Jsi další

obrazy jsou díla s duší

 

     Aukční síň byla nabitá k prasknutí. Společnost k pohledání. Synové prosperitních pracháčů se tu vyvalovali v polstrovaných sedačkách a předháněli se ve vykupování mistrovských děl, především pak obrazů.

     V šeru síně padal prach a ve světlech reflektorů vypadal jako vznášející se mlha. Temné postavy sedících lidí se klátily na sedadlech jako postavy v kostele. Jen místo kněze stojícího na kúru tu byl člověk vyvolávající ceny děl, které byly jen nízko nad milionem dolarů.

     Mark Sanders se pomalu začal nudit.

     Jeho strýc, sedící na sousedním sedadle, prohrál svou imaginární bitvu s bankéřem Schmidtem o Monetův obraz. Těž teď nesl, že se jeden z posledních šperků jeho sbírky ztratil v propadlišti Schmidtova černého trhu. Marka to ale nezajímalo ani trochu.

     Modlil se aby už odsud vypadl. Představoval si jak sedí doma, nohy na stole, jí něco na povzbuzení a kouká na fotbal. Obři zrovna vedou o pět yardů a tři touchdowny. Usrkává pivo z plechovky a má se tak jako nikdy od Janiny smrti.

     „- dílo neznámého autora.“ zazvonilo ozvěnou aukční síně.

     „Pojmenované ´Jsi další´ s vyobrazením detailně vymalované smrtky s nataženou kynoucí rukou. Obzvláště bych upozornil na barevnou sytost a jemné tahy štětcem.“

     Markův strýc okamžitě zbystřil. Zvedl unavené kalné oči od zašlapané podlahy a upřel je na zlatem vykládaný ornamentový rám.

     „Předpokládaná doba vzniku obrazu je asi 15. století. Jemná řezbářská práce na rámu zobrazuje lidské utrpení a útrapy. Vše vykládáno osmi karátovým zlatem.“

     Albert Sanders byl očarován. Povadlá tvář se zazubila ve vítězném výrazu. Smrt na obraze vypadala ohromně skutečně. Tmavé oční důlky prázdně shlíželi do řad lidí. Teror v její zubaté tváři se nesl jako chlad a stejně tak na každého dopadal.

     Křišťálově jasný a hladký povrch ostří kosy v její levé ruce vypadal hrozivě skutečně. Natažená kostnatá pravačka ukazováčkem označovala přísedící tak opravdově až Markovi přeběhl mráz po zádech. Každý lem a každý záhyb na tmavém maličko průsvitném a zároveň svítivém hábitu byl proveden s citem a láskou. Každá nitka vlající ve větru vypadala jakoby skutečně vlála i mimo obraz. Z obrazu táhl chlad jak z otevřeného okna.

     „Začneme na milionu a dvou stech tisících…“ zaznělo od dražebního pultu.

     „Milion dvě stě, milion dvě stě dvacet, milion dvě stě třicet !“ ozývalo se síní v ryku zbohatlíků. Předháněli se ve svých zbohatlických hrách aniž by je skutečně dílo zajímalo.

     Atmosféra houstla a Mark měl pocit, že se okolní euforie zhmotňuje, a že na něj za okamžik sáhne. Zároveň nemohl, stejně jako jeho strýc Albert, odtrhnou oči od obrazu.

     „Milion tři sta tisíc !“ křikl v pozadí sedící Schmidt. Ostatní ztichli. Schmidt už viděl jak smrtku prodává i s Monetem za desítky milionů za oceán.

     Alberta ale obraz  zcela uchvátil. Natažená pravačka jakoby ukazováčkem kynula:

     Ty, ty budeš další, ty mě získáš.

     „Dva miliony !“ vykřikl najednou Albert. Vlasy se mu zježili až na týlu, když zaslechl svůj vlastní hlas rezonovat ozvěnou s řečenou sumou.

     Schmidt oněměl v úžasu, stejně jako Mark. Ten se ale po chvíli přeci jen překonal a s překvapeným a podrážděným výrazem se otočil ke strýci. Ani oční důlky smrtky jej nedokázali přinutit se nezeptat.

     „Co blázníš? Dva miliony za tohle ..?“ nemohl se ubránit pohledu na obraz.

     Měl pocit, že výraz smrtky zvážněl. Jakoby se jí dotklo jak o ní mluví. Neměla ve tváři ani známku po svalech, a přesto její mimika mluvila za vše. Zarazilo jej to – otočil hlavu a pohleděl na strýce. Jeho tvář byla bledá, vrásčitá a unavená. Jen oči se štěstím leskly.

     „Věř mi, tenhle obraz mi Schmidt nevezme !“

     Mark moudře ustoupil – neměl chuť strýci brát naději a i beztak věděl, že to Schmidt nevzdá, a že strýc nakonec bude muset aukci složit, protože na to nebude mít. Také věděl o dlouze se táhnoucím sporu o mistrovská díla, o která se jeho strýc se Schmidtem přetahovali jako psi o kus masa.

     Schmidt vstal – Mark se ohlédl přes rameno aby uviděl jak opět přisadí a s úsměvem na tváři sesadí strýcovu nabídku. Chvíli bylo ticho.

     „Dva miliony poprvé …“

     No tak – přisaď ! Nabádala Markova mysl neúnavného milionáře za nimi.

     „Dva miliony podruhé …“

     Schmidt se otočil na patě, vyšel do uličky mezi sedadla a vykročil uraženě ven ze síně. Ticho proťal šum posměváčků – a dusot milionářových bot.

     „Viděl´s ho ?“ usmál se Albert. „Starej čokl stáhl ocas mezi nohy a utíká !“

     Mark pozdvihl koutky v neutrálním úsměvu. Teď mu momentálně bylo úplně jedno jestli někdo stáhl ocas mezi nohy a prchá, bylo mu jedno, že jeho strýc promrhal dva miliony dolarů za ušmudlanou patlaninu ve zlatém rámu, bylo mu jedno, že v té jejich bitvě Schmidt z ničehož nic složil zbraně a zmizel – jediné co ho tížilo byl opět výraz smrtky v obraze.

     Tentokráte nevypadala tak naštvaně a uraženě – tentokrát jakoby se usmívala. Její oční důlky ač bez očí se smály jasem. Mark měl zlý pocit.

     „Dva miliony potřetí !“ člověk s kladívkem třískl do dubové podložky a ukázal jím k chechtajícímu se Albertovi.

     „Prodáno džentlmenovi v páté řadě …“

**

     Alberta zaujal především zlatý rám. Žádný padělek ani umělé zlato, ale ta rytina – především ta rytina. Odshora až dolů po obou stranách se táhly obrazce lidského utrpení. Byly tu oběšenci, utopenci, čarodějky hořící na hranici, člověk probodnutý nožem, prostřelený šípem a puškou. Žena zazděná zaživa, skákající z ochozu hradby… A všemu nakonec vévodila křičící tvář ženy v prostředku rámu nahoře. Její oči vypadaly děsivě skutečně. Albert udělal několik kroků vpravo a opět do těch očí pohleděl – sledovali ho upřenou nicotou.

     Smrtka v obraze stále ukazovala k němu. Oči prázdně pohlíželi po místnosti Albertova příbytku. Obraz si vydobyl největší místo v jeho vile, přímo vprostředku galerie.

     Bylo to skutečné dílo a na penězích, které za ně dal mu nezáleželo. A jako bonus, naštval svého rivala Schmidta. Albert nemohl odejít – novinka v galerii s sebou strhla poprask. Všichni jeho sousedé a sběratelé chtěli obraz vidět.

     Sledoval oči smrtky, které mu připadaly hrozivě hypnoticky. Díval se na lesk kosy, na kostrbaté kostnaté ruce, zažloutlé zuby, rozevlátý háv a ten natažený ukazováček.

     Jsi další, jsi další – zaznělo.  Zvuk byl podobný větru, který s sebou táhne meluzínu komínem. A každé slovo bylo jako vzdech týrané duše. Bolavé a namáhavé.

     Albert se vyděšeně zahleděl smrtce do očí. V konečcích prstů pocítil jemné mravenčení. Brnění v kostech už ani nevnímal. Ba i artróza zmizela – aspoň na chvíli. Dech se mu zrychlil a měl pocit, že na něj každým okamžikem smrtka sáhne. Přišel průvan.

     Chlad se plazil po zemi jako otravný tmavý had, obtáčel se Albertovi kolem kotníků a pomalu se plazil výš. Smrt v obraze se opět začala usmívat. Grimasa v kostěné tváři byla stále stejná, ale Albert by se klidně vsadil, že se jí zvedly lícní kosti, a že se směje. Oči – ač tu nebyly – vypadaly také daleko veseleji.

     Jsi další, jsi další – znělo vzduchem.

     Jsi další a nic už nezmůžeš …

     Cvak – zazněla tichem domu pojistka poloautomatické 9 mm pistole Smith & Wesson. Natažený kohoutek donutil vyskočit nábojnici do komory a stisk spouště ji vyrazil z hlavně přímo proti Albertovým zádům.

     Stařík se kymácivě sesunul ke koberci na zemi. Ještě při posledním výdechu stáhl ruku k obrazu a dotkl se rámu. Hypnoticky se zadíval do očí smrti a upadl tváří přímo do červeného peršanu. Na Albertově košili v místě průstřelu vykvetla rudá růže. Doutnající průstřel se nesl do výšky a páchl po střelném prachu.

     Ze tmy zpoza Albertovy mrtvoly vyšla sošná postava ve společenském oděvu. Tmavé lakýrky několikrát nakopla mrtvého do boku – žádná odezva.

     Cvak – zazněla tichem znovu pojistka.

     „Tak se znovu setkáváme zlatíčko, ale tentokrát jsi má.“ Řekl Schmidt a chytl obraz oběma rukama, aby jej sundal z podstavce. Obraz mu připadl děsivě těžký. Jeho záda se propínala a pálila v námaze, odfukoval jak hrnec horkou páru, a křečovitý stisk jeho rukou vybarvoval klouby do barvy slonoviny. Když držel obraz tak blízko sebe neměl ani čas sledovat rám nebo krásy ladných pohybů štětce. Ale i tak se stačil zahledět do krásy očních důlků smrtky.

     „Ty jsi ale mrcha těžká !“ řekl a konečně sundal obraz z podstavce. Vyčerpaně jej opřel o zeď a sedl si vedle mrtvého Alberta.

     „Jo, kámo … semnou si člověk nesmí zahrávat. Když něco nedostanu, vydupu si to !“

     Jsi další, jsi další – znělo z obrazu hučivě a těžce, jako by někdo křičel do tmavého prázdného tunelu. Schmidt se pozastavil. Jeho usmívající tvář zkameněla.

     Jsi další, neodvratný konec se blíží …

     Schmidt vstal a klidným krokem došel až k obrazu.

     Přejel rukou jeho plátno – nějaká síla jakoby ho chytila za ruku a nechtěla pustit.

     Budu ti něco vyprávět …

     Zablesklo se a ve Schmidtovi vyvstaly vzpomínky na smrt starého pána, několika jeho zahraničních partnerů, které zabil pro několik obrazů nevalné kvality, smrt Markovy ženy, která pro něj nechtěla ukrást několik pláten z Albertovy sbírky – ta mrcha si to zasloužila, prachy si vzala, ale přinýst něco – to ne ! Navíc to chtěla prásknout …

     Schmidt se otřepal a chtěl odtrhnout ruku od obrazu, jenže to stále nešlo.

     Rukou odjistil zbraň a několikrát proti obrazu vystřelil. Průstřely plátna vlály v obraze s poryvy silného větru. Domem se neslo pláč větru, řinčení skleniček v kuchyni Schmidta vylekalo. Padající nože a nůžky chřestily v neodvratném rytmu.

     Jsi další, budeš pykat !

**

     Mark zaparkoval na svém obvyklém místě. Vešel do domu, který byl neobvykle chladný a tichý. Strýček se byl nejspíš projít nebo byl na nákupu. Mark ale vyrazil přímo do galerie.

     Od doby, co tu mají ten obraz se mu špatně spí. Nevěděl jestli je to kvůli té sumě, kterou za něj strýček vyplázl, nebo jen z té smrtky na něm.

     Dveře byly dokořán – chlad se stupňoval.

     Při průchodu prosklenými dveřmi se zastavil a okamžitě rozeběhl.

     Přímo před obrazem ležel jeho strýc s nataženou rukou a rudým kvítím z krve na košili. Přímo u stropu se pak ve větru pohupovala mrtvola Schmidta. Oběsil se na pásku. Zmodralá tvář odkrývala šedivý jazyk a křečovitě uzavřené pěsti.

     Obraz stál na svém místě. Tři průstřely v něm propouštěly světlo a větřík.

     Mark si sedl před něj a unaveně s žalem sledoval bílou lebku a tmavé oči.

     Něco ti povím – ozvalo se v meluzíně.

 

 

 

 

     Mark měl vidění – jeho žena Jane, sedí před Schmidtem nahá. Platil jí za to. Nabídl jí několik stovek tisíc jen za to, že se vloupe k Albertovi a vyřízne mu několik cenných pláten. Jane natáhla ruku a jeho peníze zmizeli v její dlani.

     Jenže Jane nedodržela své slovo, peníze utratila a hodlala kontaktovat policii s podezřením, že má Schmidt ruce v černém trhu a vraždách.

     Pak se ve tmě zjevil vrah – natáhl kohoutek a zastřelil jí. Nebyl to potulný zloděj, ani kdejaký psychopat. Byl to promyšlený zločin Schmidtovy mysli.

    

Vzala jsem si jeho duši – Markův zrak byl přinucen shlédnout k rámu. Přibyla tu nová postava, které si ještě nikdy dříve nevšiml.

     Vypadala na chlup stejně, jako ta mrtvola otáčející se na opasku nad ním.

     Markovi po tváři skanula slza. Ani štěstí ani žalu. Zkrátka jen tak.

     Seděl tam naproti smrti, pod oběšencem a vedle mrtvého strýce.

     Měl chuť se začít smát – smát se a nahlas. Měl v žaludku šťastné mravenčení. Chtěl se řehtat a chechtat. A začal – smích se nesl domem v ozvěně.

     A teď je to na tobě – řekla Smrtka. Smích utichl.

     Tichem se z dálky nesl hukot policejních sirén.

     Teď se začal smát obraz …

---