Fragmenty soupisu toho, co mám

Divoká prasata se přes den

pasou v pralesech za domem

a na zapískání radostně

přiběhnou. Hlavní náměstí

kýčovitě nazdobené

a jako virgule čaroděje točí se

červený nápis „Medovina“

tohle občas potká

ženu v zástěře

v tom velkém světě

a zatím

na koberci trochu počuraném

se v jednom chumlu melou

dva psi a moje vnučka

žerou si navzájem

sušenky, koblihy

kabel, který pes okousal

dožužlává Nanynka

deset minut dokola otevírám

dveře od mateřídouškové

sluníčkové skříně

„Oteviry, zaviry, oteviry

oteviry...“ skanduji podle rytmu

drobounkých prstíků...

pošleme vepře na lanýže

a ze zisku si koupíme

nádherný výlet

to bude lunapark

to bude svezeníčko

na labutích, na kačerech

zapomeneme, že

na gauči hóóódně rozváleném

upatlaném od psích tlapek

posedává syn, dcera

to třetí dítě, které právě volá zdaleka

až tam od Ostravy

si stýská: „Já chci být s váma.“

„A to víno, které pijeme

nejsou zcela výjimečně

 žádné splašky,“

dodávám. A daleká dcerka říká:

„Čert vem víno.“ A do telefonu zavýská

můj baculatý vnouček. Natřikrát vylitá

psí miska. Potřetí vytírám

opravdu dost halabala.

Na topení maličké ponožky.

Překrásné drobné capičky

zrzavé holčičky. Dcera sykne

podrážděně, volám: „Poď, poď,

k babi.“ Rozpřažené ručičky

směrem ke mně.

Posloucháme muziku. Jíme.

Pečeme pizzu. Tančíme.

Vnučka na konferáku

zvládá tango

A ten nepořádek

všude kolem. Rozkousaná dřevíčka

plasty, papíry. Nikdy jsem netušila

že si tak klidně

zapálím v kuchyni

a zavřu oči, ať to nevnímám.

Prasátka na noc, jak psi

ulehnou pod pryčnou, na které spíme.

A v tvých očích nezůstává

nic více než jantarová barva

nápoje, který spolu pijeme

ještě nesněží, láska zůstane

navždy sladká pod červeným

točícím se nápisem. Ničím víc

nevoníš než medem. Navždy budeš tichý.

Protože večer ulehnu

na pryčnu nad prasátka

v té rozdrbané

neuklizené

chalupě

plné psů a dětí

tam někde na kraji

všeho dění

tam někde

 uprostřed

srdce.