Takovej normální konec

Zvoním na známej zvonek a najednou mi je ještě větší zima. Vyklání se z okna a i přes těch 7 pater cítím její ledovej pohled. Ach jo, proč chce ještě něco řešit, vždyť je nám to oběma jasný. Rozdílnej pohled na nevěru je holt asi dost důležitá věc. /I když věrnost a nevěra jsou pouze pojmy buržoazní morálky, že…/. Nechává mě čekat 15 minut, jako trest za to, že jsem pro změnu přijel pozdě a pak teprve vychází ze dveří. Usměvavá, vyrovnaná a klidná. Jen ty pytle na hady pod očima, který se snažila překrýt šminkama prozrazujou něco málo o proplakaný noci /asi ne jen jedný/.

Tak teď už konečně sedíme proti sobě a nikomu se nechce začít. Ve vzduchu visí jen její otázka – PROČ? “Víš, vážila jsem si tě, za to co děláš a dokonce jsem ti to občas i záviděla – tvou svobodu a divokej život, ale teď už si tě nevážím ani trochu. Měla jsem tě ráda, ani si nedokážeš představit jak, protože ty nevíš, co to je mít rád – nemáš rád dokonce ani sám sebe… Věřím, že to umíš, ty ale nechceš! Nakonec teď už je to stejně jedno.

Teprve teď, když se na ni dívám a uvědomuju si, že je to náš poslední rozhovor mi dochází, co pro mě ve skutečnosti znamenala. Nojo, ale co vlastně? Od tý doby, co se mnou začala spát už nebyla tou éterickou královnou, který jsem se bál jen dotknout. Rozuměla mi a snažila se chápat moje šílený stavy, stejně jako jsem se snažil já pochopit její neurózy a fobie, co jich měla plnou tu svou krásnou hlavu. A teď mám najednou o všechno přijít? AU!

“I když jsi mi ublížil tak, jako nikdo jinej, tak si pořád myslím, že jsi moc hodnej – jenom to nechceš dát najevo…jo a musím ti poděkovat.” Udiveně zvedám obočí – tak tohle mě fakt zajímá. “Poděkovat za to, že se teď cítím naprosto skvěle. Cítím se šťastná, spokojená a sebevědomá díky tomu, že jsem se od tebe dokázala oprostit.” Vypadám asi dost blbě, protože se nahlas rozesmála – tohle jsem fakt nečekal. Tady mám mít přece navrch já! Sakra! Ona má být zlomená a zhrzená chudinka, která se mi vrhne s pláčem do náruče a teď tohle… Místo toho se role trošku prohodily. Když se na ni dívám, uvědomuju si, jak je krásná. Dala si moc záležet na tom, aby dneska vypadala ještě líp, než jindy, ale hlavně palčivě cítím, jak ji chci – ještě víc, než když jsme spolu spali poprvé, protože teď už pro mě má ten sladkej punc nedosažitelnosti. Sakra, sakra!

Nevnímám co mi říká a propadám se do bezedný studny vzpomínek. Vidím, jak se její vážnej obličej mění do křečovitýho výrazu, když jsem ji drtil pod sebou. Vypadala vždycky, jako by měla každou vteřinu umřít. Lapala po dechu, zarývala mi nehty všude kam dosáhla, křičela mi do ucha a pak…hřejivý, něžný obětí, ve kterým jsme spolu usínali. V těchdle chvílích jsem jí říkal, že ji mám rád a cítil jsem to tak silně, že jsem se sám divil. A teď…

Objímám ji pevně, jako bych ji nikdy nechtěl pustit…a taky že nechci, nechci, kurva nechci! Ale tohle přece nemůže být úplnej konec. Nesmí být…vždyť po tom všem, co jsme si spolu prožili… Nadechuju se a chci něco říct, ale co vlastně?! Asi všechno, ale než řeknu první slovo zazvoní jí telefon. Jak výstižný. Zazvonil zvonec a pohádky je konec, i když tohle byla spíš fraška, než pohádka. V pohádce by se z královnina kouzelníka nestala podrazácká kurva, že. Vytrhává se mi z objetí a naposled se podívá. I kdybych chtěl něco říct, tak stejně nemůžu. Cítím, jak se mi svírá krk, nemůžu se nadechnout.

A ze života.