O kouzelném lese a cestování časem

Trip on the Trip

O kouzelném lese a cestování časem.

      Seděl jsem na pokáceném kmeni, ležícím uprostřed hustého lesa. Přestože koruny stromů sotva propouštěly trochu slunečního svitu, okolí prosvětlovala nazelenalá záře. Vyrazil jsem směrem, kde jsem předpokládal cestu nebo alespoň pěšinu. Les pomalu řídnul a za chvíli jsem došel na mýtinu. Uprostřed stála chatrč, ve které by každý očekával shrbenou srařenu, pokud možno s bradavicí na nose. Zaklepal jsem, ale nikdo neodpovídal. Vzal jsem za kliku a dveře se otevřely. Překvapilo mě, jak bylo uvnitř uklizeno. Stůl čistý, nádobí umyté, dokonce i pec byla vymetená a připravená na roztopení. "Vítám tě, synáčku." ozvalo se zamnou. "Pohodlně se usaď, jídlo bude za chvíli." Otočil jsem se. Ve dveřích stála přihrblá babizna s potěšeným výrazem v obličeji. "Dneska je zelenina, ale zítra bude maso." pokračovala. Trochu mě to překvapilo. Nechtěla vědět, jak jsem se sem dostal nebo co chci a okamžitě mi nabídla jídlo. Nejistě jsem se posadil ke stolu. Téměř okamžitě se předemnou objevil talíř plný zelené, mírně pobublávající hmoty, ze které trčela lžíce. Vytáhnul jsem ji spolu s většinou obsahu a chvíli přemýšlel, jestli to mám sníst, tmelit tím trhliny ve zdi nebo zamotat a vyhulit to. Nakonec jsem vyřešil problém tím, že celou misku jsem vyklopil kočce do jídla. Ta k tomu přičichla, otočila se a znechuceně odkráčela chytat drobné lesní živočichy. "Vidím, že ti chutnalo,synáčku." radovala se stařena "Počkej do zítřka, bude maso." Nebyl jsem si jistý, jestli je rozumné zdržovat se, ale venku jž byla tma. Jako by mi babka četla myšlenky, řekla: "V noci je les nebezpečný, raději zůstaň. Můžeš přespat na peci, je pěkně rozehřátá. Zítra v ní upeču maso." Vrtalo mi hlavou, proč pořád mluví o tom mase a hlavně proč by mělo být až zítra. Převracel jsem se na peci a nemohl usnout. Zaslechl jsem babku, jak si ze spaní notuje nějakou písničku. Prozpěvovala: "Mládence si opečeme, velice si pochutnáme..." Hrůzou mi vstaly vlasy na hlavě, když jsem si uvědomil, jaký osud pro mě chystala. Tiše jsem slezl z pece, došel ke dveřím a zjistil, že jsou zamčené. Vytáhnul jsem klíče, chvíli zkoušel, jestli se mi nepodaří je otevřít a nakonec jsem vzteky praštil do zámku. Ten povolil a dveře se rozletěly. Vyběhnul jsem ven a zmizel v lese. Slyšel jsem za sebou zoufalě volání: "Vrať se, mladíku, jinak nebude maso! Lidičky pomoc! Chyťte ho! Utíká mi maso!" Nikdo zřejmě nebyl v doslechu a pokud byl, tak si zoufalého volání nevšímal. Prohrabal jsem kapsy a vylovil baterku. Byl to prototyp napájený akumulátorem, s rádiem, zářivkou, blikátkem, solárním článkem a malým dynamem, poháněným hodinovým strojkem. Natáhnul jsem ho a okolí zalilo jasné světlo. Zahlédnul jsem malé tvorečky, mizející ve tmě. Nad stromy proletěl temný tvat. Doufal jsem, že to byl jen netopýr, i když to vypadalo jako postava, sedící na koštěti. Na jednom pařezu rostly zeleně zářící houby. Líbily se mi a tak jsem jich pár natrhal, ale projistotu jsem je nejdřív změřil Giegrovým počítačem, který jsem sebou nosil pro strýčka Příhodu. Toho jsem zatím ještě nepotkal, takže přístroj klidně visel přes rameno a očas tiše tiknul. Konečně jsem našel cestu, spíš průsek, po kterém dřevaři stahovali klády.

      Vpravo jsem v dálce spatřil budovu. Zamířil jsem tím směrem a v duchu doufal, že většina místních není jako baba na mýtině. Stavení se ukázalo být kdysi honosným panským sídlem, nyní již notně zchátralým. Cesta vedla přes řeku, nad ní se klenul prastarý kamenný most. Nedošel jsem ani do poloviny, když na cestu vyskočil kamenný troll. "Dej sem všechno, co máš!" křikla jedna hlava a druhá hned doplnila: "Nebo tě sežerem!" "No, když myslíte, ale bude to chvíli trvat." "Proč?" zeptaly se obě hlavy. "Protože mám kapsy plný bordelu." "A proč to všechno taháš?" zjišťovala zřejmě slabomyslnější hlava. Druhá ji okřikla: "Nekecej, za to nejsme placený." "Ale vždyť nás nikdo neplatí.""Zavři hubu, všechno jenom pokazíš." "A kdo seral toho kupce i se zlatem?" "Náhoda" "A co ten povoz, plný věcí na trh? Vyskočil jsi moc brzo, všimli si nás a jeli jinudy." "Chyba plánování." "A co..."Další pokračování jsem už neslyšel, protože troll sebou začal zmítat, dopotácel se ke kraji mostu a zřítil se do vody. Cestou k sídlu jsem ulomil prut a z nudy ho začal čistit a seřezávat do špičky. Když jsem doššel ke dveřím, schoval jsem zbytek klacku a zaklepal. Otevřel sluha, oblečený v livreji a rekl: "Vítám vás jménem svého pána. Račte mě následovat do salonku pro hosty." Interiér byl v mnohem lepším stavu, na nábytku nebylo příliš moc prachu a ani pavučin v koutech nebylo mnoho. Posadil jsem se do jednoho z pohodlných křesel okolo stolku uprostřed místnosti a začal motat špeka. Skoro jsem ho dokončil, když se otevřely dvoukřídlé dveře a dovnitř vstoupil pán domu. Měl na sobě bílou košili, černou vestu, kalhoty i frak a černý plášť s červenou podšívkou. "Vítám vás ve svém skromém obydlí, jsem hrabě z Agasu. Chovejte se zde jako doma." "Já se jmenuju Blaz," odpověděl jsem, "dáte si taky?" Odtrhnul jsem papírek, dokončil několik drobností a odpálil. "Mám svoje." řekl hrabě a pak ucítil krásnou vůni. "Myslím, že bych to mohl ochutnat." dodal. Párkrát jsem potáhnul a podal brko hraběti. "Natáhněte kouř do plic a chvíli ho tam držte." poradil jsem ještě. Napoprvé se trochu rozkašlal a já si vsimnul dvou mírně zašpičatělých zubů. "Chutná to znamenitě," pochvaloval si hrabě, "jak se to jmenuje?" "Konopí, ale říká se tomu marihuana, taky ganja. Pokud chcete, mohu vám dát trochu do zásoby." "Budu velice potěšen," pravil, "ale je možné té ganji získat víc?" "Nejjednodušší je vypěstovat ji, tady máte několik semínek, zasaďte to na jaře a do podzimu budete mít docela slušnou úrodu." "Děkuji. Myslím, že sklízet budu moci dříve. Pokud byste byl tak laskav a zašel za místním čarodějem, dá vám urychlovač růstu. Přineste ho a já mezitím najdu nějakou drobnost pro vás na památku."

      Podle jeho instrukcí jsem našel malý domek s upravenou zahrádkou. Zaklepal jsem na dveře. "Co vás k nám přivádí?" zeptaly se. "Cože?" nestíhal jsem. "Odkdy dveře mluví?" "Od té doby, co tady bydlí slavný..." Kdo slavný tu bydlí jsem se už bohužel nedozvěděl, protože zevnitř se ozval rozzlobený hlas: "S kým se to zase vybavuješ?" "Já za to nemůžu, jenom odpovídám." "Tak neodpovídej a pusť zákazníka dál!" Dveře se otevřely a za nimi stál muž, mohlo mu být tak kolem třiceti možná padesát nebo sto let. Byl celkem normálně oblečený, snad jedině barevné jiskřičky, které mu přeskakovaly ve vlasech, napovídaly, že to nebude nikdo obyčejný. "Vítám tě, Blazi, předpokládám, že jdeš pro urychlovač. Špeky tomu starému napichovači zachutnaly, co?" Pousmál se. "Ale nezapomeň mít po ruce dobře naostřený kůl, jentak pro jistotu." Sáhnul někam dozadu a vytáhnul lahev plnou žlutozeleného roztoku. "Třikrát denně po jídle." dodal. "Po jídle? Ale..." Nenechal mě domluvit: "Promiň, špatná lahev, tuhle mám pro babu Yagu, měla by přijít večer. Jo a ten tvůj útěk ji pěkně naštval. To jí patří, babizně." Zasmál se a podal jinou lahev, tentokrát jasně modrou a dodal: "Ředí se to 1:1000 a zalévá se ráno a večer. Stav se, hodíme řeč." Donesl jsem hnojivo hraběti. Odložil nádobu na stůl a podal mi krabičku z tmavého dřeva. Otevřel ji. Uvnitř ležel zakrvácení dřevěný kolík. "Touhle zbraní zabili mého děda." Pravil trochu posmutněle. "Vezměte si to, jenom mi připomíná prastaré prokletí našeho rodu." Uložil jsem skříňku do kapsy a opustil sídlo. Troll se ještě nevyhrabal z řeky, pod mostem se ozývaly tlumené výkřiky a rány. Zřejmě se dohadoval, kdo může za to, že skončil ve vodě. Vrátil jsem se k čaroději. "No tak pojď dál." uvítal mě. Něco se mi na vnitřních prostorách nezdálo. Samotná předsíň byla delší než chalupa. "Půjdeme do pracovny." ukázal k jedněm z dveří. Zřejmě tu platily trochu jiné přírodní zákony, nebo spíš byly ignorovány. Místnost, do které jseem vešel, byla plna pracovního brodelu. Knihy ležely prakticky na každé rovné ploše, na stěnách byly police s podivnými předměty a na praconvík stole stál destlační přístroj. "Připravujete nějaký lektvar?" zeptal jsem se. "No...vlastně destiluju domácí pálenku, zákazníci aspoň mají pocit, že něco dělám." Zasmál se a nalil dvě skleničky. A´t už to bylo cokoliv, mělo to sílu kyseliny z akumulátoru. Čaroděj chvíli sledoval moje záchvaty kačle a pak mi podal sklenici vody. "Díky, je to docela síla," řekl jsem, když jsem konečně chytil dech, "co to je?" "Je v tom pár speciálních přísad. Dá se to pít, když je nouze, ale raději to používám na čistění." Chvíli se přehraboval ve všeobecném nepořádku a nakonec našel láhev čiré tekutiny. "Tady máš, bude se ti hodit. Jo a abych nezapomněl, mojí specializací je časoprostorová magie. A stav se zase někdy."

      Pokračoval jsem po cestě směrem k horám. Podél cesty byly výstražné cedule jako: "Vstup na vlastní nebezpečí." ,"Nebezpečí vznícení." ,a ještě několik jiných. Docela mě to zajímalo a tak jsem pokračoval. Stezka mě zavedla k jeskyni. U vchodu leželo nekolik pochodní. Jednu jsem vzal, ale raději jsem svítil baterkou. Chodba mě zavedla do obrovské jeskyně. Uvnitř na pohodlném lůžku odpočíval drak. Zřejmě mě zaslechl, protože líně otočil hlavu a poslal mým směrem plamen, který ožehnul stěnu těsně vedle mě. Rozhodnul jsem se odpovědět na přivítání podobně. Zapálil jsem pochodeň a přes ni fouknul trochu čarodějova dryjáku. Výsledný plamen překvapil nejen měm, ale i draka. "Vítám tě, kolego," dodal, když se vzpamatoval, "nevěděl jsem, že jseš z oboru. No tak pojď dál." Ještě víc ho překvapilo, když mě uviděl. "Ještě jsem nepotkal člověka, který by dokázal vytvořit takový plamen. Mohl bys to ještě zopakovat?" Vyrobil jsem ještě mohutnější plamen a draka to evidentně potěšilo. "Přisedni," mávl tlapou směrem k několika židlím, "takovou společnost jsem už dlouho nepotkal." "Můžu se zeptat na jedu takovou možná trochu osobní věc?" "No tak se ptej." "Slyšel jsem, že draci spávají na hromadách zlata a jiných pokladů. Co je na tom pravdy?" "Je to celé výmysl. Jednou jsem to zkusil a probudil jsem se s příšerným bolením zad. Lidé si to vymysleli, aby na nás mohli pořádat loupežné výpravy." "Mě se to od začátku moc nezdálo. Kdyby to byly papírové peníze, tak možná, i když...mohlo by to být trochu nebezpečné." Drak se rozesmál: "To máš pravdu. Mám ale takový malý problém." "Jaký může mít drak problém?" "Je to prosté, občas mívám škytavku a pak občas něco podpálím." Prohrabal jsem bordel a vytáhnul hasicí přístroj: "Tohle pomůže. Je k tomu i návod k použití. Jestli budeš potřebovat další, řekni čaroději, určitě ti pomůže." "Mockrát děkuju," radoval se drak, "něco ti za to musím dát." Chvíli se přehraboval v prostoru za postelí a pak vytáhnul krásný bong, celý z platiny a titanu, s velkým kotlem a opravdu velkou nádobou na vodu. Neudržel jsem se: "Tak tohle je opravdu ta nejvostřejší vodnice, co sem viděl." "Nechal to tady jeden chlápek, kouřilo se mu z uší, ale plamen neuměl. Když jsem ho lehce ofouknul, vyděsil se, zdrhnul a upustil to." Poděkoval jsem, na rozloučenou jsem ještě poslal jeden plamen napříč místností a vrátil se zpátky k čareoději. Ani jsem nestačil zaklepat na dveře a už mě vítal. "Jsem rád, že se ti ten můj čistič hodil, i když mě trochu překvapilo jeho použití." "Už jsem to párkrát zkoušel, ale nikdy s takovýmhle dryjákem, ještě teď mě pálí krk." Šli jsme zase do jeho pracovny. "určitě by tě zajímalo, kam ses zase dostal, že?" "No...vlasně jo." "Jsi daleko od domova a řitom tak blízko." "Hmm, to si mi moc nepomohl." "Já tomu taky úplně nerozumím. Ale vím, že správná otázka je kdy jseš. Podle mých výpočtů se nacházíš asi tak 420 let v minulosti. Jestli chceš, zkusím tě dostat zpátky. Nic nezaručuju." "No...tady sem toho viděl docela dost, myslím, že menší změna prostředí by neškodila." "OK, ale ještě jednou tě upozorňuju, že do toho jdeš na vlastní nebezpečí." "Dobře, beru na vědomí. Pošli mě tam, kde bych měl podle tebe být." "Moc sebou nemel, nechceš snad dorazit v kusech." Zamumlal několik slov, zašermoval rukama a zablesklo se.

      Stál jsem v kovem obložené chodbě, která mírně zatáčela. Po vnější straně byla řada dveří. Cestou jsem nikoho nepotkal. Jedny z dveří se otevřely. Za nimi byla místnost, připomínající serverovnu. Na stěnách byly obrazovky, v koutě stál terminál, pod stropem visela kamera. Otočila se mým směrem. "Vítám tě, Blazi, dlouho jsme se neviděli. Jak jsi se octnul v tomto čase?" Docela mě to překvapilo. "Kdo jseš? My se známe?" zeptal jsem se. "Ještě jsi mě nepotkal. Já tě znám už dlouho. Ne, neptej se, jak je to možné." dodal hlas, když jsem se chystal něco namítnout. "K událostem, o kterých mluvím, ještě ve tvém čase nedošlo. Nacházíš se přibližně 420 let v budoucnosti. Nevím přesně, jak jsi se sem dostal, ale můžu tě vrátit zpátky." "Poslal mě sem čaroděj od kouzelnho lesa. Když už jsem tady, rád bych se trochu porozhléhnul. Jsem dost daleko v budoucnosti, takže snad nenadělám moc škody." "Dobře, ale máš omezený přístup. Pokud se pokusíš zjistit něco o tom, co se stane, okamžitě tě přenístím kam patříš." "Dám si pozor. Jsem rád, že se s tebou setkám." "Ozvi se, až budeš chtít zpátky." Ze stěny se vysunul šuplík s náramkem. "Nasaď si ho, je to komunikátor a identifikační zařízení. Bez něj by ses nikam nedostal." "Díky." Vyšel jsem na chodbu a našel výtah. Byl jsem v nejnižším patře výškove budovy společnosti TimeCop Corp. Na ovládacím panelu se objevil plán budovy. Všechna podzemní patra byla vyobrazena zeleně, všechno ostatní červeně. Zkusil jsem recepci. "Nemáte oprávnění k přístupu." oznámil mi terminál. přepnul jsem zobrazení na oblasti s povoleným přístupem a zjistil, že u většiny podzemních pater mohu jenom do chodby. Vyjímkou byla zahrada. Docela mě překvapilo, že mají zahradu pod povrchem a jel jsem se na ni podívat. Vystoupil jsem z výtahu a ocitnul jsem se v rozsáhlém parku. Výtahová šachta tvořila válec uprostřed prostranství. Cesty mezi trávníky, záhony, kaři a stromy byly vysypány štěrkem, po krajích stály v pravidelných rozestupech lavičky. ucítil jsem povědomou vůni. Někdo tu hulil. Můj neomylný nos mě zavedl ke skupince lidí, každý měl svoje brko. "Můžu se přidat?" zeptal jsem se. "Klidně," odpověděl někdo, "ale musíš mít vklad." Zamotal jsem ze směsi ganjy a skanku a odpálil. Pohulil jsem si a vedle mě stojící člověk mi podal špeka. Poslal jsem svůj výtvor dál a zkusmo potáhnul. Ať už to bylo cokoliv, zkuřovalo to opravdu mocně. Podíval jsem se na toho, co mi to podal a připadalo mi, že má hmyzí hlavu. Nejdřív jsem si myslel, že to jsou haluze, ale on se jen zasmál a řekl: "To chce klid, sem tu v rámci výměnnýho pobytu. Zkus tohle, taky je to docela dobrý." Podal mi raketu a já taky poslal dál to, co jsem držel. Zhulil jsem se do docela těžkejch sraček. Ale i ostatní vypadali,že je to docela dostává. "Hele chlape," řekl jeden, "co to je za modely?" "No...z minulosti, tak asi 420 let." "Ty děláš v Časovce?" "Co? Ne, já jsem tu omylem. Ale UI se za mě zaručila, takže tu můžu chvíli zůstat." "Uděláme nějakou výměnu?" "Proč ne..." Vytahal jsem svoje zásoby, přitom vypadly i houby. Chvíli na to koukali, pak jeden vytáhnul malou krabičku, kousek houby do ní založil a chvíli studoval čelní stranu. "Hele, víš, že sebou taháš fakt silnej halucinogen?" "Sem je sebral v jednom lese. Ale co řekne ta tvoje hračka na tohle?" Vytáhnul jsem jednoho papíra a podal mu ho. "Ty seš asi úplnej magor, to by snad každýho zabilo." divil se. "No...mě zatim ne. A to už jsem jich pár sežral." "Tak v tom případě musíš bejt mimořádně odolnej." Vyměnil jsem něco zásob za jejich modely a rozloučil se: "Hele lidi, já už musím letět, tak se mějte, jak zasloužíte a možná někdy příště." Prozkoumal jsem náramek a našel jedno tlačítko. Zmáčknul jsem ho a předemnou se téměř okamžitě objevil typ na něčem, co připomínalo motorku, jenom bez kol. "Ten zatracenej čaroděj nám dělá v čase zoufalej bordel, jenže my nesmíme zasahovat, můžem jenom napravovat, co se už stalo. Tak naskoč, hodím tě zpátky do tvý doby." ¨Chvíli si hrál s tlačítky na panelu, zablesklo se a já seděl na pokáceném stromě uprosřed lesa. Tentokrát záře neprosvětlovala okolí a já doufal, že nejsem zase někde jnde. Začal jsem hledat cestu. Našel jsem ji, na jedné straně byla mýtina, k mé nesmírné úlevě prázdná, a na druhé se v dálce rýsovaly budovy. První, ke které jsem došel, byla továrna.

Omlouvám se všem modemistům, kteří při čtení utratili své poslední úspory.



(c)2003 Blaz - blaz42@atlas.cz - uto.no-ip.org

Edit 17.12.2010: Tuto povídku najdete také na http://triponthetrip.com, kde budu pokračovat v psaní dalších příběhů. (Blaz)