RADKA

Já jsem vlastně jen doplněk. Naši si hrozně přáli Jolanku, ale když se dozvěděli, že maminka čeká dvojčátka, rozhodli se, že holčičky budou mít narozeniny i svátek stejně. Já se tedy jmenuji Radka jen proto, abych byla co nejblíž Jolaně. Asi by jim bylo šumafuk, kdybych musela být Polyxena, hlavně, že mám se sestřičkou svátek. A to všechno jen proto, že jsem přišla na svět o tři minuty déle.

Přesto si nemůžu stěžovat. Rodina mě má ráda a to nejspíš díky úspěchům v učení. Se ségrou jsme vlastně protiklady, Jin a Jang, já introvert, ona extrovert. Troufám si tvrdit, že dohromady bychom tvořily dokonalou osobnost. Moje teorie a její praxe…

JOLANA

„Nech toho, šrote!“ snažím se zastavit ségru v učení. Fakt mě to už nebaví, kdybychom alespoň nebyly dvojčata, ale takhle nás všichni srovnávají. Ona má písemku za jedna, já za tři. Když má v diktátě dvě chyby, já jistojistě čtyři.

„Raduno,“ budím svou milovanou sestřičku. Pod hlavou má rozevřený sešit z chemie, no, co jiného. Určitě včera usnula až ve dvanáct. Cestou do školy se mi snaží toto mínění zpochybnit.

O přestávce jdu hodit řeč s klukama o snowboardu a dalších zimních radovánkách. Ráďa je sice zabraná do rozhovoru s Monikou, ale mně neunikne, že nás po očku sleduje, moc by si přála chodit s Markem, ale zkrátka se na to nezmůže, také moc dobře vím, že mi závidí (ačkoli si to nepřipustí), že jsem u kluků oblíbenější. Obyčejný člověk by si řekl proč?, když vypadáme stejně, avšak povahově já jsem ulítlejší a společenštější, jenže zase nemám kamarádky jako ségra, spíš ty kámoše kluky.

RADKA

Ve svojí třetí lavici u okna se sestrou netrpělivě očekáváme příchod učitelky dějepisu, poněvadž má donýst výsledky olympiády a my jsme spolu s Jolanou soupeřily… Ostatně jako ve všem… Je tu, zavírá za sebou dveře a svižně kráčí ke katedře. V ruce ždímá bílý papír, jehož vůni od kopírování musí holky v prvních lavicích zaručeně cítit. „Dobrý den, sedněte si, tak to očekávané pořadí: První je… Lásková!“ „Jaká?“ vykřikneme souhlasně s Jolčou. „Á… První Radka, druhá Jolana,“ usmívá se na mne dějepisářka a mně začíná být pomalu, ale jistě líto sestřičky. Asi už mě musí mít dost, všude jsem jen já. Kdo ví, o čem vlastně sní. Jediné, co mi je však v tu chvíli více než jasné, že jsem teď ta nejhorší. Přitom já si ty odpovědi našla v knížce jen abych zkrátka splnila úkol a jelikož jsem převelice zodpovědná, všechny byly správné. Kdežto Joly děják ze srdce miluje!!! Já už pojedu na olympiádu z češtiny a z bižule, tak proč nenechat dějepis jí?!

Jolanka se mnou sice občas prohodí nějaké to slůvko, ale v jejím hlase poznávám velké zklamání. Odhodlám se tedy po hodině tajně zajít za účou a svěřit jí svůj „nápad“: „Paní učitelko, víte, já mam těch soutěží už hodně a… No, zkrátka tam musíte poslat Jolanu, ona to umí líp než já a děják miluje!“

Do třídy se vrátím skoro na konci přestávky i s dějepisářkou. „Joly, chtěla bys jít na tu olympiádu ty? Víš, koukala jsem na to a máš jen o půl bodu méně než Radka!“ povídá přes celou třídu. Ségra se po mně podívá a pak si to s učitelkou dojedná. Ovšem se mnou nemluví. Nepochopila to dobře a myslí, že jsem si jen sama potřebovala ulevit svědomí!!! Pro dobrotu na žebrotu! 

JOLANA

Teda, čeho chtěla ta ségra docílit, nechápu, asi ulevit svému srdíčku… Nebo to byl soucit?! Tak jako tak, o to já se neprosím. To je to nepříjemné. Ale je tu taky můj postup na dějepisnou olympiádu, což je podstatný důvod k oslavě a ještě něco: Ivan chce se mnou chodit! To je přesně můj typ, vyšší, tmavovlasý a stydlivý…! Docela se divím, že mi to nabídl, vlastně napsal. Asi od Jardy si vzal číslo na můj mobil. Jo jo, „liebesbriefky“ mam vůbec nejradši. Ale já bych je nikdy nenapsala…

„Tak co, budeš chodit s Ivánkem?“ snaží se navázat konverzaci Radka. „Já nevim, asi jo… Ale co je ti do toho?“ vylítne ze mě ani nevím jak. Lekne se… Jakoby chtěla odejít, ale něco ji tu drží. „S tim dějákem to bylo fakt trapný…“ pokračuji ve výčitcích. Nějak už to zkrátka musí ven. „Víš co? Já jsem to udělala, protože vim, že ty děják zbožňuješ a pro mě je jenom jako ostatní předměty. Ani se v něm moc nevyznám, vždyť jsem měla všechno z tý encyklopedie, však víš…“ Sestřička vzlyká, dneska je toho na ní už moc. Kupodivu ale pokračuje: „No tak tohle mě štve, že myslíš, že to dělám pro sebe nebo já nevim a taky… ale to už je trochu sobecký, štve mě ten Ivan! Proč chtěj ty kluci tebe, když já vypadám úplně stejně jako ty?“ Instinktivně dojdu k ní a obejmu ji. Pláče mi na rameno a já cítím jakýsi dluh.

„Radu… Těžko se mi to říká, víš, já jsem taková ješitná… Ale upřímně tě obdivuju! Že ses dokázala vzdát něčeho, co ti skutečně jde, víš, něco ze školy, v tom ty jsi přeborník!“ „No, ty zase v balení kluků…“ uchechtne se a já jí musím dát za pravdu. Smějeme se do chvíle, kdy mě napadne plán: „Tak já ti na oplátku pomůžu s Márou, stejně s nim zas budu kecat ráno! Nějak to vymyslim, jo?!“ Ztuhne, tohle nečekala. Ale sestry si přece musí pomáhat, zvláště, když jsou stejné, tedy alespoň vzhledově…

RADKA

Nemyslete si nic špatnýho, ale já ji asi miluju… Teda… Mám ráda svoji ségru!

Na závěr nám s Jolčou vyplynula tři nepsaná pravidla: 1. Každá hádka může mít i dobré následky, pokud chtějí obě strany… 2. Protiklady nejsou špatná věc. 3. Jasně, láska je sice láska, ale co přátelství? Někdy je mnohem důležitější, zvlášť když máš nejlepší kamarádku tak skvělou, jako je Jolanka (ona tvrdí RadunkaJ),  ještě k tomu příjmením Lásková. :o)