Momentka

Ve chvíli mezi

  dvěma nicotami,

    v záblesku vědomí

      a smyslů pomatení,

povšiml jsem si

  v letu nad skalami,

    kterak noc umírá

      a slunce probuzení…

…jindy zas bloudím

  kdesi ulicemi,

    nemocen nemožností

       v davu

          být jen

            sebou,

když shledávám se

  mezi těmi všemi,

    stojím sám v pustině

      a nohy

        chladem

          zebou.

Ve chvíli bytí,

 nahodilém stavu,

 nese mě voda po hladině řeky.

Kalné a živé.

Potápím se, plavu.

Nic neztratí se – vše tu bude věky.

Najdeš mne za tisíc let.

Kde asi?

Možná sám přijdu tehdy pro tebe.

Jen jestli bude dobré počasí !

To aby bylo vidět na nebe.