Večery Šunkovy party

Marcel Šunka, Gengi zvaný Teplý Šuhaj a Roman Trafo byli jedna parta. Všichni se vyučili jinému řemeslu – Marcel byl skladatelem kosmické hudby, Teplý Šuhaj řezníkem (nebyl homosexuálem, jen budil ten dojem) a Roman, obdařen božsky krásnou tváří, doplněnou ještě čepicí opečovávaných, černých kudrlin, byl předurčen – snad pro tento dar velkorysých sudiček – stát se provozovatelem malé zástavárny. To, co je pojilo byla společně absolvovaná zvláštní škola. Ani jeden z chlapců nebyl retardovaný, jen ve svých devíti letech dostali nešťastný nápad znásilnit stejně starou spolužačku, což se jim jejich malými penisy za ještě mdlé erekce podřilo. Vzniklo tak pouto, jež jim svůj punc vepsalo do už tak nemálo chlípných výrazů tváří.

Toho dne šel Marcel Šunka za Šuhajem najisto. V ústech malý flažolet, pískaje na celou ulici, vstoupil do masny. Děvčata za pultem – živočišností pulsující řeznické učenky zavolaly na mistra (Šunku dobře znaly). Zpoza igelitového závěsu, špinavého, jak zákon krámu tohoto typu káže, se vynořil Teplý Šuhaj. Obličej, zvlášť kolem úst postříkaný horkou krví, v ruce řeznickou sekeru. “Marceli!” rozlepil rudá ústa. “Tak je to smluveno na večer, Šuhaji!” vyštěkl Marcel a doplnil tu šťastnou zprávu několika tóny flažoletu, hluboce vesmírnými. “Čekej nás s Romanem kolem osmé” ukončil Gengi domluvu. Čekal je večer, jaký si pravidelně navzájem uspořádávali u někoho z nich “na kvartýru”. Scénáře večerů byly velice podobné, jen představitelky vedlejších rolí se měnily.

Bylo kolem osmé a z bytu Marcela Šunky se linula nasládlá vůně opia (nepocházející od vonných tyčinek) a uvolněné hlasy rozprávějící cizí, exotickou řečí. Na konferenčním stolku uprostřed pokoje zdobeného hlavami nosorožců a plastikovými modely vesmírných planet stály dvě láhve LeCucu. Kolem stolku – už na zemi – byli rozesazeni, rozleženi všichni tři králové a nahá mulatka Petra. Příjemnou, přátelskou atmosféru přerušila ještě příjemnější výzva pronesená hlasem Petry, ale ústy Marcela Šunky (Marcel byl totiž nenapravitelný šprýmař a zdatný břichomluvec): ”Pome na to, kluci”. (Petra byla naturalizovaná bratislavčanka). A tak se šlo. Los padl na Romana. Ten, jako správný frajírek, se chtěl před kamarády opět vycajchovat, a tak použil starou osvědčenou metodu. Celou dobu soulože si odříkával pracovní formulky a když končil, bylo slyšet až na chodbu činžáku: “Na-bí-je-čka na-no-ki-i za dvě-stěěěééééé…”. Úctyhodný výkon – Marcel s Gengim stihli vypít dvě další láhve LeCucu. Pak přišla řada na Gengiho – hostitel vždy až naposled, znělo nepsané pravidlo party. Gengi, rovněž poznamenán svou profesí, chytil vláčnou Petru jako když vykosťuje prase a započal s náročnou prací. Přihlížející kamarádi si připadali jako na tenise, když jim oči těkaly ze strany na stranu, pozorujíc dívčiny divoce rozpohybované pumlíče. Na konec se připravil Marcel. Nejprve již bezvládné Petře zahrál Kosmickou píseň lásky, a kamarádi si všimli, že nehrál na flažolet, jako obvykle, ale na podstatně objemnější zobcovou flétnu. Tušili to, co sám Marcel čekal. LeCucu a opia bylo dnes příliš a tak Marcelovi nezbylo než drahou návštěvu z Afriky/Bratislavy potěšit prostřednictvím pískajícího nástavce. I tak si ale legrace užili při posledním čísle dost a Petru občas z hlubokého bezvědomí, způsobeného Romanem a Gengim, probralo písknutí vycházející z jejích útrob. Když Marcel uznal za vhodné skončit, sklonil se nad Petru a zašeptal jí: “Dobrou noc, ty moje malé pískle”.