Sen

Padají vločky... padají ve víru prudké vánice. Vítr je rozfouká do celého světa. Na zem padá mlha, krásná bílá mlha spánku. Víčka pomalounku klesají, celé tělo upadá v nečinnost. Naprosté uvolnění.Vločky padají dál, pokrývají zemi bělostnou peřinou. I uvnitř za víčky pokračují vločky v pádu. Avšak jenom padají, nemají kam dopadnout.Začnou tvořit hladinu.Kulatou rotující hladinu bílé studené hmoty uprostřed černa. Vločky padají čím dál rychleji a čím dál rychleji se i točí studená plocha. Uprostřed všeho toho víru nastává klid, podivný zvláštní klid. Vločky přestávají padat, kruh se přestává točit. Poslední vločky dopadají na plochu a mění se ve víly. Malé víly na malých brusličkách. Točí se v piruetách, vlní se v plynulém pohybu. Záhyby šatů se rozvírají a zase skládají do sebe, plují po ledě obtáčejíc se kolem ladných nožek ledových tanečnic. Najednou i tento pohyb se utišuje až pomalu zaniká v nečinnosti a přeměně. Z ledových tanečnic se stávájí ledoví mužíčci. Sněhuláci s červenými nosy a uhlíky místo očí. Odněkud začíná přicházet záře. Jasný žlutý svit rozjasňující celý obzor. Svým teplem však rozpouští sněhuláky i ledovou plochu. Všechno taje do obrovského proudu vody, valícího se v prudkém vodopádu dolů. Černo. Nic nezbylo než tma.

Sníh taje a lidé chodí kolem po chodníku, aniž by věnovali pozornost svému okolí. Spěchají do práce, do škol, o druhé se nestarají. A přeci by měli. Malá holčička jde s brašnou na zádech po tom samém chodníku jako již spousta lidí před ní. Sníh už roztál a ona spatřila ležícího pána. Byl mrtev. Umrznul.Na tváři měl štastný usměv, jakoby se mu něco krásného zdálo.