Jasno

Někde na prahu vědomí se hromadí myšlenky, které, jako malé děti se derou do předu, aby byly vědomím zachyceny a dotažené do konce. Každá z nich je jednou kostkou v mozaice, která vykresluje obrazy informací, které mysl uloží do škatulky s obrázkem, který nejvíce připomíná podstatu myšlenek.

V nezachycených však chybí poslední rámeček a bez dotažení nedojde k pochopení. Jen nejasně si pak uvědomí mysl, že něco ji navždy uniklo. Jako odhozený papír na desce psacího stolu, v němž je zmačkaná myšlenka, jíž chybělo poslední slovo, místo kterého je jen rámeček. Papír uchopí vítr a navždy jej odvane do koše zapomnění.

Koho bude zajímat že i ta drobná myšlenka měla právo na život?

víle než navždy opustí myšlenka mysl je možno zachytit, myšlenka se dá stáhnout a dokončit, uložit do škatulky v níž jsou jí podobné a až je jich tam dost z jedné mozaiky uloží se v tvar jenž je pro ně charakteristický, který se pak přiřadí do skupin jemu podobných, které vytvoří pozadí mysli a z něj budou neustále k dispozici.

Není potom nepochopení, ale pouze lajdáků, kteří o pochopeni jsoucna nestojí.

ozaika se skládá, můžeme jí pomáhat při vědomí, nebo ji nechat ať se složí při nevědění ve spánku. Pak je to stejné jako s lidmi, kteří nepochopí, protože vše je složené bez nich a jdou jako slepí vstříc životu, kterému nerozumí. Je jen jedno co navždy přetrvá a tím je to, co bude dotažené až do konce, co vytvoří mozaiku člověka, jako odraz jeho duše a bude navždy symbolem jeho jména až do doby, než poslední vzpomínku na něj odvane vítr a dítě se nezeptá rodičů na malou dřevěnou skříňku, na jejímž dně je vyryto MÝM MILOVANÝM …..

ápeme přírodní úkazy, chování společnosti i jednotlivých lidí a přesto nepochopíme co jim běží v hlavě, dokud nám to neukáží v činech jenž kolem sebe rozprostřou, jako shluk slov, jenž drží na desítky metrů kolem nich a jen ochotní je mohou zachytit.

Je možné že vše v řádcích na jednom papíru je lež a přesto v tom má ”jasno” jen mysl, nebo se místo pochopení objeví prázdný rámeček.