Písmák Za tó našó Rájó
„To je fajn, že nám tady uvaří. Já to tady mám ráda. To je dobré, když nemusíš nic vařit. A vždycky ti něco dají na jídlo.
Deset kroků a otočit se
„Jste přeci rozumný člověk, vždyť vy víte, že to není jenom jedno nebo druhé, život nebo smrt, vy si přeci uvědomujete, že smrt, stejně jako život dokáže být pěkně pestrá, vy se pořád oháníte ctí a ideály, každý je vždycky plný ideálů, sní s otevřenýma očima a zaštiťuje se ctí, představuje si, jak svému ideálu skládá k nohám svůj život a myslí si, že to nejhorší, co se může stát, je to, že mu na hrudi vykvete šarlatový květ a on padne zády do měkkého mechu a s posledním vzdechem zašeptá jméno své vyvolené. Každý je plný ideálů a pak umírá sám, dlouze, velmi dlouze a hlasitě s gangrénou v břiše, celé dlouhé nekonečné dny a noci, až od bolesti zešílí a leží tam a umírá a kdepak šarlat, prostěradlo je černé a krev a hnis se mísí s výkaly, kdepak voňavý mech, tělo se rozkládá a zaživa hnije a každá vteřina se nekonečně vleče a smrt je na dohled, je vyhlížena, je žádána, ale vždy si dá pěkně na čas.
Viděl jsem jich až příliš. Jednoho, kterému prostřelili plíci a dvanáct dní trvalo, než se utopil ve vlastní krvi.
Dar
„Ráno se probudím a střelím se do hlavy. “
Sáhl po vypínači a cvak, do místnosti někdo vchrstl vědro tuše, čerň stekla kolem okna, ucpala mezery mezi závěsy, slila se po koberci, vyšplhala se po nočním stolku, kde se smýkla kolem ještě horké lampy a pohladila pistoli, nabitou, tichou a připravenou, její chvíle přijde, už brzo, brzo se na hlavni odrazí ranní slunce, ale ještě ne, zatím je tu ta chladivá čerň, ze stolku skapává na postel a přikrývá muže, ten už tiše oddechuje a temnota jej objímá a houpá, jedna vlna za druhou. Pak se převalí na druhou půlku postele, kde leží ta holka, mrtvá a tichá a spokojená.
Ráno otevřel oči, uviděl před sebou zmačkaný cíp polštáře, zvrásněný bílý růžek trčící proti bledavému světlu nesměle nahlížejícímu do pokoje, tohle je tedy to poslední, co uvidím, řekl si a sáhl na noční stolek, už tam na něj čekala, černá a studená a těžká, vzal ji do ruky a strčil si hlaveň do úst.
O paměti a černé vodě
Ještě poslední nádech, zhluboka, tráva pod nohama je černá a vlhká a studená, odrazit se od kraje, půl vteřiny letu během níž se mihne v odrazu na hladině bílý kousek měsíce a pak celé tělo sevře chlad a temnota a ticho. Soustředěná tempa. Krájej vodu rukama, jako když mácháš kosou, říkal Tonek, on už tam byl. Musíš hodně dolů, voda ti bude nejdřív připadat úplně černá, bude se ti lepit mezi prsty, bude jako tér a bude se ti zdát, že stojíš na místě.
O lupiči a jeho nelehké cestě až mezi Muck a Muhehe
Kradl všechno, co mohl, kdy mohl a komu mohl. Ukradl peníze, drahokamy a diamanty, safíry, cenné papíry i tapíry, uloupil z úlu pyl, jiným lupičům lup i lupy, ocasy ještěrkám, kožichy veverkám, panenky dcerkám. Pruhy zebrám. Druhy družkám.
Kdyby. Možná. Asi.
Ještě se naposledy otočil, krátce zamával, i když mu bylo jasné, že z lodi už to nikdo neuvidí. Zvedl ze země plastový pytel se sobím masem, nacpal jej do batohu, otočil se zády k moři a vyrazil zpátky k městu. Prošel po příjezdové cestě sypané škvárou kolem několika kontejnerů plných starých radiátorů, trubek, kotlů, zohýbaných koster židlí a trčících rozježených drátů a výztuží, pak dál pod nákladní uhelnou rampou, její konstrukce byla celá rezavá a unaveně se nakláněla čím dál blíž vlnám, potom kolem mostového jeřábu, ke kterému kdysi vedly koleje, ale už je dávno někdo vytrhal ze zmrzlé země a složil na hromadu o kus dál, hák jeřábu pořád visel ve vzduchu proti šedivé obloze, ale už nic nenesl a už nikdy nic taky neponese.
Škvára mu křupala pod nohama, jinak bylo ticho.
Dnes akce
Bývají takové dny, kdy z postele vstanete levou tlapou. Ciferník budíku vám vyčítavě tiká před očima a říká že je půl osmé, čili jste vstali přesně za pět minut dvanáct na to rychle si rýžákem orýžovat zuby, spálit si tlamu o hlt horké kávy, přikousnout oschlý zbytek vlakové soupravy ze včerejška, čapnout pařátem klíčenku, šalinkartu a (jak jinak než) skoro vybitý telefon, prásknout za sebou dveřmi (razantně, ale pak je třeba mít kliku, aby si do nich člověk nepřivřel ocas) a rozběhnout se na zastávku autobusu, který tam bude přesně v osm a nečeká na nikoho.
Ani když je člověk godzila.
Dejme tomu, že se podaří vyrazit z domova bez větší nehody.
Děkuji
Tramvaj ležela na boku, přervané dráty vedení schlíple visely přes ni, přes kouř a mračno prachu se dalo spatřit, jak se kdosi snaží dostat ven, v okně, trčícím nyní přímo k nebi se mihly ruce pořezané úlomky skla, slepě hmataly po zprohýbaném plechu a hledaly oporu.
Snad kdosi pustil sirénu, nedalo se to říci, po výbuchu zněl všem v uších jen monotónní pískot.
Po nebi se plížily tmavé stíny. Nebyl čas otálet.
Šelest suchého listu
List se pohnul. Nejprve nepatrně, na malý okamžik, jen se lehce zachvěl a pak zase ležel tiše, šedavé zvrásněné žilky obrácené k tmavému nebi. A pak se pohnul znovu, poskočil po studené zemi, jako by jej nabral vítr, ale okolní stromy stály nehybně, jejich listy byly netečné, byť ten dole mohl být kdysi jedním z nich. A další pohyb, klouzavý a ladný, jako by se nesl na hladině chladivé řeky, mírně se otáčí kolem svého středu, vyhýbá se zažloutlým stéblům slehlé trávy, spadaným větvím a šedavým kamenům, proplouvá mezi uzly kořenů, nechá se vést a je jedno zda skutečně existuje nějaký cíl jeho cesty, pohyb je život a další příležitost již třeba nikdy znovu nenastane, nyní už skutečně letí, vznáší se na dotek nad zemí, stále rychleji a najednou je zde další list, popelavý a zkroucený, pak další a další, jejich dráhy se proplétají, krouží kolem sebe, dotýkají se, v reji, v tanci, v námluvách, vír je čím dál divočejší a listů je stále více, přilétají ze všech směrů, mrtvé, nepotřebné věci jsou nyní tak plné života.
...že není žádná džungle
. že není žádná džungle, žádná proklatá nekonečná cesta po pás v bahně, ruce nesvírají ničí krk, nikdo nekřičí do noci, je klid a úzkou škvírou mezi stromy možná proniká paprsek.
Sen ustal. Z dosud šerého lesa se ozýval křik ptáků.
Sveřepá rafika-robostory 3
Už to tak bude, mám holt o kolečko víc, pomyslel si robot a zachtělo se mu touto myšlenkou považovat věc za vyřízenou a klidně zůstat jen tak ležet a tiše korodovat.
Avšak úplné nečinnosti se jeho robomozek obvykle zvyklý poměrně rychlošrotovat vzpíral. A tak se aspoň pokoušel sebe sama definovat a jsa pořádkumilovný i v nouzi nejvyšší, šel na to dle abecedního pořádku:
A-Arcitrouba
B-Bezmozek
Sveřepá rafika-robostory 2
KUTULULULU. Vykulil robot oči na tu spoušť všude kolem, když se prach poněkud ustálil.
Nejenže mu agent nepomohl, koneckonců od zaměstnance státní správy zprávy robotů ani v nic jiného příliš nedoufal, ale ještě mu přidal práce s úklidem a taky vybouchl bez rozloučení, nevychovanec.
Robot se zadíval na stop, ve kterém byl zaražený kus žhnoucího plechu, zbytku to agentovy tělesné schránky.
Sveřepá rafika-robostory 1
Brm. Udělal servomotorek. Brm. Udělal druhý servomotorek.
Na stopě
Na horkém písku spořádaně leželo pruhované vajíčko. Kraslice, řekli byste, ovšem to byste se poněkud ukvapili. Na tuto tradici je ještě trochu brzy. Ježíška ještě nepřiťoukli, ani se ještě nenarodil, dokonce ani hřebíky ještě neexistují, takže není co oslavovat.
Velrybí labutí píseň
U mořského dna lenivě ležel veliký šedivý válec. Na jednom konci byl vyboulený a zakulacený, na druhém se ztenčoval, ztenčoval a pak zase rozšiřoval a zplacatěl a rozdvojoval se jakoby do vidličky. Výsledek byl tedy mírně rozpačitý. Netrénovanému oku mohl vzdáleně připomenout velrybu.
Na mostě
Katedrála mi zůstává za zády, cítím ji, stín věže mě možná hladí po zádech, ale já se neotáčím, jdu pořád dál, pokušení je silné a je sladké nad ním vítězit, konečně mít něco pod kontrolou, most zvoní pod nohama a řeka se klidně valí, hnědá voda a ryby a odpadky, nepotřebné věci, i ty po kterých se možná někomu stýská, připomnělo mi to jeden sen, ve kterém jsem procházel skladiště všech věcí, které jsem kdy ztratil, krásný pocit, znovu se takhle setkat, i když ráno vše opět vymaže.
Ve zkřehlé ruce držím mobil, jako bych zněj chtěl vymáčknout zprávu. Displej je zpomalený zimou nebo mě jen nechce zklamat, nemá co ukázat.
Zkouším poslat myšlenky jinam.
Labyrint
Místnost měla tvar čtverce. Skrz zavřené okno dovnitř bledavě svítil měsíc. Žárovka u stropu párkrát zablikala.
Místnost se mírně zachvěla, trhnula sebou jako spáč ze snu, mírně se zhoupla, boční stěny se trochu zkosily dovnitř, líně se naklonily, zadní začala ustupovat, nejprve pomalu, skoro nepostřehnutelně, ale přesto se natahovala, rozpínala se a nakazila i další místnosti vbytu, některé se smrštily do úzké škvíry, stěny, které na sebe tiše zíraly celá desetiletí se nyní setkávaly, hladily se a třely o sebe a společně pak tvořily nové prostory, stoupaly nahoru do dalších pater domu, vlnily se do kleneb a lámaly do gotických oblouků, celý dům rozkvétal do nepoznaných tvarů.
Zdálo se mi dnes o pokladu, bratři
Zdálo se mi dnes o pokladu, bratři.
…
Tihle berou prsten i sprstem, pomyslel si a ztřesoucího se prsteníčku stáhnul těžký zlatý kroužek svelkým rubínem a spěšně jej vhodil do úst, kov cinkl o zuby. Pak namáhavě polknul, vpuse sucho, cítil jak se prsten pomalu sune dolů, bylo by třeba se napít, ale na to není čas, ještě utrhnul jemný řetízek zkrku, zatřepal sním a vyvlékl křížek, nadechl se a řetízek vsoukal do úst, závěr na konci mu rozsekl ret a chuť zlata se mísila schutí železa, polykal, ale řetízek byl příliš dlouhý, dusil se jím, zrudnul ve tváři a vyprskl krvavou spršku na šedavý plášť prvního lupiče.
Podřízli jej beze slov, jejich řečí stejně jistě nemluvil a i kdyby, pramálo na tom záleželo.
Vzkaz v láhvi
Kniha byla zkroucená, desky se rozšklebeně třepily a pokrývala je podivná mapa tvořená seschlou solí, bílý kontinent, který si snad ostrov sám vytvořil, možná se pokoušel zakreslit sám sebe. Třeba se takhle viděl, vlastní představa o sobě bývá většinou vrozporu se skutečností, i když nebylo nikoho, kdo by to mohl nyní porovnat. Stránky se vlnily, někdy každá vzcela rozdílném rytmu, jindy se slily vhutný celek, jedna sdruhou srůstaly, pouto nebylo možné rozdělit, román je držel pevně. Na několika místech zbyly jen prázdné zažloutlé listy, text zcela zmizel, možná ho vysálo slunce a nebo části vrománu příliš nedržely, písmena postupně vypadala, když knihu po břehu vláčel vítr a teď leží rozeseta po písku a zčernalých kamenech, zasychají na umírajících chaluhách a moře je hladí a vlny je přeskupují jak je napadne, píší si znich vlastní román.
Černé květy
Hladina se opět zavřela a bylo to, jako by zde nikdy žádná loď nebyla, možná to byl jen přelud, únava a horečka vykreslila vmysli vyduté plachty, lámající se stěžně a podpalubí plnící se ledovou vodou a nechala to vše zmizet, ať už dolů do mořské hlubiny nebo za okraj víček, na později, až zase sny získají nadvládu.
Loď tu nebyla, ale bylo zde stále moře, šedivé a studené. A na jeho neklidné hladině se začalo cosi objevovat. Moře rozkvétalo.
Dešťová kapka
Jako ten mnich, co po morové ráně nebo válce se Švédem či Prajzlem měl za to, že všudypřítomnost smrti stojí za neustálé připomínání. A tak si řekl, že všechno je marnost, zubatá stojí jistě někde za rohem, není jen jisto, za kterým. Stavět boží muka, křížové cesty, smírčí kameny, to se míjí účinkem, na lidi je potřeba jít skarabáčem, bez strachu není pokory a tak zapřáhl osla do velké rozvrzané káry a vyjel za hradby. Ve vzduchu byl snad ještě cítit střelný prach a když člověk přivřel oči, mohl vidět na obzoru plameny, ať už se pálily haldy bezvládných těl nebo hořela vesnice, ať to bylo včera či před rokem, místo si křivdu stále pamatovalo a připomínalo ji lidem, kteří zapomínají a nebo si to alespoň přejí.
Rozostřeno
Už se nevyhýbám turistům, když se snaží najít nejlepší úhel pro svou fotku, aby tam byl i Big Ben i rozesmátá přítelkyně, trochu se třese, od řeky jde zima a já jim neohleduplně vkročím do záběru, ani se nepřikrčím, ani se omluvně neusměju, tupě se nechám cvaknout a oni musí začít nanovo, lidé za mnou se dvojici vyhýbají, čekají, až slečně vítr přestane cuchat vlasy, až odjede autobus, co blokuje ceduli snápisem Underground, chápou, že bez ní by byla fotka neúplná. Ještě trochu zaostřit. Cvak.
Jsem už o dvě stě kroků dál, mechanicky se hýbám mezi chodci.
Dostává nový život
Krátké prsknutí a zasyčení a vdlani se choulil mihotavý plamínek, sirka ještě chvíli nebude pálit prsty, ještě chvíli bude oheň olizovat jenom tenké dřívko, než okusí i bříška prstů a sirka dopadne do vlhké trávy, bolestně sykne a uhasne.
A nebo také ne.
Chvíli je možné ji podržet vdlani, to ano, nabrat trochu jejího tepla, ale pak bude lépe nechat ruku trochu poklesnout, jakoby náhodu zavadit plamínkem o pár stébel slámy vyčuhující mezi trámy, jakoby náhodou nechat plamínek přeskočit, dívat se jak šplhá po stéblech, polyká je obezřetně, jemně, něžně je hladí, ona se slastně prohýbají a černají, oheň jim dává nový život. Zatím je plamínek tak lehký a nesmělý.
Co vyprávěl starý traper
Hyenu astrachánovou lze polapit bezpečně pouze za deště, kdy jí srst zplstnatí, ponejvíce na čenichu, který je vždy vepředu a proto také nejdříve promočený, nuže srst se zacuckuje a smotá ve většině případů takovým způsobem, že hyena nemůže otevřít tlamu a bez pomoci kadeřníka může být bez obav ulovena holýma rukama a odtažena domů. Je ovšem třeba dbáti, aby nebyla nedopatřením či znedbalosti vyfénována či ostříhána, neb čelisti pak snadno mohou plnit opět svůj účel.
Čápa mořského lovíme vpřestrojení za vydru běloocasatou, neb tu čáp nepovažuje nejen za svého nepřítele, ale ani za hodnu pozornosti, dokonce nelze vyloučit, že ji nezná vůbec. Leda by se jednalo o čápa mimořádně sčetlého a světaznalého.
Cesta vždy někam vede
Prach líně klesal kzemi, ale snad by bylo lépe, kdyby se tak nestalo, kdyby místo bylo věčně zahaleno vjeho šedivé cloně, vmraku, který by vše bezpečně skryl, co by zůstalo neviděné nebylo.
Ale již bylo opět vidět první nejasné rysy, již nebylo možno sladce lhát, ta podivná kontura vzdálená několik kroků není strom, ani keř, ani kámen. Ani ta další opodál. Ani ty stovky dalších, některé se ještě snad hýbaly, těžko říct, zda ještě žily nebo jen tak lezly, dál, ze zvyku a nikdo jim nevysvětlil, že je konec, rána je příliš hluboká, krev se vylila ztěla a to je vše, zastav se už, není kam jít.
Ve skelných očích mrtvého lze jasně spatřit oboje
Padák tiše pleskal vmírném vánku. Vzduch si sním pohrával, nafukoval jej a proháněl se jeho záhyby a vždycky našel cestu ven, látka splaskla, ale jen na okamžik, hned se znovu nafoukla, padák dýchal.
Provazy se proplétaly mezi větvemi, plazily se a svíraly a zdálo se, že prorůstají celý strom, jako kořeny cizopasného květu.
Tělo viselo klidně, provazy ve vánku mírně sténaly a kolébaly mrtvého.
MDCXI
Lev ležel na boku, šedivá hříva na něm zplihle visela, jako ozdobný límec na žebrákovi, chlupy se znaveně táhly kzemi a odhalovaly mapy lysé kůže a strupů, v černé tlamě jen pár viklajících se zubů.
Jen kousek od čenichu mu ležel kus masa, ráno čerstvého a plného snad ještě teplé krve a lákajícího až bolestně a stejně nedosažitelného jako mihotavý pouštní přelud, jako včerejšek. Jako zítřek.
Malá louže pod masem zčernala, krev se srážela a zasychala.
Před výbuchem
Strýček si na sebe navlékl modrou upnutou kombinézu se staniolovýma hvězdama a pak si nasadil starou koženou kuklu, ještě po Němcích, kterou vyhandloval jeho otec s jedním, co když utíkali, přespal u nich na seně a dal mu tu helmu a řekl fílendank a potom na otce přišli partyzáni a řekli mu ty svině fašistická a dva ho drželi a třetí řezal až krev crčela a vpíjela se do hrubé dřevěné podlahy a vytloukli mu jedno oko, zapíchli kozu a nasrali do studně.
Na tu kuklu potom našila teta strejdovi husí brka, které strejda kté kukle přidrátoval, ty dráty byly staré dráty znějaké trafostanice, které si odtud vzal jeden jeho známý na památku, protože se jich jednou dotknul, když tu trafostanici opravoval a ony byly pod proudem a rozpustilo mu to vpuse tři plomby a on jak ty plomby plival kolem sebe propálil mistrovi, který ho přišel sdřevěnou tyčí od toho trafa odstrčit zánovní plášť a sklíčko od hodinek značky Prim. Ten chlap tvrdil, že ty dráty si nějak pamatují, jak skrz ně běhala ta elektrika a že občas samy tak nějak probijou a že to je světový fenomén a přírodní úkaz a že mu za ty dráty už lidi nabízeli hory, doly, ale on by je neprodal za nic na světě. Akorát na něj přišel vrchní, že má u něj sekeru už přes měsíc, a ten chlap neměl peníze, protože zté fabriky ho propustili a ještě musel zaplatit plášť i hodinky, i když ty hodinky pořád tikaly, akorát místo jedničky byl takový malý amalgamový škraloup.
Podzemní
Mezi kolejemi běhají dvě myši, zkliček a skoků kreslí do vzduchu složité obrazce. Nahoře nad hlavou se svíjí a plazí těla potrubí, rozbíhají se a naráží do zdí, které jim ochotně ustupují do výklenků, snad se jich bojí dotknout. Skvrna rozlité kávy se zdá jako kus noci, který se nikým nepozorován rozpíná, rozhodnut napadnout špinavá světla zářivek, která se zrcadlí na jeho povrchu. Vzduch se líně převaluje, zdá se znavený, má suchý a horký dech, jako nemocný čekající na ledový obklad.
Asi jaro-medvědí odyssea
Skoro se zdálo, že už se to nikdy nepřihodí, ale podařilo se. Černý zamračený oblak se neochotně rozestoupil a zněj váhavě zamžoural na uondanou zimní krajinu sluneční paprsek. Rozhlídnul se napravo, nalevo a pak, jako když úzkostlivý plavec zkouší palcem teplotu vody se váhavě spustil dolů. Dopadl na zem skoro se žuchnutím, dost ho ubylo, když se odrazil od kalné studené hladiny zimní louže, která už dávno zapomněla jaké to je být ledem a ve které se jen líně převalovalo bezbarvé mazlavé bahno, zablýsknul se skrz pobrekávající rampouch a zastavil se na čemsi teplém, měkkém a hluboce oddechujícím.
Ram
Byl to těžký, poctivý rám, jednoduše, ale přesto působivě profilován ze dřeva tak temného, že barvy i světlo pohlcovalo. Tvořil další stupeň k dokonalosti obrazu, jedinečného blížence, splývajícího spolu s plátnem v souznící celek.
Když na rám dopadly první údery sekery, dřevo jako by se postavilo na odpor. Hladová ostří zvonila a pomalu ukusovala z jedinečného života, lepšího než je skutečnost.
jak umírá psaní
Psaní se kroutilo, klouzalo mezi roztřesenými prsty, svíjelo se a vyvlékalo, živeno neschopností dojít kvytýčenému cíli. Dřívější přímky se rozvlňovaly, klikatily vslepá ramena, tmavé kouty, které jen bláhově snily o dřívější záři myšlenky, na jazyku příchuť dávno pozřené lahodné krmě, vzpomínka na minulost, kterou zpožděné zrcadlo odráží až nyní a bolest je o to větší, že se minulé věci zdají jasnější, než byly vokamžiku prožívání.
Psaní kornatělo, zatahovalo se a smršťovalo, sesychalo, vadlo, stávalo se jen stínem bez pána, vytrácela se jiskra, jako zočí umírajícího, ostrý bod mizel, rozpíjel se a nechal se pohlcovat nekonečnem, až se psaní konečně vysmeklo, vposledním záškubu, který mohl být už jen křečí, ale také vrcholným okamžikem, místem, kam směřovaly ty nejpřímější cesty i nejnesmyslněji vypadající okliky, místo, odkud lze dojít ke všem místům. Tam se hrdě vypjalo a pak, když po něm zbyl jen stín stínu, vzpomínka na vzpomínku, bylo už jinde, kde mohlo třeba i zkrásnět a setkat se se vším, co bylo jen malý kousek od napsání, myšlenkami, které byly jen okamžik od zaznamenání, ale nepodlehly vábení a tak zůstávají těmi nejnádhernějšími.
Tence kreslená mapa nového světa
Led pod nohama praskal a po hladkém chladivém povrchu se rozbíhali tencí pavouci prasklin. Pevnina byla daleko a nezáleželo na tom, byl tu nový kontinent, zakusoval se do země svým štípavým chladem, shora se nechával hladit ledovým větrem, zdola jej drásaly zčernalé nehty utopenců.
Jak krásná by byla mapa nového světa, pečlivě vykreslena ostrou špičkou pera, precizní šrafou miniaturních údolí, nepostřehnutelných horských masivů, neviditelných jezer a ztracených měst. Konečně je možné najít místo, kde země končí, propadá se do temnoty, která zemi pomalu ukusuje.
Až mnohem později
Až mnohem později se vznášel na mořském dně, tělo mu pomalu obtáčely chtivé lísající se chaluhy, černavé ryby jej hladily lesklými těly, tichý hlubinný svět tančil jen pro něj, téměř jako před tisíci lety tam nahoře, když na plese energicky rozrážel těžké vysoké dveře a hrdě vystavoval na odiv svou uniformu a dámy vzrušeně šeptaly, tam nahoře, svět byl jeho a teď, včernotě, za pěstěnými nehty zrnka písku, sůl rozežírá vyhaslé oči, je to podivné pokračování, život se na tomhle místě vzpříčil, zelenavé cáry chaluh byly novým stejnokrojem, přijal jej pokorně, tak jako jiní. Moře mu děkovalo konejšivým kolébáním, snažil se vzpomenout na poslední myšlenku, kterou měl, když vdechoval slanou smrt, byla tak uklidňující, voda plnila plíce, obřad zasvěcení, nic to není, po konci zase bude začátek, jen škoda, že tady dole nesvítí slunce.
Tenčí, než vrstva čerstvého ledu
Sníh se na přístav snesl tiše, jako prostěradlo přes mrtvého. Led uzavíral lodě do neúprosného sevření, vymačkával znich se skřípěním duši, zakusoval se, drtil a ony jen tiše sténaly. Rozespalí námořníci shlasitým nadáváním vylézali zjejich útrob, o s čerstvý led zvonily nocí sekery. Téměř všechny lodě postupně ožívaly hlasy, světla luceren se plaše choulila a často zmírala, dlouhé neklidné stíny klouzaly po ledu, láhev spálenkou bylo těžké udržet ve zkřehlých prstech, ve vlasech mrznul první sníh.
Dolů po dešti
Voda sklouzává dolů po dešti
letmo hladí měděnkou zašlou střechu
zatočí se a nechá vsát
do nitra kamenné obludy
Mezi dvěma tichými cvaknutími
Konec se blíží. Možná mu to oznámily ty černavé mraky nebo to vyčetl ze způsobu, kterým vzlétalo do nebes hejno vran nebo zpohledů okolních lidí, konec visel ve vzduchu, cítil ho, jen nevěděl, jestli je sám, zda je to jen jeho, osobní, nikým nepovšimnutý konec nebo jestli se týká všech těch lidí, co chodí kolem, lhostejně ho míjejí, někdo občas zavadí pohledem, ale hned ho zase odvrátí, když není na co se dívat. Takové to divné svírání vžaludku, zvláštní obava a při tom vzrušení a fascinace, něco se děje, něco se hýbe a být při tom je jako odhalit skrytý stroj, který otáčí zemí, vyšší forma vědění a zároveň pocit, že mozek vynechává, že není vyvoleným, ale nemocným, že není dobré hledat skryté mechanismy, protože poznání, že mohou existovat mu rozmáčkne hlavu.
Opřel se o zašedlou zeď pobořeného domu, prohlížel si vymlácená okna a kopřivy vokapech a drolící se omítku a nalomený balkon somšelýma kuželkama zábradlí a prázdným výklenkem po soše a najednou zjistil, že ne on o dům, ale dům se opírá o něj, ten starý, unavený dům, konečně si trochu odpočinul.
Kde je nejlépe
Seděl za stolem a velmi soustředěně, zprava doleva, od konce do začátku odepisoval zknihy jednotlivá písmena. Kniha se postupně tenčila, odhmotňovala a vracela zpátky, jen do představ, tam, kde byla skvělá a krásná a lidé jí aplaudovali a autora nosili na ramenou a pořádali na jeho počest bankety a čtení a všichni chtěli knihu mít, spodpisem na rozesmáté černobílé fotografii vzadu na obálce.
Občas se zasekl, když narazil na obrat nebo větu, která by možná měla přežít, ty ukládal do paměti a lepil znich velkolepou knižní mozaiku, která se dala číst odkudkoliv, části špatných knih, útržky vět se mísily a proplétaly a rozkvétaly vjediné fantastické knize, povstalé zpopela knih, které neměly být napsány vznikala kniha, kterou nikdo nenapíše.
Občas se lidem zastesklo po odepsaných knihách, mysleli na ně, mluvili o nich a psali o nich knihy, převypravovali věci, které byly pryč, ale šlo to těžko, zmizelé obraty jako by už neexistovaly, bylo to jako lovit drobné mince znejhlubší černoty oceánu, při vzpomínání člověka až mrazilo.
Zabít město není hřích
Když vyslali pro tribut posla, vrátila se jen černá skříňka ovázaná zlatavou stužkou a opatřenou pečetí města. Se znechucením pozoroval král dvě precizně oddělené, pečlivě očištěné zkrabacené seschlé uši. Tohle znamená válku, pomyslel si a nemohl odtrhnout oči od zlaté náušnice lesknoucí se vmihotavém světle dvorních svíček.
Mají ji mít.
Poctivost ve scénografii
Při hodnocení současných scénografických počinů je pro mě většinou důležitá poctivost. Ne snad doslovnost vpodobě nakašírovaných kulis (i když ani ty úplně nezatracuji), poctivostí míním tvorbu jednoznačného a samostatného prostoru, silně působícího na diváka. Prostor, který je účelný, krásný a má své osobní kouzlo. Jako varchitektuře.
Architektura je nevděčná
Architektura je nevděčná. Když se architektovi sérií náhod, přátelské pomoci četných známých na patřičných místech, přemlouvání, dolézání a podlézání podaří umluvit investora a získat ho pro svůj návrh, začíná celý kolotoč nanovo, narůstají probděné noci, spotřeba kávy a kruhy pod očima. Občas se stane, že se začne stavba realizovat a architekt splány pod paží pobíhá po staveništi, plete se pod nohy dělníkům a odmítá si vzít helmu, nadává a přeorganizovává a přesvědčuje se jak bezchybně se daří převádět jeho vizi do šedé reality.
Když je stavba hotová a všechno je nablýskané, perfektní, čisťounké a minimalistické, architekt dojatě zažblebtá nepřipravený projev plný díků, sentimentu, chvály a poučení, zamáčkne slzu, upije šampaňské a přešmikne růžovou stuhu zlatými nůžkami svlastním monogramem.
Nejeden byl nucen konopnou ohlávku sobě nasaditi
Bledá luna se ukryla za ocelově šedými mraky a vpoklidných vesnických staveních uléhali již či usedali khrachové polévce či tiché modlitbě netuše, že nekalí živlové brousí si již své zavilé tesáky a šavle, by je vnořili do běloskvoucích hrdel spanilých selek neb měkkých a heboučkých selátek, která snad vpředtuše brzkého mrzkého konce žalostně pobekávají trudnou píseň umírajících, až do kopců se zvučí to bučící morituritesalutam. Ta tam je radost zdobře zoraného pole, kdy si upocený sedlák rázně vykračuje mezi brázdami a vesele pohvizduje jarní písničku. Tma se vkrádá do duší, co nevítaný host, kterého by bylo nejlépe holí hnáti. Leč některým zlosynům již temnota zcela zatemnila mysl, černota je ovládla a zachvátila jejich odporná srdce, jež buší pouze pro mamon, prznění a šibenici.
komiks-fabrika I.
první díl
spolupráce s Petrem a Radkem = BŘEDOHA
Knihovna
Rád utíkal do knih, realita se krčila někde vkoutku, najednou nedůležitá, nepotřebná a nechtěná, zmenšovala se skaždým přečteným slovem, obrácenou stránkou, vmysli vytvořeným obrazem, utíkal, schovával se, skrýval vblaženém nebytí své vlastní hlavy a mysli autora, vpité do stránek.
Bylo jen na něm, aby obsah extrahoval a vkládal jej do své iluzorní reality, čím dál častěji si dopřával ten luxus knihu přetvořit, tak aby se bez výhrad líbila jemu. Někdy tak vznikaly úplně jiné knihy, jindy zůstávaly napohled stejné, stejný přebal, autor, název a lišily se jen vněkolika větách, jindy se jedna kniha setkala sdruhou, příběhy se propletly, smísily, postavy putovaly, proplouvaly díly, řekami imaginace, vrstvily se, probíhala setkání nevyhnutelná a osudová nebo i absurdní a poťouchlá, jen tak pro pobavení, když nálada byla hravá. Rychlostí myšlenky se měnilo prostředí, rekvizity, postavy, city, pocity.
Když usínám v poušti
Když usínám vpoušti a nevím, zda sbírám síly kdalšímu pochodu nebo umírám, třesu se zimou, těžké nebe mě drtí a pode mnou leží tisíc let staré zapomenuté město, jeho jediným obyvatelem je písek, držící ho vsobeckém majetnickém objetí, svírá ho a dusí, tak jako dusí mě, ke všem se chová stejně, obrušuje, ohlazuje, odírá, otírá se, lísá se, hladí a my se necháváme, město i já, volně se necháváme rozpadat, stáváme se pískem a mísíme se, přesypáváme, spojujeme, jsem kamenem,pískem, městem, usínám a nic se nezmění, jestli zítra vstanu nebo mě vítr roznese a splynu spouští.
Barokní
Odlesky svíček na bílých porcelánových maskách, smích při tanci, trubka hraje sólo a všichni se vrhají na prostřené stoly, zvláštní vůně, chuti, barvy, komtesiny mnohoznačné pohledy, rozlité víno, vpíjející se do myslí, těl, šatů, baví se, dělají, že se baví, smekají poklony a obdivují briliantem vykládané přezky a sametové pentle, oči metají blesky, nakrčená obočí a exaltované záškuby ruky svějířem víří vydýchaný vzduch, kradmé pohledy po černě oděných služtičkách dolívajících žíznivé poháry černavým vínem, mysl se kolébá, hledá zda je komtesa podobna černé labuti nebo Afrodité, tiché šeptání skryté vtaktu tance, tak slibné, šaty šelestí, něco je ve vzduchu, oči bloudí a hledají novou milenku nebo starého nepřítele, někoho, pro koho by bylo lze zemřít vranním tichu mlžné louky skulkou vsrdci a tiše krváceje mít před očima milovanou tvář,trubka má opět sólo a tváře jsou rozmazanější, otevírají se dveře do noci a rozjásaná společnosti hledí vstříc zamračenému nebi, kde se při okázalé hudbě rozprskávají ohnivé květy, pánové zapůjčují svým dámám kabátce, od úst stoupají obláčky páry, všichni hledí nahoru a některé napadá hledat tam boha a jiní sledují ohnivé představení, tiše upíjí ze svých číší a jiní se vytrácejí za služebnými a mizí snimi za sochou Laokoona nebo za těžkým závěsem a chvíli nechají děvče snít o krásné budoucnosti, která zmizí při zapnutí kalhot, lichotky vystřídají ostrá slova, dolít číši a třísknout sní o zem, pak už jen tma, služební podpírají znavené a pomáhají jim nastoupit do kočárů, vozkové brblají pod fousy a koně vzimě neklidně přešlapují, pak prásknutí bičem, cestu osvětluje jen zmírající lucerna, kočár drkotá a přináší neklidné sny o pouti do Jeruzaléma.
Když tesáky sevřely krk vychrtlého králíka
Vobrovské, nekonečné stepi bloudil bez cíle, vlevo ani vpravo nemělo žádný smysl, zůstávaly jen pocity. Když tesáky sevřely krk vychrtlého králíka, marně se cukajícího, když horká krev vystříkla na skromné chumáče trávy. Když se pustil po stopě malého jelínka. Když slétající se orli upozorňovali na probíhající hostinu.
V prolukách
Kde všichni viděli jen prázdné místo mezi dvěma slepými štíty zrozpraskaných drolících se umírajících cihel, místo zarostlé plevelem, kopřivami, ztracenými a nepotřebnými věcmi plnými šťastnější minulosti, kousek místa, které odmítlo být městem, místo, kam nebyl důvod chodit, příliš nevlídné a neutěšené pro zvědavce, milence nebo bezdomovce, tam ve skutečnosti stál dům.
Nebylo snadné spatřit jeho šedavou nenápadnou fasádu prolámanou okny se zamračenými frontony, vstup soprýskaným rohem, velké tmavé vstupní dveře, zneklidňující, lákající ke vstupu. Nebylo snadné vyjít sjeho tichými, klidnými, neviditelnými obyvateli, krčícími se vstínech, tušenými za černými okny, slabě šeptajícími po chodbách, kde se hlasy mísí, šumivě plynou kolem provlhlých zdí a občas, když někdo otevře dveře nebo okno, hlasy proniknou až dovnitř hlavy, přelijí se a zhlubiny vytáhnou nějakou vzpomínku, pocit, vůni nebo chuť, která se chvíli třepetá ve vzduchu a pak po ní zůstane vmysli prázdno, jako proluka po domu, který možná nikdy neexistoval.
Lidé neumí umírat
I.
Je to divná doba.
Válka, milosti.
Ale všechno má své meze.
Co je slyšet, když spí
Každý jeho sebemenší pohyb jako by byl propočítán sneuvěřitelnou přesností, každé gesto mělo své neochvějné místo ve velkolepém minimalistickém baletu, jakým byl způsob, kterým kouřil cigaretu a přesto jeho pohyby byly věcné, civilní a zároveň sdílné a naléhavé. Dým se splétal do oblačně sametových čínských draků, vláčných pánů vzduchu.
Věděl o mikrofonech vbytě, miniaturních kamerách snočním viděním, zřetelně slyšel neslyšitelné cvaknutí odposlechu vtelefonním hovoru, cítil na těle každou štěnici, zašitou vzáhybech šatů. Všiml si drobné změny ve způsobu řeči jeho ženy, všiml si, že má trochu jemnější vlasy a trochu jinak se usmívá.
Měsíčná-pruhované slunce, dlouhý nos, kaskáda, netrpělivost
Na Měsíci nejsou jen krátery, ne, ne, jsou tam hory a údolí, savany, pouště, stepi, ale jiné než tady dole. Nádherné barevné druhy květin plné podivného voňavého pylu, co chutná jako nektar. Rozlehlá tmavá jezera, jejichž voda je spíše jako divoké zvíře, někdy se líně převaluje, vrní, jindy se nakrčí kútoku, zakusuje se do souše a jindy zase mělce kaskádovitě splývá údolími, roztahuje se do nekonečna, obaluje kamení, zalézá do trhlin, schovává se. Na Měsíci je všechno krásné, i ty nejstrašlivější věci, co číhají pod kameny, šustí sametovými křídly a zní to tesklivě ladně, křehce jako balet před smrtí.
Idyla by to byla kdyby
Na rozkvetlé louce se mírumilovně popásalo několik zombií. Bylo to pár postarších exemplářů černobílého typu, žádní agresivní rychlonožkové, ale poctivé brumlající nemotorné kusy, důstojně se šinoucí, které vždy spoléhaly na to, že jim oběti samy vběhnou do rozpadlých náručí. Většina se pohodlně rozkládala po celé louce. Exlí exlidi.
Tři prostory, které žily jen tak pro sebe
Začaly to dva stromy, rostoucí od sebe vuctivé, zdvořilé vzdálenosti. Šplhaly se líně ke slunci, sílily a pak, jen tak, jakoby mimochodem si vyšly vstříc, vysoko nad zemí se začaly přibližovat, skláněly se až se větve propletly, sevřely vimpozantní zašpičatělý oblouk. Ostatní stromy je pak začaly napodobovat, líbil se jim ten tvar, rytmus, který společně vytvářely a ten pocit, když do uzavřeného prostoru pronikal skrz jejich koruny sluneční svit. Připlazily se liány a upletly chór.
Rozpíná, roztahuje, rozkvétá
To vedro bylo kzalknutí, to lepivé dusno, kdy pro každý nádech jako by se člověk musel vynořit nad hladinu. Všechno se rozpadá, ani vzduch už nedrží pohromadě, je rozptýlený vmalých kapičkách mezi prázdnotou, prázdnotou, která se zahryzává do plic, rozežírá je, spaluje a přetváří, kapesník nebo země pak ochotně vsakuje jejich drobné částečky, prázdnota uvnitř se rozpíná, roztahuje, rozkvétá. A je to podivný květ.
Prorůstaly zmačkaným papírem
Byly všude kam se nedíval, žily vtemných koutech, vzatuchlém dechu zavřených šatních skříní,za knihovnou a pod postelí, vsymbióze schuchvalci prachu, pavučinami a zapadlými věcmi, schovávaly se vzáhybech těžkých závěsů, zavřených šuplících, prorůstaly zmačkaným papírem, byly mezi stránkami knih,v prázdných lahvích a obrácených sklenicích, za obrazy na stěnách i mezi tapetami, často je cítil, jak leží mezi vrstvami jeho oblečení, plíží se po jeho těle, byly mezi zrnky kávy, mezi hroty vidličky, mezi štětinkami zubního kartáčku,našly si místo na okraji jeho pohledu, tam se jim líbilo, cítily se bezpečně, nic nepomáhalo trhnout hlavou, hned byly pryč, ale přitom stále přítomny.
Ty jejich ostré, ty strašlivé ostré zuby. Čekaly.
Bez ambic na vylíhnutí
Oči už ani neotvíral, připadalo mu to zbytečné, za víčky se toho odehrávalo tolik, svět byl pestřejší, tak jako pod vodou nebo když se vhladině horského jezera odráží ve slunci se třpytící krystalky sněhu, to pak člověk vidí tisíce odstínů bílé, vše je bílé a přitom barevné, slepota je krásnější než šedivá skutečnost, černá dávno není protikladem bílé, prostor narůstá a zmenšuje se podle přání, nejrychlejší stavba na světě a jak precizní, pokud vás ovšem nenapadne vymyslet něco nedokonalého, pohrát si sprasklinou ve stropě či oprýskanou zdí, soukromá architektura osobního univerza, také je možno prostor netvořit, nechat ho plynout a zabalit se do hudby, jako do měkoučké kukly, bez ambic na vylíhnutí, je prostě lépe zůstávat za hradbou víček, aby…
Protože…
Zase ty tvoje sny o snech.
Opět tím, čím na začátku
Vesnice
Lidé viděli jak jim domy chátrají. Vrozích se začaly objevovat plísně, které obyvatelé vytrvale seškrabávali a přetírali a vysušovali, ale ty odpudivé šedavé, modravé, fialové fleky se vracely, rozpínaly se kypěly a mohutněly, rozlézaly se po stěnách, šplhaly po trámech a dřevo černalo, drolilo se a padalo na zem, odkud jej obyvatelé nejprve usilovně vymetali či sbírali, ale později nechávali ležet jen tak, až jej někdo rozšlápl nebo se samo rozpadlo vprach.
Krajní domy se pomalu propadaly do lesa, stromy je svíraly čím dál vřeleji a pevněji, lidé se stěhovali blíže srdci vsi, okraje odumíraly a les je pomalu zpracovával, větve prorážely okny dovnitř, střechy se propadaly a lidé už tam ani nechodili, protože domy se staly lesem, dřevo se rozpadlo a vyrostlo zněj nové dřevo a lidé utíkali nebo umírali a les si je pomalu podával, nespěchal, až už ve vsi nezůstal nikdo a ves se stala, poté co byla přechodně vsí, opět tím, čím byla na začátku.
Les
Pokoušel se přijít na to, jestli jeho jednání, reakce, způsob myšlení jsou v pořádku
Nedokázal si to nijak vysvětlit. Dům se zcela měnil. Ale jak. Nedokázal tu změnu definovat, nebyl si jistý, jestli se mu to nezdá.
Když kouřil jedno z těch cigár
Když pak byl zase ráno u koní, tahal vědra svodou, hlava mu třeštila a svět byl pořád trochu rozmlžený a jakoby šedivý, opršený, bez barev, někdo ho zbavil všech detailů, sebral mu včerejší červeň natřásajících se sukní a lesk opaskových přezek a nechal mu jen zablácenou zavšivenou uniformu, která člověka škrábala, svírala a dusila.
Když si každou chvíli máčel hlavu vchladivé vodě, aby rozpustila jeho bolest, zase objevoval na dně špinavé kádě včerejšek, síťované punčochy tanečnic, smyslné úsměvy, dvojice mizící vpatře, cinkot ostruh, smích, hlas chlápka, co se chlubil, že má pistoli Billyho Kida, výkřiky, zpěv, hulákání, slepého černocha žadonícího o panáka, uječenou trumpetu kvílící do noci a vlčí vytí, které se odráželo od měsíce vodpověď, když se šel vydýchat na vzduch, ale stejně pořád cítil jen whiskey, moč, zvratky a samotu, nemohl nějak najít své místo, ani včera, ani dnes, když civěl do tmavé dešťovky a plíce mu praskaly a pak, když se vynořil, hladina se houpala, tak jako svět včera a plavaly na ní mastná oka, od kterých se odráželo slunce.
Když si odpoledne sedl na verandu, pomalu kouřil cigáro a díval se do dálky, která mizela voblacích prachu a dýmu, myslel na mrtvého chlápka, kterého včera našli kousek od baru, jak se kolem něj shluklo pět nebo šest lidí, všichni se trochu motali, jeden kněmu přiklekl, prohledal mu kapsy a zatlačil oči, nebylo třeba nic říkat, rána na krku říkala vše, a tak si těch pět nebo šest opilců rozebralo jeho věci, jemu vrazili do ruky cigára, mlčky je strčil do kapsy a nemohl se odtrhnout od té šklebící se rány, ani teď, když kouřil jedno ztěch cigár a kouř ho štípal do očí a vkrku ho škrábalo na tu tmavou ránu nemohl přestat myslet.
Když si večer lehal na slamník, vhlavě měl podivný klid, už ho nebolela, zavřel oči a viděl, když se včera zase stěmi pěti nebo šesti chlápky vrátili do baru, jeden znich zavolal, že venku někoho podřízli, hudba se trochu ztišila, všichni se rozhlíželi kolem sebe, těkali po místnosti a hledali své známé a nepřátele, pár opilců zahulákalo na hudbu, co sní sakra je, několik lidí se šlo podívat ven na mrtvého, pak se vrátili a krčili rameny, no a co, i ostatní mávli rukou a hudba se do toho opět opřela a sukně lítaly zas vysoko, pár chlápků si dalo za mrtvého panáka a jedna štětka, co sním ten večer byla mu šla obřadně zakrýt obličej hedvábným kapesníčkem.
Jedno odpoledne v lese
Les-INTOUŠ sedí na na pařezu, kouří dýmku a čte Květy zla. (Mohl by tam sedět už na začátku, ještě když chodí lidi)U pařezu má opřenou igelitku. Kus před pařezem se tyčí hovno. Ptáčci cvrlikají atd.
Hlaveň koltu ještě nevychladla
Nebylo vůbec jednoduché určit, má-li jeho byt vůbec nějaké stěny. Všude ležely, polehávaly, válely se nebo byly naopak způsobně seštosovány, sestaveny všik řadách, ve sloupcích, věžích, hromádkách a hromadách, ustoupily jen na jednom místě, velmi neochotně malému ušmudlanému oknu. Knihy.
Ležel vnich celý den, řádky se mu pod očima jen míhaly, lačně sál informace, extrahoval a ukládal do příslušných přihrádek vhlavě, vycucnuté knížky pak odkládal tam, kde bylo zrovna místo a nebo je možná rozmisťoval do prostoru podle nějakého velesložitého klíče, který znal jen on.
Věci, co létají uvnitř
Jen vjednom místě byl nepatrně tmavější stín. Neškodný. Černý stín halící do tmy patku obřího kamenného sloupu hlavní lodi. Černý stín vbožské arše, sďábelským úsměvem odhalujícím dva sněhobílé břity.
Jakou hudbu poslouchal ďábel
Když jeden chlápek strumpetou prodal svou duši ďáblovi, když jiný taky a jiný zas a ještě jeden a ještě a ještě a ještě. Když každému byla jenom na obtíž, tak proč ne. Když cena vyhovuje oběma stranám, tak proč ne. Když pak ďábel, unaven faustovským motivem a znuděn všemi, co ho tahají do nanicovatých básniček a cpou na plátna poloprázdných kin, kde ho pod latexovou maskou imituje blednoucí stár, když tedy ďábel konečně usedl do smyslného sametu černajícího se křesla a poslouchal co pár kroků od něj tvořilo těch sedm chlápků, zapochyboval, jestlijsou skutečně jeho dílema skoro ho napadlo, že někde musí být nějaký bůh, protože kté hudbě nepřicházelo vúvahu jiné adjektivum než božská.
Klidná
Poslední dobou mám nejraději takové ty dny, když se myšlenky jen tak převalují, všechno je pomalé a líné a můžu si přemýšlet o přemýšlení, je mi jedno kam jedu nebo jdu, nechám se unést a myslím na drobnosti, skládám střípky a znovu si uvědomuju staré situace, očesávám je nebo přišperkovávám, jak se mi chce a hodnotím, co by stálo za zapsání, jak co překroutit, aby to pasovalo, příběhy se mísí, točí, zanořují a vyplouvají kpovrchu, já se na té vlně unáším a je mi jedno, že nad ní nemám kontrolu, nechci udávat směr, když je o tolik příjemnější mírně plout, až tam kde mizí svět a přehoupnout se přes jeho okraj a jako by nebylo nic přirozenějšího klidně padat vstříc nádhernému nekonečnu.
O spirále a člunu
Musí to být spirála, protože je vní znepokojivost pohybu, gradace a orientace do nebes, nádhera nekonečnosti a přitom geniální jednoduchost, jen spirála dokáže tak lehce obalit prostor, definovat a přitom nespoutat, šplhá do výšky a nás dole nechává snít…
Vstal od stolu a spokojeně se protáhl. Překročil vrstvu zmačkaných papírů, snažil se je nepošlapat i když věděl, že je, až se vrátí, sesbírá do náruče a spálí na dvoře, bude se dívat, jak svědkové jeho slepých cest hnědnou a černají a nechávají se požírat téměř bez odporu, tiše, budou praskat jen tenké naštípané třísky, pokud nějaké přiloží, aby červenooranžové divadlo trvalo déle. Oblékl se a vyrazil ven zdomu a po kamenné dlažbě jeho kroky skoro zvonily, když kráčel ulicí a téměř se nadnášel, když byl myšlenkami jinde, a pak branou ven změsta a lehounkou oklikou až kmoři, líně se převalujícímu ve slunečném bezvětrném ránu.
Hlava je vjednom ohni, sůl, popraskané rty, pálení vevnitř, jako bych spolkl slunce, ale je na obloze, syrová ryba a studená krev místo vody a sen, při otevřených očích, pálí, ta žlutá koule, ale nemám sílu, vše se tak klidně houpá, je ticho a už mě skoro nic nebolí.
Jak vysoká může být věž
Tenkrát stavěli věž a podle plánů pečlivě na sebe vrstvili kameny, vyzdívali klenby, přitesávali svorníky, vše důkladně přeměřovali a pod rukama se jim postupně rodila dokonalost, den ode dne byli výš a blíž, nádherná stavba probodla mraky a pak i nebesa až do vesmíru až kjeho konci a tam se zastavili,dál už nemohli a tak sedívalidolů do nekonečna, kývali nohama, četli si vdeseti knihách nebo si pohvizdovali, prostě si krátili dlouhou chvíli, měli přestávku. Čekali až se vesmír trošku rozepne, což ostatně nemohlo trvat příliš dlouho.
Když jsem dostal horečku v antikvariátu
Tak mě nějak najednou polilo horko a písmenka na hřbetech se lehounce rozvlnila a i police se naklonila, jako by mě chtěla sežrat, ale nevešel jsem se mezi Lásku za času cholery a Artušovu smrt, už jsem držel dvě protichůdné knížky, krásné slovo tenhle morzakor, rovnováhu jsem nastolil indiánskou poezií a usmál se pro sebe, podíval se ještě pod V, jak N. sprofesorem prozkoumávají mořské dno, kresba se mírně vlnila, jako vtom filmu, byla pod vodou, ještě jsem zabloudil pod E, ale ostrov včerejšího dne už zmizel a tak jsem na rozhoupaných parketách doplul kpokladně, nenašel ani sílu, abych odmítl šustící sáček, ztěžka se opřel do dveří a nechal se kolébat větrem přinášejícím sněhové vločky, chladící mé čelo.
Skoro jako bych cítil moře.
O druhém světě
Kolem krouží létající ryby, vychutnávají si krátký let a pak, když se zase zanoří dolů pod hladinu, kličkují mezi posledními bublinkami vzduchu opouštějícími plíce tonoucího, který se už nezmítá, plave tiše a klidně, sám od sebe a jeho oči nemrkají, jsou velké a jasné, jako oči těch ryb, které mají také dovoleno na chvíli nahlédnout do jiného světa, ale jen krátce, cena může být neúměrně vysoká, ovšem pokud neobjevíte, že ten druhý svět je pro vás vším, to pak ta trocha vzduchu, která schází či přebývá je směšně nízká mzda a navíc, nelze neodolat, je-li člověk vzdálen jen jeden výdech od ráje.
Hlasy ve tmě
Venku zuřila bouře. Vítr zdvihal mračna černého písku, furiantsky je plnými hrstmi rozhazoval, kvílivě se smál a miliardy zrnek vpovětří zakrývaly slunce, takže na poušť padla falešná noc. Ve stanu byl ale klid, všichni seděli vkruhu, zírali do tmy před sebou a poslouchali, jak se vítr opírá o plátno a naříká, aby jej pustili dovnitř.
„Jednou jsem,“ řekl jeden hlas, „v podobné vánici sešel ze stezky.
O černém sametu
Kolem kroužili sametoví ptáci svelkými zahnutými zobany, se kterými tak rádi vyklovávají oči fialovým viselcům, dřív než to udělají vrány a pak se houpají na jejich svěšených ramenech a provazy vrzají a zakusují se hlouběji do větví a ptáci svýma uhelnýma očima hledají dole na zemi možná mandragoru, možná jen stříbrný penízek, který občas mrtvému vypadne zkapsy, když sebou škubá a tíha ho táhne kzemi a nedostatek vzduchu do oblak, kde se pak, když padne noc setká sptákem oděným do černého sametu a přimluví se kněmu, pošle ho, tam dolů, aby jeho tělu pomohl, aby se nemuselo dívat na to, jak to vypadá po smrti.
O nočních motýlech
Kolem kroužili noční motýli, takoví ti, co sedají za krk, naříznou kůži a tenkým sosáčkem sají krev do svých bledavých průsvitných břich, která se pak barví do karmínova a jsou pak tak těžcí, že musí složit svá černavá křídla a slézt člověku po zádech, lezou mezi lopatkami, mají na to na nohách takové háčky, takže se drží dobře a ty křídla skládají tak podivně, na stranu, takže jimi občas člověka polechtají, a když se poškrábe na zádech, rozdrásá jim to napasené rudé břicho a rozmaže si svou natrávenou krev po zádech, motýl pak umře, ale vlastně když je noc a není nic vidět, není vidět ani ta smrt, takže to je jako by nebyla, což by bylo krásné, kdyby to platilo i pro člověka.
Jak se ztratit Měsíci
Obvykle proti Měsíci nic neměl. Nic proti jeho kulaté kulatosti, šedavé náměsíčné slunce parodující bělosti, nic proti jeho bradavičnatým kráterům. Většinou nic. Ale dnes mu nějak ošklivě jeho světlo podráždilo rohovku, špatně se na něj vyspal a nesedli si hned zpočátku noci.
Hranice
O hranici věděl.
Když se ráno probouzel, ležel vposteli na boku a civěl nepřítomně do prázdna, jasně ji viděl. Představoval si chlápky vdlouhých kožených pláštích, urousaných od ranní rosy, samozřejmě sprstem na spoušti dlouhé karabiny. Slýchal i vlčáky, jak čenichají ve vysoké trávě, slýchal tlumené rozkazy jejich pánů, ostře sekané, jako dávka zkulometu.
Jen tak klapu
Nad hlavou mi hraje piáno, pokouší se o ukolébavku a dá se to poznat, občas ale ujede, no ano, je to začátečník, ale je aspoň vytrvalý, to se pozná, podle toho kolik za týden proleze dírou koček a vyletí holubiček, vytrvale buší do kláves a já zase do svých, prstoklady máme zhruba stejné, oba se občas zasekneme, on nebo ona na obtížném akordu, já na špatném písmenku, mračíme se nad naší nedokonalostí, pak se rozjedeme, bušíme téměř unisono, a pak, když se jeden znás odmlčí, zmlkne i ten druhý, zvláštní, hrajeme spolu, sehraně a pak se opět rozdělujeme, každý vynalézá svůj motiv, a doufáme vosobní vklad do vznikající skladby, i když si zároveň uvědomujeme ty davy lidí, kteří by na naše nástroje zahráli smnohem větší invencí.
Piáno utichlo, možná hráč uznal, že je to zbytečné, možná toho nechal spocitem dobré hry, třeba si vůbec neuvědomoval, že si jen tak klape, ve své hlavě se viděl jako Rachmaninov, ano, hlava, to je ten problém, třeba i ta moje, třeba se zvuky shora před vstupem do mé hlavy nějak podivně deformují a neslyším správně a neprávem degraduji jejich kvalitu.
Nedivil bych se.
Vhlavě mi hrají příběhy.
ZOO 131104 a předešlé
9. listopadu 2004
Dnes mám mrzutou náladu. Prší, ale ani to je neodradilo. Zdeštníků se odráží voda dovnitř.
Dokud nás smrt...V.
Rychle vstal a natáhl si kalhoty. Mrtvá sebou zacukala, celým tělem zacloumala křeč, vkloubech jí praskalo, házela hlavou ze strany na stranu, stále rychleji a pak najednou vše ustalo, byl klid a ticho a mág nad ní stál, fascinovaný tím zvráceným a pokrouceným zázrakem zrození.
Mrtvá otevřela oči.
Mág prudce oddechoval, přál si, aby na ni mohl promluvit.
Dokud nás smrt... IV.
Štěkot psů se pomalu vzdaloval, ale mág stále ujížděl. Jedna větev ho švihla přímo přes oko, a tak jel na koni, slzel, snažil se dívat před sebe, ale téměř nic neviděl. Mrtvá odporně páchla zemí a počínající hnilobou, kývala se ze strany na stranu a musel ji přidržovat, aby zkoně nespadla. Navíc kůň často ve tmě zakopával, byl vyděšený a utahaný, vypadalo to, že každou chvíli podklesne.
Dokud nás smrt... III.
Vlese byla tma a tak nemohl jet příliš rychle. I tak ho stále neúprosně švihaly ostré větve. Přitisknul se koníkovi na krk, kašlal a každou chvíli odplivoval rudé chomáčky krve a hlenu. Chvílemi se mu zdálo, že slyší vzdálený štěkot psů.
Dokud nás smrt... II.
Vědomí se mu vracelo velmi pomalu a neochotně. Postupně se vynořoval ztemnoty, otvíral oči, mrkal a snažil se zaostřit a pokoušel se vzpomenout, co se stalo.
“Ležte, jen ležte. ” Uslyšel nad sebou.
Dokud nás smrt... I
“Ustupte. Ustupte. ”
Prodírali se skrz brblající dav, všichni přešlapovali na špičkách, krky natažené až knebi, vytrvale hleděli dopředu a jen málokdo jim věnoval pohled.
“Ustupte, tak kruci lidi, uhněte.
Kam všude pronikalo psí vytí
Všichni psi už dávno spali, až na jednoho, jehož temné a procítěné a pronikavé WAAUUU se neslo městem, ztichlým až ksmrti, skákalo přes černé trávníky, motalo se po zebrách, cpalo se do kanálů a plašilo mladý párek krys, trhalo pečlivě vybudované pavoučí sítě, rozhrnovalo noční můry cinkající o kandelábry, šustilo rozházenými igelitovými sáčky, břinkalo o novotou vonící auto značky UHA 54-47 a jen tak tak nespustilo alarm, zarachtalo vzábradlích balkónů odpočívajících paneláků a odlouplo několik šupinek rzi, rozdrnčelo tmavá okna, zakouslo se do uší spáčů a snažilo se proniknout skrz, až se někteří museli obracet, chrčet ze sna, vzdychat a kroutit se, ovšem jiným to bylo jedno, byli unavení, celý den se honili, od rána do večera, nezastavili se ani na vteřinu, ani kafe si nemohli uvařit a tak není divu, že s nimi nějaké psí WAAUUU ani nehne, a proto se WAAUUU odráží, od jedné stěny sobrazem bohorodičky nebo od jiné sobrazem Madonny nebo od úplně jiné skrajinkou, drcne do police knížek a pohladí hřbety, foukne do listů spící difmbachii, zježí srst kočce, zčechrá záclony a protáhne se škvírou okna ven do tmavé noci, stoupá nahoru a nahoru, nese se a pak někde vpůli cesty kměsíci se ztrácí, mizí a rozplývá se do tmy, psík už své WAAUUU neslyší, nadechuje se a posílá další, mnohem delší a procítěnější a pronikavější WAAAAUUUUUU, dost silné na to, aby dolétlo až kMěsíci, a skutečně, po chvilce už je skoro tam, ale na poslední chvilku prudce zahnulo a vydalo se až kMarsu, tak se cítilo silné, což ovsem psík dole neví, myslí si, že WAAAAUUUUUU je už na Měsíci a tak se spokojen zvedá a odchází snít o křepelkách.
Jak se Parazol užíral Paravánem
Parazol a Paraván měli hlad. Tak se do sebe pustili. Parazol pojídal Paravána, Paraván pojídal Parazola. Parazol byl ale rychlejší, snědl celého Paravána a ještě kus sebe.
Špaček a Žvýkačkový baron
Narodil se a nebyly mu ještě ani tři vteřiny a už letěl mírným obloukem kzemi, žuchnul na kamennou dlažbu, upustil pár jisker, odrazil se poposkočil a pak se nekonečně dlouho kutálel a zanechával za sebou tenkou stopu kouře, až se konečně zastavil a uvelebil se ve spáře mezi dvěma kočičími hlavami.
HEJ, TY NOVEJ. zahulákala beztvará bílá placka vonící po mátě, MOC SE TADY NEROZVALUJ. TADY JE TO VŠECKO MOJE.
Dva v poušti
Mimochodem mám vočích písek, pomyslel si první, když přelézal dunu a pocítil uspokojení zobjevení fungujícího řádu světa. Je na poušti a tak je jasné, že má vočích písek, bylo by divné kdyby ne. Byl rád, že se může na něco spolehnout a ta radost se mísila sopravdovostí řezavé bolesti voku, do kterého se zavrtávaly písečná zrníčka. Tak polez, zavolal na něj druhý, který šel o něco vepředu a tak byl vlastně první.
Přátelská
Brachu, kamaráde, příteli. Zahulákal na mě a plácnul mě do ramene, ke kterému se mi lepila kostkovaná košile. Kolem jezdily tramvaje a mezi ně skákali lidi, rafika na hodinách hlasitě zachrčela a posunula se o jednu šedesátinu jedné dvanáctiny poloviny dne. Támhleta by tě mohla mít ráda, stou bys dokázal žít, kývnul jsem bradou po kolemplující slečně.
Pro hrst bobulí II. -pravěký western
Zítřek skutečně přinesl velké činy, ale někam jinam a někomu jinému. Muž se pouze poflakoval celý den po osadě, okouněl, zevloval, očumoval, strašil děti, plašil domácí zvířata a neúspěšně se pokusil prodat pterodaktylí kožku osamělému žebrákovi. Nepomohl ani reklamní trik stím, že si kožku oblékl od hlavy až kpatě a ukazoval její výhody shromážděnému davu čítajícího onoho žebráka, který neodešel jenom proto, že neměl ani jednu nohu, asi šest harantů, kteří vkožkách nalezli zalíbení, ale neměli ani floka a dvě třicetileté babky, které si tak krátily čekání na to, až někdo vynalezne náboženství, aby mohly jít do kostela. Když už se snášel soumrak, zanechal Muž pobíhání ve smradlavé kožce, ale stále se nevzdával a začal publiku, které se rozrostlo o jednu zubatou praslepici vysvětlovat jedinečnost každé kožky a její identifikaci, již pracovně nazval pterodaktyloskopie.
Pro hrst bobulí-pravěký western I.
Bylo to jednoho časného rána, když Uf-usír, strážný brány, vylezl po namáhavé noční směně ven ze svého stanu zmamutích kožek, aby se po dlouhém spánku trochu protáhnul a o něco více vymočil. Pochrchlával a rozespale se rozhlížel po dosud spící osadě. Vypadalo to na další horký ohnivý letní den, kdy se pračlověku lepí srst ke kůži a pot mu teče vproudech po čele dolů, kde se zachytává vnadočnicových obloucích a tvoří kaluže.
Uf-usír rozmrzele domočil a obrátil pohled kplanině, která se před osadou rozprostírala.
Dopis
Posadil se na židli a vytáhl čistýlist papíru. Vzal do ruky do špičky ostrouhanou tužku, poškrábal se na bradě a začal psát, velice pomalu, pečlivě sterilním hůlkovým písmem
DRAZÍ
Zarazil se, jestli to oslovení není příliš hloupé a nepatřičné, ale dospěl knázoru, že ne, žeje to v pořádkua tak znovu nasadil
špičku tužky a pokračoval
Únik od stereotypu
Všechny jeho dny vypadaly stejně. Ráno vstal, posnídal, šel do práce, pracoval, obědval, nakoupil, šel domů, nechal se seřvat domovnicí, uvařil si večeři, povečeřel, zalil kvítečko na balkóně, četl, díval se na televizi a usnul u ní. Ovládal stereotyp a stereotyp ovládal jeho. I všem ostatním lidem připadal nudný, průměrný a šedivý, nezajímavý a nicneříkající.
Čtenář a smrt
Četl si knížku, natažený u horké, ostré žárovky, vrhal černý stín, který se ztrácel vpřítmí pokoje, soustředěně jezdil očima po řádcích a vychutnával si nadlidsky přesného autora, jeho dokonalé věty, obraty a dialogy, těšil se na každé další slovo, občas zakašlal nebo se poškrábal na bradě, to ale dělal mechanicky a zcela nepřítomně. Už když začal knihu číst, rozhodl se, že hlavní hrdina na konci umře. Co taky jiného. Spělo ktomu už od první strany.
Třikrát o tajných
Vysochal pomník a šestkrát si plivl do dlaní. Rozhlídl se kolem a když zjistil, že ho pozorují jen dvě vycpané kafky, reprodukovaný tygr od Rousseaua a hromádka kočičích hlav vrohu, rychle přitesal pomníku ještě jednu hlavu. Konspirátor.
Jenže tajní byli všude.
Jen já a noc VIII
Armáda se rozrůstá. Všichni co dělaj vmetru jsou naši. Vobyčejný zmetci se už bojí lozit do našich děr. Občas jsem sleze pár policajtů nebo hrdinů.
Jen já a noc VII
“Cos to ze mě udělal. ” zachrčel nenávistně a blížil se ke mně snapřaženou pěstí.
“Něco, co nejde zabít,” řekl jsem a vstal ze země.
“Zlomils mi vaz.
Jen já a noc VI
Probudila mě bolest v hrudníku. Obrovská nesnesitelná bolest jakou jsem dosud nezažil. Vykřikl jsem a vyskočil zkřesla, ve kterém jsem spal. Bolest přestala.
Jen já a noc V.
Slyšel jsem někoho ječet. Zamrkal jsem a zvedl hlavu. Bloudil jsem pohledem po svém těle. Díry vhrudníku a břiše.
Jen já a noc IV.
"Panebože. ” zamumlal doktor, který stál ve dveřích. ”Kriste. ” nevěřícně pozoroval bezvládné tělo.
Jen já a noc III.
Dýchala zrychleně. Zřetelně jsem slyšel každý nádech a každé buch buch vjejím spánku. Jasně jsem cítil její strach. Ne příliš velký, ale přece jen strach.
Jen já a noc II.
Zmlhy pomalu vystupoval bílý strop se zářivkou vydávající mdlé studené světlo. Zticha se vynořovalo mírné bzučení přístrojů, šustění prostěradel a pravidelné kap ka odkapávání infuze. Zápach desinfekce. Namáhavě jsem otočil hlavu.
Jen já a noc I.
Točila se mi hlava. Potácel jsem se tmavou ulicí a už se ani nesnažil volat o pomoc. Třásl jsem se a vlasy jsem měl slepené potem. Každou chvilku jsem upadl na zem a bylo čím dál obtížnější se zvedat.
Mezikamenní
Ve hřbitovní bráně jsem se prosmýknul mezi paní tlačící kolo a ovanul mě příjemný chlad. Vstoupil jsem do tmavého stínu stromů, šel pomalu, ve své veselé červené košili, se svou veselou hudbou ve sluchátkách mi hřbitov připadal veselý. Roztančené květiny, smuteční věnce a kytice, živé i strnulé vseschlosti, slunce prostupjící korunami stromů dělalo na rozpraskané asfaltové cestě flíčky. Prošel jsem kolem hrobu pětiletého kluka a mírný smutek nad krátkostí jeho života, který mě dloubl vzadu vhlavě se smísil sušklíbavým roztrpčením nad nevkusem pozůstalých, kteří hrob opatřili černou balustrádou.
Do spirály
Točím se do spirály, do měkkého klubíčka, do ticha, do bezpečí, do svého světa, jak jinak, utíkám, mizím, přetahuju deku přes hlavu, nechám se unášet, levitovat, plynout. Ono je tak lákavé… alespoň chvíli…nebýt.
Tak jak to je
Jsem unavený, hlava mi padá a vtom pohybu, ještě předtím, než sní trhnu zase nahoru mám sny, které se mísí se skutečností, matou mě, tím jak realitě přidělávají kudrlinky podivností, vmalátnosti objevuji skrytou krásu, i když je čím dál těžší rozeznat hranice, i když je čím dál lehčí nesnažit se ty hranice hledat.
Při chůzi čím dál častěji zavírám oči, ne snad zospalosti, spíše pro tu dvojznačnost, protože nevím, kam jdu, skaždým krokem se víc bojím a zároveň víc bavím, představuju si, kam můžu spadnout a do koho vrazit, jak se motám po ulici, většinou ještě se sluchátky na uších, kompletně izolovaný, taky hádám, kam až dojdu, vytýčím si nějaký bod, ke kterému ale stejně nikdy nedojdu a tak vítězí zbabělost.
O nočních tramvajích jsem psal nejednou a mohl bych o nich psát pořád, je to fascinující vesmír, vždycky lačně hltám každou podrobnost, snažím se pamatovat si detaily, zajímavé věty co mě napadají, vduchu píšu povídku o sobě, jak sedím vtramvaji a přemýšlím nad povídkou, vždycky si nadávám, že nemám tužku, protože mám pocit absolutní inspirace, ale stejně bych si připadal trapně něco tam psát a když vystoupím, všechno zmizí.
Při čtení knihy, když sedím na posteli, poslouchám hudbu a na klíně mi leží trumpeta, její plech příjemně chladí na prstech a světlo se od ní odráží, je krásná a dává mi pocit klidu, když nasadím nátrubek a fouknu, zní to příšerně, vím, že se na ni nikdy nenaučím hrát, ale tak jak to je jsem šťastný.
Neboť mrtví cestují rychle
“Že já vždycky všem naletím. ” zoufale zadrkotal mrtvý zuby.
“Nový světadíl. ” vykřikoval.
Nevýhody moru
Snažil se otevřít oči. Nešlo to. Chtěl se pohnout. Nešlo to.
Hřbitovní romantika
Skrz plující mraky občas vykoukl bledý měsíc, aby osvítil několik řad hrobů skamennými náhrobky, precizně vyvedené litinové, či ledabyle stlučené dřevěné kříže, povalené i trčící knebi, rodinné hrobky se sochami plačících andělů a raněných holubiček, suchou hřbitovní trávu, bodláky a hnijící, rozpadající se mrtvolu, navlečenou ve volném saku spopelavou růží v klopě,s vysokým cylindrem na hlavě a nešťastným pohledem vočích.
Nepřijde. Jistě, že nepřijde.
Mrtvý nervózně potáhl zcigarety, zamáčkl ji o náhrobek snápisem Odešel do kraje bez návratu, jak teď vystačím bez jeho platu, narovnal si plesnivého motýlka, plivnul po zvědavém netopýrovi a zakroutil hlavou.
Vlčí město X
Přitiskli se ke stěně.
“Vypadá to…” šeptnul mrtvole, “na nějakou poradu nebo tak. Každopádně, můj šestej smysl mi říká, že tohle je kurevsky moc vlkodlaků a že bysme se jim měli sakra vyhnout. ”
“To řekni sobě, ty chceš jít přímo mezi ně.
Vlčí město IX
Vlkodlak se otřepal, aby se zbavil nánosu prachu, zavyl a vyrazil proti nim. Třemi skoky byl u mrtvoly, seknul drápem a rozpáral jí břicho.
“Drápnul mě. Pomoc.
Vlčí město VIII
Tři velcí tmaví psi běžící včele se téměř zároveň odrazili od země a skočili přímo na ně. První trýznivě zakňučel, když mu ostří meče projelo tělem jen několik centimetrů od srdce. Druhý se zakousl mrtvému do jeho šlachovitého krku. A třetí sďábelskou rychlostí vyškubl kus mas ze stehna poraněné nohy.
Vlčí město VII
“Co to děláš, ty magore. ” zařval a bušil mrtvole pěstí do zad “CO-TO-KURVA-DĚLÁŠ. ”
Mrtvý držel vnáručí bezvládné tělo a lačně sál pomalu stydnoucí krev, trhal maso zkrku a paží.
“Nech toho.
Vlčí město VI
Mrtvola vykopla dveře a on si pomyslel, že má docela sílu a taky ho napadlo, že tohle je asi ta nejpitomější věc jakou kdy chtěl provést.
Rozhlídl se. Nikde nikdo.
“Tak běž, běž, běž.
Vlčí město V
Chvíli bylo ticho.
“Napadly mě koule, ale řek bych, žes dostal zálusk na mý krásný voči. ”
“Jedno stačí. ”
“Doprdele…ty seš teda skromnej.
Vlčí město IV
Vědomí se mu vracelo pomalu a neochotně. Už jen otevřít víčka ho stálo hroznou námahu. Krví podlité oči odmítaly zaostřit. Několikrát zamrkal a zatřásl hlavou, čehož ihned zalitoval, protože vidění se sice zlepšilo, ale příšerně ho rozbolela hlava.
Vlčí město III
“Co má…”řval mezi jednotlivými nárazy, “…. zase doprdele…znamenat tohle. ”
Zadíval se do rozpadajícího se obličeje bez očí, stmavými cáry masa , černými zuby rozšklebenými ve stálém pitoreskním úsměvu.
Mrtvola zachroptěla, zasípala, vyplivla hromádku svíjejících se červů a pomalu se sunula kněmu.
Vlčí město II
Do nosu ho udeřil zápach. Těžký, sladký, vtíravý pach rozkladu. Tím líp. Aspoň ho neucítí úplně všichni.
Vlčí město I
“Kurva, vlkodlaci. ” Nechápavě zakroutil hlavou, naposledy vydatně potáhl ze špatně ubaleného cigára a zahodil vajgl do bahna. “Nenávidím vlkodlaky. Fakt nenávidím.
V pokoji
Ležím na posteli. Škvíra mezi panely se táhne napříč pokojem.
Pevně utahuji smyčku, uzel je symetrický a elegantní. Hrubé lano mě škrábe na krku.
Doufám
Jasně jsem viděl trs trávy. Byl od mého obličeje vzdálený jen několik centimetrů. Vše ostatní je nejasné, mizí vrozostřeném nekonečnu. Jen pohyby a stíny.
Nosferatu
Zabili mi bráchu, kurva.
No tak, uklidni se chlape, už je to dobrý. Kde je do hajzlu ten felčar. Doktore.
Cesta
Překročil típnutý vajgl zašlápnutý vprachu a seschlou žábu autem vyžehlenou do placičky. Pivní vršky zatavené vhorkém asfaltu. Ostré kamínky zabodávající se do podrážek. Cáry promočených a opět vysušených novin.
Na střeše
Přemluvit dědu aby se mnou vylezl na střechu bylo skoro nemožné. Vyslechl jsem si toho hromadu od Co je to za nápady, přes To se nesmí až po Na to už jsem moc starý, ale nakonec kývnul a já byl rád, protože byl krásný jarní den, kdy slunce svítí a příroda se probouzí a ze střechy je vidět docela daleko. Natáhl jsem si svůj dlouhý černý svetr (protože přece jen ještě slušně foukalo) a počkal jsem, až si děda pečlivě pozapíná knoflíky na svém šedém. Vzal jsem pod paži dvě skládací dřevěné stoličky a vyrazili jsme do schodů a já smírnými obavami poslouchal ty těžké kroky a namáhavý dech za svými zády.
A
A stůl politý rumem a podlaha se lepí a Co vole, panáka. A cigáro típnuté po třech vteřinách a hodiny mizí a Vesmír je nekonečný,pičo a Doprdele, já ráno vstávám a Co se culíš. A ruce se klepou a Kam se poděli ti dva. A panák pálí vkrku a židle tříská o podlahu a Ticho, vzbudíte sousedy a objetí a smích a kamarádi a venku svítá a Kurva, nemotej se a tma a ticho a zapomnění.
Okamžik
Ještě chvíli nechám spáče snít
Okouzlen čistotou
Nejen prostěradel.
S trpkým pousmáním
Skrz záclonu se dívám do noci. Všeru, mimo dosah světla lampy, stojí muž. Má dlouhý tmavý kabát a vruce kufřík. Stojí bez hnutí.
Jeden den
Když jsem se probudil, nebyl jsem si jist, jestli budu schopen vstát. Cítil jsem obrovskou únavu, přestože jsem vnoci spal poměrně klidně. Pouze posadit se na posteli mi trvalo třicet minut, během kterých jsem zjistil, že mne kupodivu vůbec nebolí hlava.
Další půlhodinu jsem věnoval důsledné ranní hygieně.
Na ostrově II
Je krásný slunečný den a já poslouchám Pendereckiho. Rozjařenost a světlo vulicích skvěle doplňuje temnota a beznaděj hudby. Síla kontrastu. Takhle se cítím vyrovnaný.
Na ostrově
Tramvaj sebou malinko cuká. Sklo mě příjemně studí na levé tváři. Venku u sloupu leží kytice a ve sklenici hoří svíčka. Nová tragédie nebo výročí staré.
Poté
Na zemi uprostřed kuchyně leží hliníková lžíce. Jen malý kousek od ní několik rozbitých talířů. Střepy jsou rozeseté všude okolo. Na sporáku syčí polévka.
Já, bůh II
Světlo je téměř jako ve dne. Oheň se odráží vočích všech. Vpraskání, hukotu a syčení je slyšet křik a pláč. Lidé jsou černí od sazí.
Balónky
Křik tisíce hlasů se slévá vjednotný šum podbarvující burácející hudbu. Rej světela rozzářených dětských tváří. Desítky blikajících barev. Zkolotočů je slyšet radostné výskání.
Já, bůh
Sedím na kamenném trůnu. Po nohou se mi šplhá břečtan. Šedivé vlasy a vousy jsou součástí korun stromů. Mé tělo je útočištěm lesní zvěře.
Pamatuješ?
Postel zaskřípěla. Probudil jsem se.
Seděl kousek ode mne. Poznal jsem ho.
Procházka
Víčka jsou napevno zavřená. Uši se snaží neregistrovat hluk ve vedlejším pokoji. Cinkot rozbíjeného nádobí. Křik.
Králičí identita
Jsem malý veselý králíček, sroztomilýma ouškama. Jsem vlastně celý roztomiloučký, heboučký a mírumilovný. Vesele si ťapkám po lese, a šmejdím, co by se dalo najít dobrého na zub. Sluníčko mi krásně svítí, je mi blaze.
Šest
Hrnek hřál příjemně do rukou. Káva byla horká a silná. Muž pomalu usrkával a nepřítomně hleděl na podlahu.
Bylo jich šest.
Věž
Dřevěné schody pod nohama skřípěly.
Práce zkurvená, zima jak v hajzlu, fučí jak prase. Jenom idiot by šel dneska nahoru. Idiot.
Uprostřed sklepa
Žil jednou jeden starý muž. Každý večer, když na všechno padla tma a smutek, scházel dolů do plesnivého sklepa. Všedém županu tápal potmě po schodech, a jeho šouravé kroky se rozléhaly neudržovaným domem. Třesoucí se rukou hmatal vypínač, který se zdál být pokaždé na jiném místě.
Nespavost
Vnoci jsem nemohl spát. Byl jsem zpocený a byla mi střídavě zima a vedro. Světelné hodiny ve tmě ukazovaly 2:34. Tma.
Experiment s hrdinou
Nyní můžeme spoklidem pozorovat člověka jdoucího přes ulici, který má všechny předpoklady ktomu, aby se stal hlavním hrdinou této povídky. Přechází ulici a ani se nerozhlédl. Naštěstí pro něj zrovna nejelo žádné auto, neboť pak by mohla nastat situace, že by řidič musel prudce svůj stroj přibrzdit, aby neohrozil hrdinovo zdraví. Možná bychom se i dočkali nějakého vulgarismu na hrdinovu adresu.
Ach má sladká...
Tráva byl měkká a příjemně voněla. Les okolo se mírně vlnil a koruny stromů mohly připomínat moře. Všude byl klid a ticho. Muž ležel na zádech, ruce doširoka roztaženy.
Kamenný anděl
Všude panovalo ticho. Byl ospalý zimní den. Celý svět byl oslněn odrazem slunečních paprsků od sněhu. Mraky na obloze líně pluly přenechávajíce starosti lidem tam dole.
stínohra
Jedním tahem obkresluji
alespoň tvůj stín
Čmárám na cihlovou stěnu
a líbí se mi ta smyslná provokativní křivka
Vlak
Vlak pomalu kodrncal a kolébal cestující kpříjemnému polospánku. Za okny se promítal svět, který ovšem nechával většinu pasažerů naprosto lhostejnými. Bylo příjemné pozdně letní dopoledne a čas plynul zvláštním , jemně vláčným tempem. Lokomotiva rozčesávala jinak klidné moře kukuřice, kterou někdo, snad znedostatku času či chuti dosud nesklidil.
Můžeme
Můžeme chvilku předstírat
že je vše v pořádku
projdeme se spolu
tak jako kdysi
Padlý
Hej vy. No ano, vy , nechcete si poslechnout můj příběh. Nebude to trvat dlouho a uděláte mi tím velkou službu. Už jsem ho fakt dlouho nikomu nevykládal.
Zívám
Zívám.
Rozhlížím se po ospalém městě a možná ještě trochu rozespale mžourám do sluníčka. Je to příjemné a jakpak by taky ne. Do mého líného kroku mi hraje hudba z walkmana.
Noc
Projít se městem a myslet jen na příjemné věci
A přitom pozorovat jak slunce pomalu mizí
Stíny natahují své prsty , chňapají po kolemjdoucích
Až pokryjí celou zemi.
Pohádka o andílkovi
Vzadu u staré kamenné zdi, až v nejzazším koutu zahrady ležel ve vysoké trávě malý andílek. Nikdo nevěděl kdy že se tu objevil. Nevěděla to stará vrba, která skláněla nad jeho tělíčkem své větve, nevěděla to ani divizna, opřená o zeď, ani ptáci z okolí.
Jenže tam byl.
Maminčino tajemství
Mami, myslím, že jsem ti řekl, že ten špenát prostě žrát doprdele nebudu.
Ale no tak petříčku, nebuď ošklivý na maminku a pěkně ho všechen spapej. To nevíš, že ve špenátu je spousta železa a já nevím čeho ještě, říkali to onehdá v televizi. Budeš po tom silný jako buk, jako ten kreslený námořník.
Vydatný spánek tlustého pána
Ten den se tlustému pánovi opravdu, ale opravdu nechtělo z postele, a tak dělal všechno možné, aby z ní nemusel. Nejprve ho z blaženého snu vyrušil řinkot obrovského plechového budíku stojícího na nočním stolku. To pochopitelně tlustého pána pořádně nakrklo a nelítostně budík praštil pěstí přímo do ciferníku. Budík zachrčel a po chvíli ztichl.
Vykouříme včely
Zítra vezmem si s kamarádem v práci volno
A zajedeme do přírody.
Lehneme si do trávy budeme pozorovat hmyz
Třeba uvidíme nějakou včelu
Nanebevstoupení pana Boučka
Nanebevstoupení pana Boučka
Pan Bouček s námahou odhrnul staré zažloutlé noviny tvořící provizorní přikrývku a s vypětím všech sil se posadil. A hned mu něco nehrálo. Pravda, nebyl si až tak jist, kam včera uléhal, ale tohle místo vypadalo na jedno z nejnepravděpodobnějších. Matně si vzpomínal na včerejší večer, nález padesátikoruny a následně na za ni koupený jabčáček.