Poslání II.

A tak po dvoudenním putování dorazila armáda v čele s Owenem do Šedých
hor, kde sídlí skřelfi a kam do svého doupěte v Um-Akalu schovali Třetí část.
Štěstí, že tyto věci zjistili čaroději , protože jinak by se nevědělo, že suleny vůbec existují.
          Ještě ten den se střetly obě armády. Všude bylo slyšet řinčení mečů a
svist šípů. Až se armáda Lidí konečně probojovala k pevnosti. Spousta
skřelfů padla smrtelně zraněna. Brány neodolaly náporu beranidel a povolily.
V opevněném městě už mnoho nepřátelů nebylo a ti co zbyli, se schovali do svých
chatrčí před plenícími Lidmi. Owen a jeho nejbližší po bloudění pevností
došli k Velkému domu, ve kterém byla uložena Třetí část na podložce.
Opatrně ji vzali a věděli, že mají vyhráno.
Na zpáteční cestě však Owena zasáhl náhodný šíp, který vystřelil jeden ze
skřelfů, kteří ještě zbyli, Griffit prostě nebyl moc dobrý válečník. Byl to šíp vystřelený ze zoufalství avšak zasáhl Vyvoleného blízko srdce a na taková zranění se umírá, o tom nebylo pochyb a věděl to i Owen. "Běžte do Minrasu  a pak už víte co máte dělat,”pravil. „A tobě Aldebarane," pohlédl na kamarádského hromotluka, se kterým se na cestě spřátelil: "svěřuji velení." To byla Griffitova poslední slova. Pak už
jen v duchu pomyslel, co se asi stane, když tady, daleko od
domova zemře. Zaslechl ještě: „Owene.“
Tma.

Ticho.

Něčí hlas.

"Owene, Owene!", hlas sílil. Nebyl to však nikdo z vojáků. Owen otevřel
oči. Před ním stála Merica a on poznal prostředí půdy jejich domu. "Ty máš
ale tvrdý spaní., to máš z toho, že celý noci nespíš a píšeš knížky.", řekla
Merica vyčítavě.
"To byl ale divný sen.", pomyslel si.
"Jo, a když jsi spal, dočetla jsem si tu tvoji knihu, co jsi právě
dopsal. Nápad je to docela dobrej, jen škoda, že tam na konci umřeš.“
"Cože?!", podivil se Owen: "skončil jsem přece při shromáždění lidí na
tom náměstí." …no vážně…!“

V.
Když se pak večer Owen Griffit převlékal do svého obleku na ples, všiml
si na hrudníku v místech,  kde cítit tlukot svého srdce, malé, téměř
neznatelné jizvy.