V bezcitnosti cítění

Jsi, lidskostí, jež usmívá se

vstříc každé chvíli,

kdy s ní k oblakům kráčíš.

Jak hrdý skvost ji v rukou kolébáš.

Já schoulenou hromádkou bolestí

se stávám pro ten den,

kdy ústa mi plivla odmítnutí.

Pohladíš ručku tajemna,

té, jenž nevyřkla své jméno.

Kouzlo mé bytosti už nařčeno je, při ní stojí,

vždyť víš, kde pluje má duše,

kam otáčí se moje sny.

Znáš a proto dále netoužíš.

Jen nevinnosti tvorů,

vlnících se v neosobnosti,

svádí hebkosti tvých doteků k políbení.

Proč...

... nedostatkem lásku vzývat je,

proč sveřepě oslavovat neznámo?

Já - probádaná krajina,

už odstrčena do močálů,

kde vzpomínky se plácají

neschopny přežití a ty jsi...

I nadále s ní...