Démon (pokračování II.)

DÍL DRUHÝ I „Nehroz mi, otče, trochu vlídný být na mě aspoň chvíli zkus. Já pláču, pláču celé týdny, prolila jsem už mnoho slz. Ženiši dveře podávají si u nás. Jiných nevěst v kraji najdou dost. Ať čas nemaří. Nepůjdu s žádným k oltáři. Otče, tvé výtky bezohledné mě mučí. Pohleď, jak den ze dne chřadnu, jed proniká mi do žil, ďábel už div mě neusoužil vidinou strašnou, šalebnou. Hynu, slituj se nade mnou. Odvez mě, otče, do kláštera, ať tvoje pošetilá dcera tam pod ochranou Spasitele vyplakat může hoře celé, ať bohabojně v chmurné cele dožiji život v ústraní, ať moje srdce neveselé před světem jak hrob uchrání." II Už rodina se vypravila s ní do kláštera za horou. Už Tamara svá ňadra bílá oblekla v žíni s pokorou. Však pod hedvábím s výšivkami i v řeholnickém rubáši hříšné sny stejně srdce mámí a nejednou ji poplaší. Za svitu svíček při modlitbě i před oltářem při písni nábožné slyšela, jak libě ten svůdný hlas zas v přítmí zní a zahalený do kadidla nad hlavou ctnostným jeptiškám po klenbě těkal sem a tam zas vábný přelud, a když vzhlídla, ozářil jako hvězda chrám a lákal, zval ji - ale kam? III Mezi dva vrchy zaklíněný je klášter stářím schýlený. Topoly s platany mu stěny v půlkruhu stíní. Chvílemi, když noc ukryje do šlojíře soutěsku, prosvítá skrz mříže cely věčného světla svit. V chladivém loubí mandlovníků, kde černé, zachmuřené kříže nad mohylami střeží klid, zaznívá jásot ptačích trylků a pramínky, co v skalách zurčí a divoce se valí dnem, si pod převisem v zálibném souzvuku letí do náručí a do údolí dál se ženou houštinou kvítím ojíněnou. IV Pás hor se táhne na severu. Když vyjde zornička a v šeru strží se mlha kolíbá, když obracejí muezzini tvář k východu a modlitba jejich zní jitrem a když v síni chrámu jeptišky klekají a zvon hlaholí po kraji, v tom čase blaženém a svatém, kdy spěchá s rozevlátým šatem Gruzínka s štíhlou amforou pro vodu k říčce pod horou, obzor jak by se v třpytu koupal. Sníh na štítech žhne jako opál, po čistém nebi silueta vrcholů modré blesky metá a v slunci zlátne v poledne, až zbrunátní na sklonku dne a v šarlatovém odrazu jak v drahocenném zlatohlavu v turbanu mračen zvedá hlavu Kazbek, hrdý car Kavkazu. V Tamara v moci zlého ducha však ke kráse je slepá, hluchá, svět ve dne v noci stejně šerý zdá sejí, plná nedůvěry už vidí ve všem pohnutku jen k trápení a zármutku. Když laská vysílená lada balzámem rosy noční tma, ona jak bez rozumu padá před ikonou a oči má zarudlé od pláče a kvílí, až často jezdec opozdilý, jenž klášter míjí v oné chvíli, si pomyslí, že horský duch sténá připoután ke skalisku, a ztají dech a napne sluch a s koněm do hor prchá v trysku. VI V srdci stesk, naději i strach, po celé týdny jako v snách Tamara z oken dodaleka dychtivě dívá se a čeká, a z tmy jí šepot vábivý slibuje: „On tě navštíví!" Všeho se zřekla pro chiméru. Ne nadarmo ji v kalném šeru, ne nadarmo ji za nocí spaluje pohled planoucí. Už kolik dní se celá třese, ač netuší, co potká ji. K orodovníkům modlit chce se - a jeho vzývá potají. Když nakratičko přece usne, zápasem marným ztýraná, polštář ji pálí a sny hrůzné jí víří hlavou do rána, zrak se jí kalí, ruce chladnou a všecka hoří vzápětí a na rtech polibky jí sládnou v předtuše horkých objetí. .............................. .............................. VII Mlha průzračně bílým plédem ovila horské vrcholy. Démon vidinou blaha veden vzlét ke klášteru v údolí. Dlouho však, dlouho v pochybnostech pohledem chmurným těkal po zdech a váhal, zdali může klid svatého místa narušit. Byla i chvíle, kdy si povzdech a nebyl si tak zcela jistý, nemá-li nekalý plán vzdát. Jak bloudil ve tmě kolem vrat, i v bezvětří se chvěly listy. Démon na strmé stěny výš pozvedl oči. V siré cele hořelo věčné světlo bděle. Vždyť ona čeká , čeká již! Noc byla tichá, mlčenlivá. Vtom zdálo se, že harfa zpívá a provází nebeské kůry, a zvuk za zvukem kanul shůry jak slza za slzou... Kdo ví, možná opustil boží trůn seraf a k svému bratrovi ztracenému chtěl v těžkém čase o milosti a věčné spáse promluvit sladkou řečí strun¨? Démona jímá závrať. Prvně neznámým žalem lásky trne, je zmaten, zdá se mu, že omdlí, když neodlétne odtud včas. Hrůzou však perutě mu zchromly, nedokáže se pohnout z místa a slza průzračná a čistá mu stéká z rozechvělých řas... Před monastýrem ještě dneska si ukazují lidé kámen, jejž propálila jako plamen horoucí slza nadpozemská. VIII A Démon vchází. Nese plaše na dlani srdce v důvěře, že v lásce nalezne lék na vše, že nový svět mu otevře. S úzkostí hledí na dveře. Váhá a do budoucna přenést se snaží, marně rozbít kruh nejistoty chce hrdý duch. V tom němém strachu je zlá předzvěst. A Démon vchází. Nevěří svým vlastním očím. V příšeří syn nebes, cherub s jasnou lící a gloriolou zlatoskvící svým křídlem hříšnou řeholnici chrání, rozhořčen po právu. A náhle oslnila prudce nestoudný, vášnivý zrak svůdce velebná záře ohnivá a místo sladkých pozdravů výčitka trpká zaznívá. IX „Duchu zla, duchu pobloudilý, kdo tě zval v tuto pozdní chvíli? Zde nikdo se ti neklaní. Ty nesmíš vstoupit v tato místa, v svatyni, kde má láska čistá přebývá v tichém ústraní. Kdo tě zval?" Jak skřek havraní Démonův smích z tmy zazněl hluše, odvěká nenávist jak jed mu vzkypěla zas na dně duše a ne serafa zlostně vzhléd: „Je moje! Měls dřív přilétnout sem, kdo váhá, ten vždy pohraje. Mým ani jejím nejsi soudcem. Je moje! Vrať se do ráje! Já na to hrdé čelo chladné vtiskl svou vášeň jako cejch. V tvé svatyni má láska vládne. Odejdi odtud, nech ji, nech!" A cherub zděšen slovy těmi na pannu pohléd se steskem, zamával zvolna perutěmi a zmizel v šíru nebeském. ............................

---