Nikdy na to nezapomenu

Odešel jsem. Navždy. V jednom kufru jsem si odnášel celý svůj dosavadní život.

To ráno jsem vstával s velmi divným pocitem. Navenek vypadalo vše stejně – snídaně na stole, vyžehlený oblek… Obdivoval jsem svou ženu pro její starostlivost a ochotu, věděl jsem, že nejeden muž by pro tak úžasnou manželku udělal nemožné. Také já jsem po tom toužil, kdysi…

Bolelo mě pomyšlení, že všechny ty krásné sliby, které jsme si s manželkou dali, všechny krásné vzpomínky, nedokáží oživit spokojenost, jež jsem cítil vždy, když jsem jí byl nablízku. Nedá se říct, že bychom se již neměli rádi, něco nám však chybělo. Kvůli dceři jsme se snažili o stále nové začátky, dnes jsem se však probudil s odhodláním. Odhodláním žít, ne přežívat.

„Manžel chodí z práce pořád pozdě. Mám strach, že si našel někoho jiného.“

„Neblázni, máte přece ještě malou holku. A navíc, víš, že kdyby s tebou nechtěl být, už dávno s tebou není,“ uklidňovala mě kolegyně z práce.

Stále jsem na něj myslela, promítala si nezapomenutelné okamžiky, kdy jsme se brali, když se nám narodila Petra. Za těch třináct let se hodně věcí změnilo, ale stále jsem Tomáše vřele milovala a život bez něj jsem si nedokázala představit. Jelikož mé dětství nebylo právě šťastné, byl pro mne můj manžel i jeho rodina jediné zázemí, které jsem kdy měla. Touha udržet si ho mne stála hodně odříkání, ústupků a ponížení, ale brala jsem to jako nutnou oběť citového i hmotného zabezpečení pro mne i mé dítě.

Ze školy jsem nijak nespěchala, maminka chodila z práce až kolem čtvrté a tatínka jsem poslední dobou vídala až když jsem se chystala jít spát. Sotva jsem zastrčila klíč do zámku, dveře se však otevřely a v nich stál zasmušilý otec s kufrem v ruce.

„Kam jdeš, tati?“ zeptala jsem se s patrným údivem v hlase.

Jen se na mne dlouze podíval a mlčel.

„Mami, kam jde táta?“

Maminka začala vzlykat, velké slzy se jí koulely po drobném obličeji; zoufale jsem si přála obejmout ji, ale nemohla jsem. Nezmohla jsem se na jediné slovo. Bezmocně jsem se na tebe dívala, tati, s nadějí, že to neuděláš, že to přece nemůžeš! Zavřel si za sebou pomalu dveře, jako bys odcházel na pár hodin, a ztrácel ses ve směsici mých slz a kapek deště.

Promiň! Musel jsem! Mám právo na vlastní život. Nešlo to jinak… Zvolil jsem si nejistou budoucnost, je to tak správně? Jenom se otočit… Ne, tak to dál nešlo. Ale nezůstanu sám? Budu vůbec někdy spokojený? Je možné očekávat po tolika letech soužití naprostou spokojenost? Co když je lepší stereotyp než život bez opěrných bodů? Už je pozdě, za svým rozhodnutím si musím stát…

Nenávidím tě! Nenávidím a miluji! Dala jsem ti své mládí, důvěru, srdce, všechno jsi zničil. Prosím tě, vrať se, neodcházej, to vyřešíme, jenom se vrať! Padla jsem vysíleně na zem, zamlženýma očima jsem sledovala dveře, zůstaly však bez pohnutí…; až po chvíli jsem si všimla, že Petra stojí u okna a celá se chvěje.