Obnošená železná košile

Obnošená železná košile

            Bohy běžel garážemi mezi desítkami aut. V ruce držel horkou pistoli. Z očí mu bodal strach. Ten nejhorší strach – o vlastní život. Někde za ním musel běžet jeho parťák Leo. Neměl ale sílu se otočit. Občas zaslechl jeho volání, aby zpomalil, ale… to bylo příliš riskantní. Na konci garáží prudce zapadl za jedno z aut. Horečně vyměňoval zásobník, když se ozval výstřel. Po něm následoval výkřik bolesti. Bohymu vylítl zásobník z ruky a zařinčel o asfalt. Ano, byl to Leo. Ale nebyl mrtví, bylo slyšet jeho bolestivé sténání. Nebylo na co čekat, sebral zásobník, zasunul ho a rozhlédl se. Z pravé strany, kudy vedla cesta ven, viděl přicházet jakéhosi elegantně oblečeného pána. Ten pán si ho zřejmě všiml. Zpomalil a znejistil.

„Vylez ty hajzle!!! Vylez, nebo to tvůj kámoš schytá!!! Rozumíš? Schytá to!!!“

Ozvalo se z místa, odkud se ještě před chvílí nesly vzdechy Lea. Byl to ostrý nesmlouvavý hlas. Bohy znejistěl. Bezradně se ještě jednou rozhlédl. Ten pán už skoro stál a vyděšeně hleděl před sebe. Ozval se další výstřel. S rachotem provrtal sklo Bohymu přímo nad hlavou.

„Vylez!!! Nebo ho rozstřílim!!!“

Zatl zuby a snažil se rychle uvažovat. Otočil se k východu, kde elegantní pán pomalu couval a ve snaze zachovat klid něco mlel do telefonu. Policajti. To bylo to poslední, co by si přál.

Bohy na chvíli zavřel oči, ujistil se ve svém rozhodnutí a pak vyrazil jak jen nejrychleji dokázal směrem k východu.

„Stůj!!!“

Výstřel odštíp kousek zdi za ním.

„Stůj!!!“

Výstřel umlčil nářek Lea.

Tenhle výstřel Bohyho bodl u srdce. Na chvíli se mu zatmělo, že nevěděl kde je a co dělá. Rychle se vzpamatoval a všiml si, že točenou silnicí směrem dolů před ním utíká i ten elegantní pán. Běžel. Nepřemýšlel a běžel. Doběhl dolů, ale než stačil zahlédnout svět venku, zahlédl policejní auta a hromadu policistů kolem. Při tomto pohledu zkoprněl. Zastavil a tupě zíral před sebe neschopen jakéhokoliv pohybu. Ten elegantní pán kamsi zmizel. Slyšel za sebou dusot, ale nemohl se pohnout. Hučelo mu v hlavě. Než se nadál letěl k zemi. Těžce dopadl na zem spolu se zvukem dalšího výstřelu. Ten elegantně oblečený pán stál schován na kraji a strhl ho před smrtícím výstřelem.

            Bohy seděl v cele o koukal před sebe. Byl rozhodnut co udělá. Byl tak rozhodnut celých sedm měsíců, které si odseděl. Neuplynul den, aby nepřemýšlel nad tou přestřelkou v garážích a nad panem Karmínem, který mu zachránil život. Neuplynul den, aby nebyl ohromený nad tím, že někdo je ochotný obětovat svůj život za někoho zcela neznámého. Bylo to zcela proti jeho životnímu stylu. Vyrůstal skoro na ulici a od dětství se pohyboval na pokraji zákona. S takovýmhle jednáním se nesetkal. Mohl by vyjmenovat sto přátel, které má a ani jeden by se nezachoval jinak než on v situaci, kdy se měl rozhodnout mezi svým životem a životem Lea, ani jeden z nich by nikdy neriskoval život pro někoho jiného, ať by ho sebelépe znal. Ani jeden. Bylo mu ze svého života na nic. Bylo mu na nic z života všech těch jeho přátel. Přátel?! Musel si připustit, jak moc ho ta událost ovlivnila. A právě teď, kdy měl po sedmi měsících vyjít na svobodu, už nedokázal najít jiné východisko, než že půjde a najde pana Karmína.

            Pan Karmín měl stavební firmu. Bohy se u něho nechal zaměstnat. Ocitl se v prostředí z části ukrajinských dělníků a sliboval si, že tak o něm zjistí nejvíc. Nemýlil se. Pan Karmín byl podle všeho velmi slušný člověk, který se pyšnil dobrým vychováním a nešetřil dobrými skutky. Bohužel to ale také byl člověk, pro kterého tyto věci neměli velkou cenu a který se za každých okolností snažil ze situace vytěžit maximum. Ne tak docela všechny jeho skutky se shodovali s prvotním dojmem. Například téměř třetina dělníků, kteří u něj pracovali dělali na černo bez pracovního povolení. Tito lidé si neměli kam jít stěžovat a proto nedostávali snad ani poloviční plat co ostatní. Pan Karmín tak tyto lidi drhl jak to jen šlo. Když řekli ne… byli vyhoštěni. Podobných věcí si Bohy všiml víc, ale tato mu byla nejbližší, neboť s těmi dělníky pracoval.

            Netrvalo dlouho, aby se sžil se skupinou dělníků. To prostředí mu bylo docela blízké. A netrvalo dlouho aby si všiml, že nespokojenost mezi nimi roste. Všiml si, že se často shlukují stranou jen ti bez povolení. Tušil o co jde a začínal se bát, že to nedopadne dobře. Situace se stále přiostřovala. Rychle si dokázal získat jejich důvěru a dověděl se tak vše o tom, co chystají. Věděl, že to nespěje k dobrému konci a také věděl, že jedině když u toho bude s tím může něco udělat. Držel se stranou, ale chtěl zabránit nejhoršímu.

            Probíhala tradiční kontrola stavby. Pan Karmín procházel polotvary místností s plány a stavbyvedoucím, aby mohl řešit nejrůznější problémy a rozhodoval o zásadních věcech. Když došli do druhého patra, do největší místnosti, začali do ní náhle přicházet dělníci. Zprvu to vypadalo, že zde mají něco na práci. Pan Karmín se tedy nenechal rušit při určování míst pro světla. Postupně dělníků přibývalo. Pan Karmín znejistěl. Zanechal na chvíli práce a pozoroval je.

„Vy nemáte co na práci?“ zeptal se jízlivě, protože si všiml jejich zlých pohledů. V rohu místnosti stál i Bohy. Snažil se jen nezúčastněně přihlížet. Nikdo neodpověděl. Dělníci pomalu utvořili kruh, ve kterém Karmína sevřeli. Teprve teď si uvědomil, že jsou tu jen ti na černo pracující.

„Oč jde?!“ zklidnil hlas, protože mu to pomalu začalo docházet.

„Co chcete?“

Bohy stál u stěny, koukal na pana Karmína. Viděl člověka, který mu zasáhl tak výrazně do života. Viděl ale také člověka, který svým jednáním zneužívá mnoho lidí.

„Chtěli jsme si promluvit… o nás a o naší práci!“

Ozval se jeden z dělníků. Bohy si ho všiml již dříve. Měl ze všech největší autoritu a tvořil jakéhosi vůdce. Vystupoval pomalu z řady a drtil Karmína svým pohledem i hlasem.

„Myslíte, že děláme méně než ostatní?!“

„To jistě ne..“

„A myslíte, že sneseme všechno?!“

„Chcete přidat no ne?“ vysmál se mu

„Já vám dávám příležitost si vydělat a vy…“

„Nebo snad myslíte, že se necháme zotročit?!“

Stále se k němu blížil. Situace se hrotila. Ostatní dělníci byli napjatí jak struny. Vůdce začal šátrat v kapse. Bohy zpozorněl. To ne, v plánu bylo jen pohrozit… On snad chce… Když vůdce vytáhl z kapsy otevírací nůž, odlepil se od stěny a šel blíž.

„Hele kámo… jste tady na černo, mimo zákon… a ty na mě zkoušíš takovýhle triky? Jestli cokoli uděláš, pofrčíš exprex přes hranice!!!“

Vůdci kypěla krev. Ne, Bohy neznal celou pravdu. Nešlo tu o pohrožení. Už dávno zvítězil vztek. Někteří dělníci vypadali překvapeně a vyděšeně, jiní sdíleli vztek vůdce. Bohy koukal, jak se nůž pomalu blíží k panu Karmínovi. Myšlenky se mu honili hlavou. Jedno bylo ale jasné. Pan Karmín přeci nesmí zemřít. Nepřemýšlel, ale nechtěl, aby zemřel. Zrychlil krok. Vůdci už zbýval poslední metr. Bohy zrychlil. Přehrál si v mysli scénu z garáže.

Vůdce se napřáhl.

Následovala změť zběsilých úderů. Vztek vůdce byl nezvladatelný. Za chvíli ležel Bohy na zemi s několika bodnými ranami v břiše. Jakmile toto dělníci spatřili, vystřízlivěli a zmizeli. V místnosti zůstal jen Bohy a Karmín. Ani jeden z nich nebyl schopen slova.

„Pane Karmíne, jestli jste nám vše dobře popsal, ten člověk, co tam zemřel vám zachránil život?“

„Ano, tak to bylo.“

„Mě jen udivuje s jakou samozřejmostí takovou věc říkáte. Když přeci někdo něco takového udělá, už to něco znamená… „

„To je snad docela normální věc pane komisaři?! Přirozená reakce slušného člověka. Každý slušný člověk by se tak zachoval. Na tom snad není nic tak neobvyklého…“

„Ano jistě… zajímalo mě to, protože jsem se v jeho spise dočetl, že jste naopak vy zachránil asi před rokem život jemu…“

„Skutečně? Už si nevzpomínám… ale je to možné.“

„A prý o vás ve vězení v jednom kuse vykládal…“

„Vážně? Nechápu proč…“

„Možná to pro něj hodně znamenalo.“

„Možná.“

„Víte, občas se mi zdá, že určité běžné věci ztrácejí svojí hloubku právě tím, že jsou běžné.“

PS: Omluvte chyby, pleas, ja dobra čecha