MOST

MOST

Kdesi na jednom místě, uprostřed čehosi, stál most. Dlouhý most, nebylo vidět jeho konce. Za mostem, snad jeho začátkem, byl bílý svět. Lidé žili ve světle, pokoji, bez násilností, bez zločinů. Žili spokojeně v lásce, míru. V tom světě pokoje žil také jeden muž. Byl urostlý, mladý, plný tužeb, nadějí a přání. Byl bojácný, ostatně neměl se čeho bát. Snad krom vlastního neúspěchu, mu nic špatného nehrozilo.  Když dosáhl dvaceti let, začal toužit přejít most. Chtěl vědět, co je na konci mostu, navštívit druhý břeh. Jeho rodina mu to rozmlouvala, přátelé ho zrazovali, duchovní zapřísahali. Jenže on, nedbajíc ničeho se vydal na cestu. Prvním ze světa světla, kdo chtěl poznat druhý konec mostu.

Šel dnem i nocí. Šel dlouho. Čím více se vzdaloval od svého domova, od začátku mostu, od světla, tím více byli noci temnější, tím více byla rána mlhavější .

Rok se sešel s rokem a on za velmi tmavé noci dorazil na místo, kde most končil. Ten den se už světla nedočkal. Už se nikdy světla nedočkal. Šel tmavým, šedým dnem. Potkával lidské trosky,  tváře plné utrpení a bolesti. Potkával zlobu a nenávist.

Došel na jedno místo, kamsi uprostřed čehosi. Lehl si pod strom, aby si odpočinul. Oči se mu začali zavírat, když v tom ucítil palčivou bolest. Sáhl si na to místo a v přítmí stromu cítil a viděl svou krev. Řinula se z rány tak rychle. Horká lidská - jeho krev.

Nad ním stál muž s velkým nožem. Obral ho o jeho věci a utekl. Mladíka bodl přímo do srdce, přesný zásah. Mladík zemřel.

Ten den, tu noc se spojily dva světy, spojila se černá a bílá, spojilo se dobro a zlo. Už nikdy nebude bílé světlo, tak jasně bílé a černá tma, tak temně černá. Už nikdy nebude nic jako dřív.

Spojení, kvůli kterému tekla krev, poznání jenž bylo zaplaceno životem.