Vločka a mrazík

Pro moji nej nej nej...

V zimě za bílého nadělení,

létají vločky vzduchem bez zastavení.

 

Dlouho se rozmýšlejí,

kde přikryjí bílou zemi.

 

Mrazík mezi nimi letí,

Bez povšimnutí je míjí.

Jen jedna se mu nezdá,

Že se sestrami nelétá.

 

“Co ty tady prosím tropíš.”

Ptá se jí na její dovádění.

 

“Já jen nechci padnout na zem.” praví.

“Vždyť tady je tolik k uvidění.”

Rozhlíží se kolem sebe,

A snaží se k zemi nedoletět.

 

Mrazík na ni chvíli kouká,

přestože je stejná, zdá se jiná.

 

Na jejich bílých křidélkách,

odráží se spousta světélka.

“Ty jsi tedy pěkná vločka,

kolika věcí sis všimla.”

Vločka se jen zatočí,

Jak ji mrazík zaskočil.

 

“Víš ty milý brachu,

že tam dole je dítě plné strachu.”

 

V malém pokoji,

Se staženými rolety,

 

Sedí samo na postýlce,

Dítě, jenž má velkou tíseň.

Její milá mamička,

Odjela bez svého broučka.

Jak jen sladce říkala,

Že za chvilku je doma.

A venku už se setmělo,

Dítě má strach zda se jí něco nestalo.

 

“Vidíš milý mrazíku,

jak postrádá maminku?”

Praví moudře vločka,

A přivírá očka.

 

“Máš pravdu bílý poklade,

běž letět za maminkou a pověz, co s ní je.”

 

 

Tak bílá vločka letí krajem,

Div, že nohy si nezláme.

U jednoho domu vidí,

Jak loučí se tam lidi.

 

Mezi nimi maminka,

Jejíž dcerka je doma samotinká.

Vločka letí blíže k ní,

Povědět jí, že má jít k dítěti.

 

Její vroucí pleť,

Rozpustí však vločku hned.

Jen jako pára letí zpět,

Povědět mrazíkovi, kde matka je.

Ten nahlíží oknem do pokoje,

Přes stažené žaluzie.

Snaží se dítě utišit,

Že namaluje mu rodinu kočičí.

Dítě vytahuje rolety,

A dívá se, jak pára na okno přiletí.

 

S mrazíkovým dechem,

Stane se na okně ledem.

V jeho tvarech je vločky vzkaz,

Že maminka dorazí k dítěti včas.

Musí přece ještě chvilinku,

Povědět pohádku o vločce a mrazíku.

---