Mužíček

Když v sobě neživíš noční můru, nebo sen, nepřežije. Některé věty ke mně doléhají jakoby z dálky, hlavně ty podstatné. Hučí, ječí, tlačí se, ale nejsou přijmuty. Nebudou.

Podstata bere možnost vidět.

Vítr ječí

pryč s těmi kecy

smrt stále křepčí

víra se ztratila.

Mužíček vylezl na zasněžený vrchol a zhlubola vzlykl. Dlouho se nedostane dolů. Byl spřízněn s Luciferem, a tak to má sečtené. Má před sebou nekonečné přemýšlivé dívání do daleka. Podlehl pokušení. Byl skoro andělem, ale zakopl. O malý, červený střevíček. Trošku byl rád, že nezůstal viset na stromě, vrcholky hor mu byly milejší.

Co bude teď? Hledal někoho, kdo v sobě bude mít hvězdu. Tedy bílou, jasnou barvu, projev čistého nelomeného světla. Jenže, kde ho najít? Octl se mimo čas a prostor. Nikdo ho netoužil vidět. Čekal na někoho, v kom by byla střežena bílá. Kdo v sobě bude nosit smrt i vykoupení.

Sedl si na okraj skály a položil si hlavu do dlaní. Byl překvapený, že ještě dokáže plakat.