I. Velký mejdan

I. Velký mejdan
Utichl hluk na ulici,
a pomalu se stmívá,
měsíc ještě nevyšel,
slunce právě zapadá.
Vítr hraje na stožáry osvětlení
tisíce strunných akordů,
a už jen minuta zbývá do setmění.
Pod podloubím bývalého zámku
je v kouři cítit nikotin –
– kdo jsou ti lidé,
kteří zde hrají na kytaru?
U vůně hořčice a párků
koná se oslava – náctin
s lahvemi levného alkoholu,
tiše a bez darů.
Vítr hraje na stožáry osvětlení
tisíce strunných akordů,
a už jen minuta zbývá do svítání.

„Kdo mi řekne, co je dokonalá poezie tak, abych mu věřil, může ode mne chtít cokoliv. Vůbec by mě zajímalo, co je dokonalé a ideální. Já hledám ideál již dlouho a marně – ideálního člověka, ideální život, ideální společnost, ideální kulturu a ideální lásku. Nic z toho, co nás obklopuje, není ideální. Snad jenom já, já jsem ideální člověk. Jsem ideální, protože jsem se zbavil všech svých špatných vlastností: malichernosti, egoismu, závisti, škodolibosti, touhy po úspěchu a osvobodil jsem se od emocí.

Na lidi kolem sebe se dívám shovívavě, a velkoryse jim odpouštím jejich chyby. Oni za ně nemohou, protože nejsou dokonalí. Své vlastní chyby si však neodpouštím nikdy – jsou to skvrny na mé dokonalosti. Dokonalý člověk nesmí dělat chyby.

Ale přesto, že jsem jiný, že jsem víc než ostatní lidé, mám je rád. Jsou jako děti. Někdy mě baví dívat se, jak se honí za penězi, žebrají o lásku, dřou se pro trošku té světské slávy, ženou se za nějakým cílem a stavějí si nadoblačné zámky. Všichni jsou v zásadě sobečtí, ješitní a malicherní. Jsou otroky svých vášní. Dali by život za ukojení pohlavního pudu. Pro mnohé z nich je skutečně sex jediným smyslem života. Cítí potřebu uspokojit každou svoji žádost. Shánějí a hromadí kolem sebe předměty, a sami se stávají jejich zajatci.

Nejsou schopni vzdát se svých citečků. Podléhají náladám a stresům. Všichni se o něco bojí. Bojí se o sebe, bojí se o ty, které mají (jak se alespoň domnívají) rádi, a na kterých jim prý záleží. Neví a nechtějí vědět, že to jsou všechno jen závaží, která je stahují k zemi a brání jim v rozletu. V tom, aby žili naplno. Jen člověk, který se od toho všeho dokáže odpoutat, je dokonalý. Takový člověk jakoby žil najednou několik životů. „JE TO NÁDHERNÝ POCIT BÝT DOKONALÝM ČLOVĚKEM!"

Tak to je prosím ON. Sedmnáctiletý kluk. Co víc o něm říci? Je hezký (možná, že až příliš), je inteligentní (možná, že až příliš), je sečtělý (možná, že na svůj věk až příliš). V hlavě mu neustále straší Nietzche a jeho nadčlověk, stejně jako Marx a jeho nadhodnota. ON sám o sobě není příliš zajímavý. Je skvělý, je perfektní, až se stává nudným. Všechny jeho kroky vedou stále kupředu. ON neustále k něčemu směřuje, za něčím jde. Zatím sice přesně neví, co to je, ale to není tak důležité. Něco se časem najde. Hlavní je držet stále přímý směr, neztrácet rychlost a důvěru v sebe. Je–li si člověk tohoto vědom, může jít s čistým svědomím, veselou myslí a hlavou hrdě vzpřímenou třeba až do prdele.

ON nás nebude příliš zajímat. Jeho život je uspořádaný jako ON sám. Stále něco dělá, nějakým způsobem se vzdělává. Je toho prostě tolik, že nemá cenu tady s tím ztrácet čas. Jeho holka pro nás bude mnohem zajímavější.

„Copak to netuší, jako ho mám ráda? Je sice něžný a pozorný, ale při tom je z něj stále cítit jakýsi chlad. Někdy to vypadá, jakoby ani neuměl doopravdy milovat. Jakoby mu v tomto směru něco chybělo. Jinak je perfektní. Nic pro něj není problém, všechno dokáže vyřešit ke své vlastní spokojenosti. Všechno je mu jasné. Všechno je mu jedno, na ničem mu nezáleží, ani na mně ne.

Neváží si mě, vůbec si mě neváží. Jedná se mnou jako s nějakou hloupou naivní holčičkou, která prožívá svou první lásku. Snad mě ani nemá rád. „

Toto byly JEJÍ hlavní starosti. ONA – kráska bez vady. Idol všech kluků. A tím jsme asi vyčerpali všechno, co o NÍ lze napoprvé říci. Nemá žádné vyhraněné zájmy. Ráda se dobře baví a ráda tancuje. Ze všeho nejvíc asi nesnáší nudu. Úvahami o tváři světa svou rozkošnou hlavinku nezatěžuje. Časem se však ukáže....

Oba byli stvoření městem. Jejich životy však jakoby se odehrávaly ve dvou různých světech. Ten jeho svět byl plný hlubokých úvah, abstraktních představ a snů. Ona přemýšlela jen o tom, co ji zrovna potkalo nebo čekalo, nebo co právě dělala. A neustále samozřejmě myslela na Něj a na sebe a na jejich lásku. Mohla se pro něj utrápit, zatímco On si na Ni vzpomněl málokdy. Ona si nesčetněkrát kladla otázku, proč s Ní vlastně chodí. Občas to napadlo i jeho.

Oba také navštěvovali třetí ročník gymnázia. Do stejné ročníky s nimi chodil i Romantik – snílek, bláznivě zamilovaný do Ní. Láska jako z Červené knihovny, kdy hrdina bloumá sám za měsíčných nocí po krajině a smutně si recituje ufňukané básničky ufňukaných básníků. Dát ji svou lásku jakkoliv najevo se neodvážil. Psal pro ni ukňourané básničky a skladoval je v zásuvce svého psacího stolu. Nestály za nic. Bylo v nich pokaždé něco z Hálka, něco ze Seiferta, něco z Máchy a jen velmi málo z něj samotného. Ty básničky nemohly být dobré, protože nebyly upřímné, a upřímné nebyly proto, že ani ta jeho láska nebyla upřímná. Romantik byl sice skálopevně přesvědčen, že se jedná o ten nejryzejší cit, ale ve skutečnosti to byla jen póza. Ubohá představa, kterou si vytvořil, s kterou se sžil, a do které byl zamilovaný ze všeho nejvíc. Takzvané utrpení, které prožíval, mu ve skutečnosti vyhovovalo, ba co víc, přímo si v něm liboval. Připadal si sám před sebou ohromně skvělý a čistý, že je schopen takového krásného a nezištného citu. Tak to alespoň viděl ve svých představách. Přenášel se tak do jiného, lepšího světa, a unikal před realitou, která ho svou neodvolatelnou přítomností mučila víc, než jeho nešťastná vysněná láska. Jeho realita, to byla totiž samota a komplex méněcennosti. Proč? Možná proto, že Romantik byl jedináček, od malička vystavený nesnesitelné lásce svých rodičů. Neustále hýčkaný a chráněný před zlem tohoto světa ustavičnými zákazy a příkazy. Ohýbej stromek dokud je mladý – říká jedno staré české přísloví. A není hloupé. Ale znáte to – i ta nejchytřejší myšlenka může být pochopena špatně. Romantikovi rodiče pochopili toto přísloví doslovně. Člověk ale není stromek, aby se nechal jen tak přivázat ke kůlu. Zvlášť, když je ten kůl zatlučený špatně, a stromek se díky němu nemůže otáčet za světlem. Romantik sice stále působil navenek dojmem plachého, nesmělého a poslušného žáčka, který se nikdy neprotiví „vyšší moci", ale už toho měl všeho plné zuby. V jeho nitru se všechno bouřilo. Toužil se vymanit z těch pout, vyrvat se z kořenů a svobodně létat. Ale netroufal si. Jeho vystrašená dušička se proto raději uzavřela do samoty, ve které jediným útočištěm byly knihy. Ty však ještě více podněcovaly jeho fantazii a provokovaly k velkolepým toulkám po hvězdách, po kterých následovaly těžké pády do skutečnosti. Všechna ta bolestná probuzení vyúsťovala v deprese. V takových chvílích se často obíral právě svou nešťastnou láskou – to nebylo tak zlé, to byly okamžiky sladkobolného snění. Jindy se v něm jako zázrakem něco uvolnilo, a všechno to zněj vyletělo na papír, a dalo vzniknout veršům zcela jiným než byly ty zamilované kýče pro Ni. Tyto verše byly skvělé – bez rýmu, bez rytmu a bez jakéhokoliv pořádku, ale za to plné citu, života a krásných myšlenek. To byly zase tvůrčí deprese. Mnohem častější však byly tyto případy:

„Všechny ty kokety mi mohou být ukradené. Láska je jen fixní idea bláznů, hledajících něhu ženského těla. Z těch zmalovaných ksichtů se mi dělá na nic. Jedna jako druhá. Hop, pejsku! Na světě jen peníze a lži. Zatemňují mozek – mně, všem. Tolik dýmu! K čemu spěju? K čemu je dobré se otravovat na tomto světě? Jsem unavený, tak unavený. Hlava se mi asi rozskočí, jak je těžká. Myšlenky mi běhají stále jen jednom bludném kruhu. Stále dokola – život – smrt – život – smrt....a co mezi tím? Chce se mi tolik spát, ale i kdybych spal tisíc let, tak té tíhy se nezbavím......

Ech, seber se pitomče! Co ti to zas vlezlo na mozek? Zahoď ten nůž! Za něco snad ta komedie přece jen stojí – když už za nic jiného, tak za to, vědět, co bude dál. A pak – ta představa – umřít, a nikde nikomu nechybět. Jsem blázen. Nebo se jím brzy stanu. Copak t o h l e je normální?"

ON, ONA a Romantik byli vyjímeční jedinci – tak, jako ostatně všichni lidé. Stejně jako Sodoma, Prášek, Funkcionářka, Flegmatik a Smrdník. Jediný, kdo se od nich trochu odlišoval byl Smrdník – byl totiž jejich třídním učitelem. Smrdník – tak mu v duchu říkal Romantik. Toto slovo si vymyslel pro „...všechny lidi, co mě serou..." Romantika „sral" hlavně jeden typ lidí – lidé, kteří jakýmkoliv způsobem otravují život jiným lidem, ať už vědomě nebo „z blbosti."

„To je jedno," vysvětlovat Romantik později Práškovi, „výsledek je stejný." Že Smrdník je smrdník, a to smrdník těžkého kalibru, o tom Romantik nepochyboval. Stále však váhal, zda ho zařadit mezi ty „uvědomělé" nebo ty „ z blbosti". Vážně to nebylo tak lehké poznat. Nejspíš proto, že Smrdník patřil k jakémusi „intermediárnímu" typu.

„Čert ví, kde se v těch děckách bere tolik drzosti. Je neuvěřitelné, s jakou zarputilostí vám jsou schopni tvrdit do očí věci, kterým při nejlepší vůli nemůžete věřit. Já je plně chápu. Vím, že jsou ve věku, kdy na člověka působí velmi intenzivně mnoho nových vlivů. To je ovšem neopravňuje k jejich drzosti a aroganci! Mládež musí ve vztahu ke starší generaci vždy projevovat úctu a pokoru!"

Co Smrdníka pravděpodobně činilo horším, než ve skutečnosti byl, bylo vědomí, že u svých žáků nemá absolutně žádnou autoritu. Za každou cenu se ji snažil získat – ale bohužel. Bylo to horší a horší. Autoritu si totiž nelze získat tím, že člověk chce. Autoritu musí člověk prostě mít. Smrdník si vždycky říkal, že chyba je v tom, že je málo přísný. Snažil se být přísnější, ale byl zase jenom všem pro smích. Smrdník byl totiž člověk neobyčejně malého vzrůstu, neobyčejně kulatého bříška a neobyčejně špatných nervů. Prostě takový maličký napoleonek. Představte si takovouto figurku, jak drobnými krůčky vzrušeně cupitá mezi lavicemi ve třídě, a snaží se pouštět hrůzu na své žáky. Prská při tom na dva kilometry daleko, bříško mu legračně poskakuje jakoby se pokoušel o nějaký orientální břišní tanec, a hlas mu přeskakuje do komické fistulky. Nejvíc se Smrdník ocital v úzkých, když měl vykonat nějaké to nařízení ze „shora."

Jako nedávno. V městečku byla dokončena důležitá stavba. Tehdy se říkalo stavba pětiletky. To znamená, že kolem toho bylo spousta slávy. Sám předseda vlády Lubomír Štrougal měl přijet fabriku slavnostně otevřít. Těm, kteří mají zlatou éru socialismu ještě v živé paměti zajisté nemusím popisovat, co předcházelo takovéto vzácné návštěvě. Ti, kteří si to nepamatují, ať si o tom nechají vyprávět. Já tedy jen řeknu, že prostě chybělo málo, a i trávu by nějaký snaživec nechal natřít na zeleno, kdyby k tomu měl dost lidí. Lidi – to byl právě ten háček. Pánům na národním výboru se to hezky vymýšlelo, jak se co má uklidit a nazdobit – ale kdo tu práci udělá? V roce 1984 se už na stavby mládeže a subotniky nikdo dvakrát nehrnul. Jako vždy v takových případech došlo na studenty. Konec konců, studují zadarmo, to učení berou stejně všichni dost hákem – troška práce na čerstvém vzduchu jim jen prospěje.

Smrdník se tedy vřítil do třídy celý zpocený, neboť už to dopředu viděl špatně. Určitě to bude právě on, kdo získá nejméně brigádníků a soudružka zástupkyně ředitele ho zase nebude mít ráda.

Smrdník to nejprve zkoušel po dobrém. Vykládal o důležitosti a významu celé stavby, o tom, jak je pro městečko důležité, aby si soudruh předseda vlády odnesl co nejlepší dojem. Snažil se apelovat na city svých žáčků, kteří mu na to srali. Vykládal jim něco o nějaké jejich morální povinnosti, což jim bylo pro smích. Smrdník bloudil zrakem po těch tvářích. Většina z nich se tvářila nezúčastněně, některé pobaveně, a některé dokonce s lehkým opovržením.

„Tak to ne!" řekl si Smrdník. Začal vyvolávat jednoho po druhém. „Půjdeš na brigádu nebo nepůjdeš? Nepůjdeš? Proč ne?"

Někdo udal jako důvod důležitý fotbalový zápas, někdo tatínkovy narozeniny, jiný svou nepostradatelnou pomoc rodičům na chalupě. Někdo si žádnou výmluvu dost pohotově nenašel, a tak se jeho jméno ocitlo na seznamu „dobrovolných brigádníků".

Jak se dalo očekávat, On se pohotově a přesvědčivě vytasil s něčím, co má naplánováno

zrovna na dobu brigády, zatímco Romantik se raději smířil s neplánovanou pracovní sobotou.

„Tak, a co ty?" zeptal se třídní Flegmatika.

„Já nepůjdu." řekl klidně Flegmatik, aniž vzhlédl.

Smrdníkovi to v obličeji divně zacukalo, nicméně se přinutil předstírat klid, a svou otázku opakoval. Flegmatik zavrtěl hlavou.

„Proč?"

„Prostě nemám čas," odvětil Flegmatik klidným, pevným hlasem, a stejně klidně se při tom díval Smrdníkovi do očí. Bylo vidět, jak Smrdník znejistěl. Chvíli váhal, zda na Flegmatika udeřit důrazněji, ale pak mávl rukou, jako že Flegmatik uvedl dostatečný důvod, a obrátil se na Práška.

„Nepůjdu." Dostalo se mu stručné odpovědi a vzdorovitého pohledu.

Už samotná Práškova přítomnost vháněla Smrdníkovi adrenalin do žil. Prášek byl rebel a „tribun lidu." Věčný oponent nejen Smrdníka, ale i většiny ostatních kantorů.

„Proč?" ptal se Smrdník, a ve tváři začínal rychle nachovět.

„To je moje věc," pronesl klidně, ležérně tónem, který Smrdník klasifikoval jako „provokativní".

„To vůbec není tvoje věc!" pištěl a prskal Smrdník.

„Ale jo, je to moje věc. Jestli jsem se nepřeslech, tak ta brigáda je dobrovolná, a tak ať na ni jde ten, komu se chce zadarmo zbytečně makat. Komu se nechce, ten nikam chodit nemusí, a mě se nechce."

Na Smrdníka to byl silný tabák. Nejraději by toho hajzla vyhodit ze školy jednou provždy. Jenomže Prášek dobře věděl, co si může dovolit. Takhle Smrdník pouze křepčil před tabulí, kroutil břichem a snažil se uvolnit si nervy filipikou proti drzosti a nestoudnosti dnešní mládeže, a především pak toho drzého grázla Práška. Práškovi to bylo jedno, a stejně tak celé třídě. Všichni ze zkušenosti dobře věděli, že se jedná o závěrečné číslo představení. Za chvíli zazvoní, Smrdník se odpotácí do kabinetu, tam si dá meprobamat a zítra už bude zase klid.

V sobotu pak byla ta brigáda, kde pár nešťastníků, na které došlo práci spíše předstíralo a snažili se co nejvíce času strávit kouřením v nejrůznějších úkrytech a popíjením rumu. Za týden pak přijel Štrougal, přestřihl stužku, se svou suitou si prohlédl závod a po té panstvo jedlo, pilo a hodovalo. Pouze samotný Luboš prý si moc neužil. Alespoň mezi lidem v té době kolovaly zvěsti, že všude, kam se Luboš hne, za ním jezdí doktoři s takovým vozejčkem, a z toho vozejčku vedou do Luboše různé dráty a hadičky.

A pak šel život zase dál, a bylo v něm ještě mnoho podobných výstupů mezi Práškem a Smrdníkem, a všechny končili stejně.

Práškovi jsem dal jméno Prášek proto, že tak se říká, nebo říkalo u nás na Valašsku takovým typům, jako byl Prášek.

Být Práškem, to znamenalo mít deku alespoň do půl zad, chodit v ošoupaných džínách a ošoupaném semišovém nebo manšestrovém saku po tátovi, mít psinu z policajtů, nenávidět komunisty, do ničeho si nenechat kecat, a kantory buďto ignorovat, nebo si z nich dělat legraci (pokud se mezi nimi nevyskytla nějaká bílá vrána). Za to téměř božsky uctívat Boba Dylana, Jacka Kerouaca, Jima Morrisona či Egona Bondyho. Být Práškem, to ale především znamenalo cítit v sobě ten zvláštní žár, kterému se říká žízeň po životě.

Také nám říkali máničky, hašišáci, či prostě chuligáni. Já slyším ale pouze na práška.

Sodoma, Práškova holka byla bezvadná kůže, na kterou pasuje všechno to shora uvedené. Sodoma jí říkám proto, že ty počestné paničky a maminy, které byly schopné se v samoobsluze navzájem téměř pozabíjet pro poslední kilo mandarinek, když viděly Sodomu a Práška, jak se tiše vedou za ruce a nikoho si nevšímají, lomily rukama a lamentovaly:

„No vidíte to, pani? To je hotová Sodoma a Gomora. Tohle my si tu prosím pěstujem. Já bych je všechny......."

Říkat Práškovi Gomora, to se mi příliš nezamlouvalo, ale Sodomě Sodoma – proč ne?"