...poslední

Seděl opět u toho stejného stolu, jako již tolikrát. Znavenýma očima pozoroval dění kolem sebe. Obrazy byly rozmáznuté a čas jakoby pomaleji plynul. Všechno se mu zdálo zvláštní. Upíjel ze svého piva, kolikátého již. A jak tak sledovat to dění, přišlo mu na mysl, že i on by mohl začít žít. Hrábl do kapsy pro drobné, nebylo jich moc, ale na zaplacení to stačilo. Vyšel ven. A najednou byl ztracený. Měl svůj svět a v jiném žít nedokázal. Chvíli zmateně bloudil ulicemi města, které nepoznával. Jeho mozek už mnohé zapomněl. A pak to přišlo, uviděl ji. Už z dálky se něj smála. Připadalo mu, že je známá. Ano, někdy ji už musel vidět. Došel až k ní a beze slova se na ni díval. Jak byla nádherná! Chvíli přemýšlel, jestli má a nebo ne. Ale když ona se tak nabízí, nedá se jí odolat. Vyzařovalo z ní něco, co ho uklidňovalo Vyzařovalo z ní teplo, pochopení. Mohla mu dát vše, co potřeboval. Připadal si jako před lety. Ten pocit kdy muž vstupuje do své první, přesně tak se cítil i nyní, když do ní pomaloučku, opatrně vstupoval. Nádherný pocit! Když ucítil její teplo a její dech, věděl jistě, že je to ta pravá. Věděl že ji neopustí. Nesmí! Cítil se po dlouhé době šťastný. Zachvátila ho vlna tepla. Vše umíralo v nepředstavitelném žáru, zmatku a křiku. Na město padala vodíková bomba. Jen on byl šťastný, našel, co hledal – odpornou knajpu, v níž jak doufal, by mohl být šťastný. Seděl u stolu a upíjel ze svého piva. Posledního....