevloval před vchodem se sežmoulanou startkou v koutku, přesně tak, jak to viděl u Kristiána, místního intelektuála, který nedávno zmizel s krásnou manželkou závozníka Karáska neznámo kam. Snad prý odjeli do Prahy, ale kdo ví... “A taky seženeme pár těch automatů...holky nahoře bez....hmmm...”

Když se dveře konečně otevřely, našla Pádilová starostu v hlubokém zamyšlení. Levý koutek mu zdobila pekelně dlouhá slina. Částečně se nasávala do cigaretového filtru, ale podstatně větší zbytek se stal obětí gravitace a pomalu ztrácel kontakt se starostovým obličejem. Pádilová chvíli přihlouple civěla, střídavě na slinu a na starostovu pleš, přičemž přeostřování jí dělalo očividné problémy. Aby zabavila neposedné ruce, ležérně si podrbávala bradavici velikosti rumové praliny za pravým uchem.

Nakonec si jí starosta přeci jen všiml, bohužel na ni pohlédl v tom nejnevhodnějším okamžiku. Zrovna přeostřovala z pleše na slinu, a tak ji jedno oko bloudilo ztraceno kdesi v polích, zatímco šikovnější druhé již našlo dominantu kostelní věže a pomalu se přibližovalo ke slině. Byla to opravdu prekérní situace...

“ Co tady ksakru chceš?” vyhrkla baba na starostu. Neměli spolu zrovna nejlepší vztahy.
“Mám pro tebe moc špatnou zprávu,” starosta už byl zpátky v reálu.
“Co? To mi nechtěj chrrrrchl dát ani ten smradlavej hrob pod lípou? Zmetkové to sou, já jim vokážu!!!”
“Ten hrob už je rezervovanej, nezlob se. Ale to není to podstatný...” poznamenal starosta a prohnal si poslední neucpané plicní sklípky notnou dávkou nikotinu filtrovaného přes slinnou lázeň.
“Tak co se teda doprdele stalo!?” Bábě se ozvalo mravenčení nad horním rtem. Začínala tušit...”
“Radovana někdo přejel, festově. Ještě, že měl na sobě sváteční vestu, jinak bysme ho vůbec nepoznali. Móóóc ošklivě vypadal,” další hluboké potáhnutí, “naštěstí moc netrpěl. Měl to rychle za sebou, rozpůlil se vo obrubník jako, jako....” konec vyzněl do ztracena.
“Kdo mu to kurva udělal!!!?” babin obličej nabyl hrozivé dimenze.

Starosta strachem oněměl.

..............

Rozhovor to byl více než smutný a drastický, a tak se nelze divit, že si ani jeden z aktérů nevšiml projíždějící tatrovky s kusem čehosi oranžového přichyceným na masce vozidla.
Onen útržek byl ve své šťastnější době pravým rukávem Radovanovy sváteční vesty.

.............

Jediný, kdo zůstal v obraze byl červ Antonín. Z pogumované přístrojové desky měl mnohem lepší rozhled než ze sedadla, a navíc pod kontrolkou termostatu našel zbytek Karáskovy snídaně, která se při troše shovívavosti dala považovat za hromadu šunkofleků. Červ se nacpal jako už dlouho ne.
S plným břichem a dobrou náladou se vrátil na své vyhřáté místečko. Poznal ho podle masařky, která se surrealisticky rozložila na předním skle. Pohodlně se usadil a začal spřádat verše své budoucí rýmované biografie.
Cítil se velmi, velmi spokojeně...
K domu baby Pádilové tatrovka dorazila, právě když hledal vhodný rým na slovo mystérium.

V tem moment Antonína ovanulo Zlo jaké ještě nikdy nepocítil. Pomsta a krutost neznající slitování kdesi vystoupily na povrch, aby vykonaly své dílo zkázy. Šestým smyslem Antonín vnímal, jak se matérie Vesmíru pohnula, zkřivila a zapraštěla, aby se vzápětí znovusjednotila ve tváři baby Pádilové. Všechno doprovázel zápach páleného masa a špatně těsnícího odpadového potrubí.

Někde velmi blízko udeřil blesk. Vzápětí se ozval ohlušující hrom.
Něco Antonínovi našeptávalo, že svět už nikdy nebude stejný. Všiml si, že se mu zježily chloupky na intimních partiích a po jejich konečcích mu začaly přeskakovaly drobné světle modré jiskřičky.
Červ pak udělal něco, co už dlouho ne. Sevřel svoje poznámky v náručí a začal se modlit.

Nepomohlo to...

Tlaková vlna ho srazila z přístrojové desky. Nebohý červ doplachtil přímo do náprsní kapsy řidiče Karáska. Jeho poznámky se rozlétly po celé kabině.

“Tohle je konec!” problesklo mu hlavou, než nadobro ztratil vědomí...