Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seNic
Autor
Sophia
Nic
Sedím v prázdné místnosti. Sama. Opuštěná. Zapomenutá. Těžký vzduch a dusno lepí dlouhé vlasy k obličeji. Tma. Do ticha zní staré kyvadlové hodiny. Slyším jejich dutý tikot. Tikot, který ukrajuje z mého života. Postupně, po kouskách. Prázdnota. Zběsilý tlukot srdce a přerývaný dech soupeří s hodinami o slovo. Ticho, ticho!!! Volám uvnitř. Ve spáncích buší krev. Chci se pohnout, nemůžu. Jediný krok kupředu znamená pád. Pád dolů. Dolů do nicoty. Do temné nicoty světa. Zatracení. Udělat krok, znamená vidět pravdu. Strach. Silné řetězy mi poutají ruce. Hlavou létají zběsilé myšlenky. Myšlenky na úprk. Utéct! Musím utéct!!! Křičím bez hlasu. Sucho v krku. Nemohu mluvit. Chuť krve na jazyku. Pach hniloby a zatuchliny, line se sem zvenčí. Nestůj, běž už!!! Slyším šepot z dálky. Ano! Ano!!! Dere se mi z úst. Krok. Jediný krok kupředu znamená pád. Pád dolů. Dolů do nicoty. Snad padám celou věčnost. Oči do široka rozevřené. Vidím stíny. Stíny, jejichž obrysy připomínají zčeřenou hladinu. Zloba. Nenávist. Bolest. Hrůza všeho světa! Peklo! Ráj! To je očistec?! - křičím. Rána. Rozvířený prach. Tma. Do ticha zní staré kyvadlové hodiny. Jejich dutý tikot ukrajující ze života všech. Bůh? Ďábel? Nic. Život? Smrt? Nic. Tma. Jen tma…