Helga Glantschnigová

Nezvěstná

Plivla do hloubky. Stála na  čtverci ohraničeném  zábradlím, rukama svírala  úzké železné trubky, stála jak  přibitá na místo, s hlavou  skloněnou zírala do hloubky   několika poschodí na  dvorek; mezi kůly napjaté prázdné šňůry na prádlo, řada odpadkových kontejnerů,  všelijaké svinstvo, uprostřed volný, vybetonovaný plácek.

Když se vrátila předtím z práce domů,  prohlédla si pohlednici, kterou vytáhla ze schránky; hloupost, blesklo jí hlavou;  schovala pohlednici a bez  meškání  se vydala do nedaleké staré budovy s podkrovní světničkou, již  vyslídila  při svých předchozích výzkumných výpravách. Dál  se to už nedalo odkládat,  ta myšlenka ji už trápila celé týdny. Lhůta vypršela, nezadržitelně. Začínal víkend. Aby už nemusela prožít další pracovní den, musela definitivně za svým cílem. Nejvýš  tři dny do vykonání rozsudku.

Neexistoval nikdo, komu by   mohlo být její zmizení  nápadné. Až druhý  den večer, když ani na opakované volání nebude zvedat telefon, si všimnou  její nepřítomnosti a  začnou mít podezření;  zachová bezpodmínečné mlčení,  především svůj úmysl nikomu na světě neprozradit, i když o její krizi  každý ví;  nikdo  z okolí nesmí   tušit, co bude.

Když  všechny přebytečné věci odklidila do komory, upravila si uprostřed   nepořádku lůžko  ze starých krabic, jež rozložila po podlaze. Pak se, obklíčena  olověným tichem, v kalhotách, svetru a kožené bundě schoulila na lepence a hlavu si  položila na  velkou brašnu, aby jí  sloužila za polštář. Po chvíli sama sobě přikázala vstát.  Odsouvala to, nechtělo se jí  vstávat, ležela schoulená, sbalená do klubíčka;  celá se ponořila,  z vnitřní nezvěstnosti  se přesouvala  do vnější.

Když se počalo stmívat, podívala se na hodinky a určila si lhůtu  do příští celé. V určenou dobu se zvedla.  Taška zůstane tady, pomyslila si, taška zůstane tady.  Otevřela dveře se skleněnou výplní, vyšla ven;  jako slepá upírala oči před sebe, hleděla na holé protipožární  zdi,  špinavá okna, na  zadní stěny  bytů v nižších patrech. Místo, kde stála, mimo dohled.

Prsty levé ruky stiskla zábradlí, zvedla nohu, přemístila  ji na druhou stranu, přehmátla pravou rukou, přehodila druhou nohu; stála na úzké římse, jež se jí pod nohama  lehce svažovala; stála na hřebeni;  tváří k zábradlí  hleděla mezi nohama   do šachty pod sebou. Špičkou boty dolů shodila  kamínek, zdálo se jí, že  zaslechla  ozvěnu dopadu. Dál už nevnímala nic, ani nad sebou, ani pod sebou, necítila nic, ani tělo, ani nohy, nic ji netáhlo dolů, nic ji nedrželo nahoře.

Opět přelezla  zábradlí a zachumlala se zpět do svého pelechu, řekla si, že  se na římsu vrátí za hodinu. Představovala si skok, pád do tmy, nekonečně pomalé převažování dopředu, rozplácnutí na dně, s výkřikem, jenž pronikne  všemi stěnami, stropy i podlahami. Viděla se padat, znovu a znovu se viděla padat, fáze všech pohybů ve zpomaleném čase, jako by  země byla  nekonečně daleko, jako by pohyb nikdy  neměl dospět  konce, nebo jako by dvůr neměl dostačující hloubku, aby ji dokázal pohltit, viděla se padat, jako by se částečně oddělila od sebe samé, myslela na to, že se musí překlopit dopředu, po hlavě, hlavou napřed,  vrhnout se vpřed, aby se lebka roztříštila, myslela na to,  že se musí pořádně odrazit a ve skoku se otočit hlavou dolů, jako se skáče z prkna do bazénu.  Skok s rozmyslem, to je nezbytné.

Náraz na beton,  rozbití,  vykrvácení, temná, teplá krev  prýští z úst. Představovala si, že je ještě živá, než se dostaví bolest,  jež jí zkroutí tělo dřív, než ji ucítí.  Drobné prasknutí, chvilkový, skoro neuvědomělý úlek, než všechno splyne v jedno. Viděla se, jak leží, s ochromenými údy, zmrzačená, nebo  navenek nezraněná, jen    trochu krve pod nosem. Myslela na to, že jestli neskočí po hlavě, akce se nepovede. Strach ze smrtelné křeči, z agónie, z doživotního mrzáctví.

Odhodlána  k vraždě sebe samé, kladla si otázku, jak bude svět vypadat  po jejím činu. Asi ji najdou okamžitě. Mrtvola, jakoby zkamenělá  v pozici, v níž tělo dostihne smrt. Nevěřila v záblesk čirého jasu, co se prý vždycky   objeví v obličeji po smrti, pokojný, odevzdaný, v  jejím obličeji tedy ne.

Anděl strážný ji  nechtěl  před nebezpečím zaštítit svým pláštěm, jak si to ještě coby dítě  představovala,  toho druha, jenž jako stín jí kráčí po boku, zatímco ona přechází nad propastí  po chatrném můstku, opatrně, aby   nešlápla do díry mezi dřevěnými  deskami, ta propast, hrozivě se rozvírající pod jejíma nohama, ta  náhlá úleva, když opět pocítí pevnou půdu pod nohama. V jejích dětských představách  mohli mrtví z nebe sledovat, co se děje na  zemi.

Zesnulé jméno na lístku ve smutečním rámečku, nepohřbitelné jméno na  smutečních stuhách, smutečním flóru. Šaty ve kterých ji budou klást do rakve, šaty  se nemění. Spuštění do země, skřípění provazů, náraz na dno, první  lopatka hlíny, krátké zvuky  hrudek zeminy, bubnujících na rakev. Smuteční hosté shledávají slova vhodná k vyjádření   soustrasti.  Žádný dopis na rozloučenou neposkytne  konkrétní motiv.

Ležela  se zavřenýma očima na krabicích, vmáčknutá do uzavřenosti,  cosi ji  svíralo v poutech, nedokázala to přeměnit  v žádný pohyb ani myšlenku. Odkládala jednu hodinu za druhou a setrvávala ve schoulené poloze. Byla už pouhé čekání na další hodinu a ještě na  další a pak zase na další. Slyšela, jak vítr lomcuje střechou, začalo pršet. Síly ji opouštěly, jako by z ní zbývala jen prázdná skořápka, vedle níž se každou hodinu  vynořila, aby vzápětí zase klesla zpět, uzavřená v polovičním hrobě.  Tělesných šťáv ubývalo, sucho na jazyku,  suché oči, žádný vzlyk se nedral z hrdla, žádné slzy, žaludek vyprázdněný, nohy  studeně dřevěné, paže srostlé  do smyček.

Úsilí, obrovské úsilí.  Rozluštila  čas na hodinkách,  zvedla se, bylo už po půlnoci,  u dveří se zastavila, přitiskla dlaně  na špinavé sklo, nebe bylo  slabě ozářeno  odrazy světel. Stála jako vrostlá do země, pak dveře otevřela. Vítr  jí vrazil do tváře,  pršet už přestalo. Pohlédla směrem k činžáku, ve kterém byl její byt. Odhadovala vzdálenost na pár kroků. Opřela se o zábradlí; cítila tlak  v kříži, v šíji,  v podkolení, povzbuzoval ji, dožadoval se svého práva;  zvedla  levou nohu přes zábradlí,  postavila nohu na římsu, aby  mohla druhá noha postup opakovat; nejprve stála zády k protější stěně, opatrně se obrátila, přičemž se krátce musela jednou rukou pustit;  její tělo  čnělo do prázdna, prsty svíraly křečovitě zábradlí, visela nad dvorem, na   jediné nitce,  váha těla spočívala  na  zápěstí. Hlubina  ji lhostejně pozorovala. Práh smrti.

Vrátila se zpět,  zabarikádovala se, nohy si  přikryla kusy  lepenky, schoulila se, aby byla co nejmenší.  Cítila  nepřekonatelnou tíhu. Stav nesrovnatelný  s pocitem opuštěnosti. Vše se stáhlo  na pozadí, kde  vybledly všechny obrazy a byly zničeny všechny  významy.  Život ještě  ne u konce, smrt ještě nepřišla.  Bušení nicoty. Na okamžik se držela od těla, čekajícího na podnět, neschopna pohybu. Ticho ji obtáčelo jak pás smrti.

Najednou kde se vzal, tu se vzal  jakýsi pohyb.  Těžkopádně se probrala, do očí  se jí zabodlo světlo. Než  byla schopna se  zorientovat, uslyšela přibližující se kroky, pak otvírání dveří. V jediné vteřině byla na nohou, chňapla po tašce, vzápětí byla  hnána nadávající, prudce gestikulující ženou, přesvědčenou, že   vypudila nějakou bezdomovkyni. Utíkala dolů po schodech, když vyběhla z domu, rozhlédla se na všechny strany, s pocitem, že vyvázla z pasti,  že se  náhle zřítila  zpět do známého světa. To nečekané vytržení  jí dodalo lehký impuls, projel jí lehký  pocit úlevy.

Víkendový klid  hlídal na ulici její kroky. Vklouzla do telefonní budky, aby    popadla dech, aby si rozmyslela, jak dál. Předpokládala, že už  zaznamenali její zmizení, její nezvedání telefonu. Upravila si vlasy, vzala do dlaně kapesní zrcátko,  zkontrolovala si vzhled, jako by na něm mělo být  něco nápadného,  třeba čitelný úmysl zabít se.  Nepůsobila  zmateným dojmem.  Jen  veškeré  jiskry života zmizely. Musí pokračovat.  Ať si tu je, či není, ona  nyní už patří spíš k tomu, co není.  Uvědomila si, že do tamtoho domu se už vrátit nemůže, nehledě na to, že o víkendu je nemožné  nechat si otevřít  dveře  zazvoněním  na  lékařskou  ordinaci.

Protože neměla  ani  potuchy, kam jít, bloudila  po chodnících celé čtvrti.  S přibývajícím dopolednem se  hlavní ulice zalidňovala. Chvíli šla jakoby ven z města, pak se obrátila  a v duchu si kladla otázku, kam  může jít, aby si trochu odpočinula.  Uvažovala o čínské restauraci. Děsila se možnosti náhodného setkání  se známou tváří, měla hrůzu z toho, že by mohla být někým oslovena. Do poledního provozu bylo ještě daleko, stoly byly volné. Objednala si  minerálku a jednu  jarní rolku. Po zaplacení  šla na záchod, ale ruce se neumyla.

Strávila pozdně říjnové odpoledne v parku, na lavičkách se ještě dalo  vydržet.  Často střídala místa, rozhlížela se, otupělá  vypětím, otázkou,  jak dál.  Tlak narůstal, lhůta  se scvrkla o jeden den. Přišlo jí na mysl, že by mohla noc  strávit v bytě, do příštího rána, pak bude mít ještě jeden den, jednu noc.

Celé hodiny  se ploužila večerem  podél fasád, než se přiblížila ke svému činžáku. Několikrát  obešla domovní  blok, po každém kolečku se zastavila v mrtvém úhlu, který ji skrýval před přímým dopadem pouličního osvětlení, oči zvedala k temným oknům, neodvažovala se odemknout domovní dveře,  třeba  už někdo zavolal policii a zjednal si vstup do bytu.  Udělala ještě jedno kolečko. Pokoj  byl stále neosvětlený, proto se rozhodla  jít nahoru. Nic nápadného, všechno v bytě našla tak, jak to opustila. Zašla si na záchod, chvíli přemýšlela, jestli si má vyměnit  kalhotky, zběžně pohlédla  do zrcadla v šatně, cítila se jako   pozorovatelka sebe samé v nezákonně  drženém těle. Oblečená se položila na postel, aniž by si  zula boty. V tu chvíli zazvonil telefon, zvonil, zvonil, zvonil, nehýbala se, čekala potmě, až zvonění přestane. Po chvíli  se rozřinčel znovu. Někdo se jí  neodbytně snažil zastihnout,  zacpala si uši cípy polštáře,  vyzvánění ustalo. Nyní musela zabít příští hodiny, měla v úmyslu  noc probdít. Neustále přemýšlela, jak   by mohla zítra vniknout do některého z vhodných domů. Možná by jí mohla otevřít výmluva, že zapomněla klíč, ta myšlenka ji dočasně  uklidnila, pak zase ta snaha neusnout,  bolestivý vír.

Ze spánku ji probudilo zvonění telefonu, uvědomila si, že musí pryč.  Urovnala  přikrývku, aby  zakryla stopy,  vykradla se z bytu, trýzněna myšlenkou, že nyní musí zmizet   definitivně, definitivně.  Nejistým krokem došla  až k první větší ulici. Necítila únavu, či    snad už týden  byla únava natolik nedílnou součástí jí samé, že ji nevnímala, stejně jako  nepociťovala hlad ani žízeň. Nad střechami visela podzimní mlha,  bledá a hustá.

Vešla do cukrárny, kterou znala  od vidění zvenčí. Objednávku zvládla jakoby mimochodem. Překvapilo ji, že promluvila. Míchala  lžičkou kávu, listovala  obrázkovým časopisem a úporně se snažila předstírat  uvolněnost. Pochopila, že tělo má nejrozličnější triky, které ho drží v nejrozhodnějších chvílích;  musí tělo oklamat posledním zbytkem rozumu;  její lhůta se  chýlí ke konci, její ultimatum, začátek pracovního týdne. Pokud se  bez omluvy  neobjeví, její  nezvěstnost vyjde najevo. Nezvratné  doznání   neužitečnosti.

Po hlavní ulici  chodili lidé na  nedělní procházce. Najednou ji napadlo, že  jestli bude očekávat zavolání, někdo  ji jménem zavolá. Šla a šla a sotva postupovala kupředu; pohybovala se jako po hladkých  ledových krách, kymácejíc se z jedné na druhou, zatímco kry pod ní ujížděly; nebyla schopna jít kamkoli, nanejvýš  stále jen jít dál,  skoro-člověk,  sotva-ještě-člověk, žijící už jen jakoby.

Vešla do haly přestupního nádraží, potloukala se bočními chodbami rozvětveného komplexu budov.  Bloumala kolem nízkého pásu stánků s občerstvením a jiných obchůdků,  před květinářstvím už  nabízeli  dušičkové věnce. Zápach  pečených uzenin,  výpary z piva, kouř z cigaret,  všechno   nesnesitelně normální, zároveň vše pod dohledem.  Policisty obcházela širokým obloukem.  Zdržovala se v okruhu těch, kdo z popelnic lovili  odpadky a jedli  nahnilé ovoce a zeleninu od trhoveckých stánků; nepatřila ani  k chodcům, ani k pochybným existencím, ani  k čekajícím na vlak,  kteří chodili  boční chodbou sem a tam  obklopeni  zavazadly.  Posadila se na  otáčivou stoličku do fotokabiny, závěsem dlouhým do půli nohou chráněna před  veškerými pohledy,  ruce na  kolenou, upjatě stisknutých k sobě,  odpočívala.

Když pak zase vyrazila do ulic, hleděla vzhůru na fasády domů, několikrát  stiskla zvonek. Kdykoli se  jí někdo ozval, nedokázala promluvit.  Pak našla jeden vchod, kterým se dalo vejít, aniž by  se musela hlásit  domovním telefonem. Nejprve se schovala  ve výklenku  na schodech do sklepa, pak se vydala po schodech nahoru, až na poslední podlaží. Dveře na půdu byly zamčené. Z jednoho bytu  slyšela jakousi rodinu, sedící právě u večeře, překřikující se dětské hlasy, na chvíli  se svezla vedle zábradlí.

Útěk, na němž byla, byl prcháním v kruhu.  Když večer pokročil, našla útočiště  ve vedlejší místnosti studentské hospody, objednala si  jakousi drobnost, avšak  nedokázala požít jediné sousto.  Nevěděla, co dál. Napadlo ji,  že by zítra  mohla vniknout do toho rožáku, kde při své průzkumné cestě  objevila  další vhodnou římsu. Seděla v zakouřené hospodě, ohrazena  mlčením, jímž nedokázalo nic    otřást, všechny zvuky splývaly  v bezeslovný šum, ti druzí jako by byli za mříží, za nepřekonatelným příkopem. Kdykoli  ji někdo požádal o cigaretu, zavrtěla hlavou.  Na ciferníku  hodinek  se odehrávala zkáza,  zbytek času dusajícího ke konci, bující  bezvýchodnost.

K půlnoci vyrazila  dál. Nedaleko  svého bytu našla zabedněný vedlejší vchod, uzavřený dřevěnými okenicemi,  koutek, kam se mohla uchýlit na zbytek noci. Přitiskla se  ke zdi, přivřela  okenice, tašku si dala pod zadek a schoulila se do klubíčka. V této pozici  dřepěla několik hodin, nespala, vzduch   ji drtil jako studený kámen; cítila, jak jí zima proniká do kostí,  jak se jí jako maska lepí na tvář.  Ještě před  začátkem rozednívání se  vyhrabala na nohy.  Vlekla se  řadami  zamčených domů, dorazila až na přestupní nádraží;  následovala první ranní dělníky, spěchající do práce; čekala  na začátek pracovní doby,  mrzla  celou jednu  nekonečně se táhnoucí hodinu.

Náhle její kroky zamířily k rohovému domu, jehož dveře se přes týden daly  bez problému otevřít po zazvonění   na advokátní kancelář. Prošla chodbu, podél zamřížované výtahové šachty se kradla vzhůru po točitém schodišti. Když došla na nejvyšší podlaží, vylezla  odemčeným okýnkem na zanedbanou terasu; po několika žebřících přelezla na  nejvýš dosažitelnou plošinu členité střešní krajiny;  musela přitom  balancovat na úzkém  můstku.  Položila tašku  ke komínu a přistoupila k okraji zídky,  sklonila hlavu a v této pozici zůstala stát a zírala dolů na parkoviště; žádné zábradlí, překážka, zátaras;  několikrát  udělala krůček zpět a zase vpřed, každý  její krok  doprovázela dolů strhující závrať; napadlo ji, že by to měla  vzít s rozběhem, takto z místa nedokázala odtrhnout  chodidla od  podlahy, aby se převrátila dopředu. Dřepla si za komínovou zídkou na paty, zády se opřela o zeď a čekala. Nebyla schopna se znovu zvednout a  došourat k okraji střechy; podívala se na hodinky; do další celé. Uchýlila se na záchod na chodbě, schoulila se do koutku,  vypadala jako hmyz hledající úkryt ve výlevce;  představovala si, jak ji už kolegové považují za bláznivou,  ocejchovaná na věčné časy,  vyřazená  z kategorie normálních.  Každopádně bylo už pozdě na cokoli.  Zůstávala přikrčená, naslouchala, po chvíli zaslechla dveře výtahu, o patro níž, jak se otvírají, jak se odsouvají, pak se ozvaly kroky, v tu chvíli se jí zmocnil panický strach, že bude dopadena, usvědčena, odvlečena; dál nevydržela, opustila úkryt a nepozorovaně vyklouzla  ven.

Omšelost padala na fasády, nápisy, reklamní tabule,  povadlou bledost listů, které ještě neopadaly, auta podobající se rakvím, ve všem viděla odcházení života, zasvěcení smrti, odumírání. Prsty křečovitě svírala  ucha  tašky. Namáhavě sunula  tělo vpřed. V hlavě ji bušila otázka, jak dál. Prošla tržnicí, aby unikla větru, jemuž  byla vystavena  venku; potulovala se  mezi stánky, aniž by vnímala  bedny, koše a pytle s pestrobarevným obsahem. U vysokých  kulatých  stolů skupinky mužů popíjejících pivo.  Měla neodbytný pocit, že ji majitelka stánku sleduje, jako by té ženě  narostlo třetí oko, jež ji na chvíli nespouštělo z dohledu;  utekla  před ním do   vyššího poschodí.

Cáry syrového masa,  pyšná červeň, červeň krvavého masa, protkaná   hrubými, bílými šlachami,  nitkami  šlach protkané maso,  hromady masa na hácích, těžce se pohupující po  obou stranách uličky, visící maso na mnoha místech překryté průsvitnou blankou, oškupané slepice, zamodrávající králíci, na pultech  telecí nožičky, telecí hlavy  se skelnatými očními bulvami, tlusté hovězí jazyky, slizké droby,  mísy plné drštěk, třaslavých jater a ledvinek, bělavých  mozečků, modrofialových srdcí, všechny  vnitřnosti na hromadě.

Na ulici ji to táhlo, jak by  byla   hnána nepopsatelnou silou, osudovou neodvratností, k nejvyššímu domu v okolí.  Stará budova, řítící se   do hloubky pěti pater. Měla štěstí, jedno  křídlo dveří  se nedovíralo. Střecha přístupná z pusté půdy,  vybrakovaného břicha lodi, jež se   nad ní klenulo, převrácená archa,  v rozích holubí hnízda, díry ve střeše poskytovaly  spoustu otvorů.  Na soklu  u vchodu stála truhla.

Usedla  na zaprášené víko, bundu si přitáhla těsněji k tělu. Pohled zarytě upírala  na nejvyšší  okno schodištního traktu, nedokázala se od něho odtrhnout, tvrdošíjně zírala na okno, oči   zakousnuté do  otvírací kličky. Tu a tam zaslechla cinkání  svazku klíčů, otočení klíče, cvaknutí zámku,  pokašlávání, kroky po schodech  nahoru, po schodech dolů, kdosi se zastavil, aby popadl dech, pak pokračoval  v chůzi,  kroky se vzdalovaly, zvuky skomíraly.  Hleděla před sebe, nehybnost  bránila času  plynout  jejím tělem.  Jednou se  jí chtělo na záchod,  vyčůrala se na půdě, přímo na podlahu. Nikdo se  k ní nepřibližoval.  Kolena  svíraná pažemi, seděla bez hnutí, čelo opřené o kolena, obklopena mlčením těch, kdo skutečně byli  mrtvi.

Okenní parapet, nejzazší  hranice,  sledovala  hodinové ručičky, čekala. Do další celé. Ještě jedna hodina. Ještě jedna hodina. Jedna  nicota.

Pohyb, už  hůhví kolikrát  započatý. Pohyb směřující ke konci.  Nechat se stáhnout do propasti, nenalezena ležet,  zmrznout, zemřít na podchlazení,  hranou ruky si přeseknout tepny v zápěstí;  čekala, jako by z ní  bratr smrti mohl sejmout  rozhodnutí, pohřbít ji v živém těle.

Jak dlouho trvá jedna hodina.  Pokročením každé minuty čas zhoustl. Čas, jenž se  shlukuje a  stlačuje. Ještě třicet minut. Ještě patnáct. Ještě se dají  minuty natahovat v klamavou věčnost. Do další celé.  Ke konci se ubírající den je minutu od minuty  kratší, každá minuta  zkracuje doutnák,  vteřinová  ručička nemilosrdně  obíhá.

Kolikrát si říkala, že zítra touhle dobou už nebude, zítra touhle dobou. Nemožné. Nedokáže se odhodlat k poslednímu  odrazu.  Docházelo jí,  že  nedokáže skočit, že nikdy nedosáhne onoho  bodu bez návratu.  Dala se na útěk. Když vycházela ze vrat, zaváhala, podržela   křídlo dveří  na škvíru pootevřené, aby se mohla  vrátit. Pak dveře přibouchla, zámek zapadl. Jako štvanec, jako daleko od své nory  zastižené zvíře přidávala stále do kroku, každou chvíli zahýbala za roh, aniž by oči zvedla  od země. Ona, neexistující, si byla jista, že ji na konci čtvrtého dne  od  jejího zmizení považují za mrtvou.  Někdo třeba  pomyslel i  na vraždu.

Postrkována  příliš  velkým tělesným vyčerpáním,  hnána řezavě studeným větrem, bezděky zamířila ke svému činžáku.  Bez odporu vklouzla do jeho čtyř stěn.  Podle posunutých židlí poznala, že tu   někdo musel být. Na stole ležel list papíru. Rukopis okamžitě poznala; přečetla  ty řádky, byly o naději.  Cosi se v ní pohnulo. Bez váhání sáhla po sluchátku,  jako  by se spáry nicoty v tu chvíli  uvolnily. Na druhém konci linky zaslechla v překvapeném výkřiku své jméno.