Zabij bližního svého

 Moc, moc, strašně moc lidí je na světě. Spousta. Hafo. Hemží se po planetě jak mravenci. Žerou a serou. Nejenom jídlo dovnitř a hovna ven. Lidi žerou úplně všechno. Trhaj vnitřnosti matičky Země a tavěj je ve vysokejch pecích, lámou jí kosti a melou je na prach, chlemtaj její krev. Do atmosféry pak prdí černej kouř. 

A co všechno teda lidi serou kromě hoven? Samozřejmě je toho tolik, že nemá cenu snažit se to všechno vyjmenovat. Nejvíc ze všecho ovšem lidi vyserou informací. Ty však, na rozdíl od toho ostatního, pečlivě recyklujou. Žerou je. A zase serou. Furt dokola. Divný na tom je to, že průměrnej člověk je schopnej vysrat desetkrát víc dat než kolik jich sám sežere. Skuteční borci pak dokážou vykálet až tisíkrát víc. Informace se nám proto hromadí. Nemáme je už kam dávat. A další paradox - čím víc dat máme k dispozici, tím více po nich prahnem. Tím větší je náš hlad. S jídlem roste chuť. Ještě máš plnou držku a už po šilháváš, co by sis jěště dal. Existuje totiž mýtus - že v tom nepřehledným bludišti informací je možný se vyznat jen tehdy, máš-li dostatek informací. Takže žereš, aby ses neztratil. A čím víc žereš, tím víc ti to v kebuli rachotí. Mozek se ti nadouvá až máš pocit, že se ti z toho hlava rozskočí. Měl by sis dát pohov a vysrat se na to, ale ty ne. Ty si jen řekneš - to všechno proto, že mám pořád ještě málo informací!

Tak sedíš u Sítě, vejráš do monitoru, prstama bušíš do klávesnice, dlaní proháníš myšku. Brousíš, četuješ, handrkuješ se na fórech a v jednom kuse stahuješ celý kýble dat - empétrojky, avíčka, pařbičky, ebooky - a rveš si to do hlavy.

Vyser  se na to! Udělej to jako já - odpoj se od Matrixu a vem do ruky kvér! Buď Neo! Pochop svou pravou podstatu.

Mé vlastní Osvícení proběhlo náhodou. Zrovna jsem sosal jak urvanej z řetazu, když vypli proud. Okno do virtuálního prostoru pohaslo, větráček kompu přestal šumět svou píseň tklivou…pokoj se ponořil do tmy a ticha. Zmatek. Co budu dělat? Vykouk jsem ven - tma jako v pytli. Museli odříznout nejmíň celou čtvrť. Co si počnu? Mobil! Má spása! Někomu cinknu nebo pošlu esemesku… fuck! Došel kredit! Já idiot! Měl jsem si dávno pořídit paušál! Teď jsem v loji. Jen sám se sebou. Na to nejsem zvyklej. Ještě nikdy jsem takhle nebyl….

Snažil jsem se nějak zorientovat v tý náhlý samotě, v tom tichu a temnotě…. Získat zpět ztracenou rovnováhu…tápal jsem okolo sebe, snažil se rozeznávat předměty okolo sebe po hmatu…byly tu věci se kterejma jsem byl dávno jakoby srostlej - myš a klávesnice - prodloužený končetiny mýho těla - teď najednou nehybný a bez života. Pravej ukazováček jezdil po skrolovátku myši v lehce erotickým gestu - nic. Co dál? Zasmrádlej popelník plnej vajglů, hrnek od kafe se zaschlým lógrem, ňáký cédéčka… k čemu to? Dobrá, tak šuplíky…. Copak to tu máme? Nožík, nožíček. Žádný perořízek. Pořádnej combat knife. Brucho-chrbátový - do brucha zarazíš, na chrbát klobúk povesíš…haha! Ten se může hodit. Pogumovaná rukojeť hezky sedne do dlaně. Neklouže. Z takové zbraně jde síla. Síla přechází do dlaně, proudí předloktím, paží, ramenem a dál do celého těla...

Jsem nůž. Temná, ušlechtilá ocel. V měsíčním svitu se nelesknu. Pomalu šinu se stínem. Jsem na lovu. Nůž mi se svou silou předal i poselství - každý člověk je agent Matrixu. Čím víc jich odpojíš, tím vím Matrix oslabíš. Někdo se možná odpojí víceméně dobrovolně - tak jako já. Většina však bude potřebovat pomoc - jako vždycky a ve všem. Proto jsem teď na lovu - abych odpojoval.

Nejvíc bolí první vražda… a pak už každá? Ne, nevěřte tomu. Poprvé to možná může trošičku bolet…. Ale pak už to jdéééé…..