společník

Prosincové odpoledne v Praze nepatří mezi nejvábnější. Dokonce by se dalo říci, že je ošklivé až hrůza. Z těžkých, černých mraků padá déšť, v lepším případě sníh, někdy dokonce obojí. Tmavými uličkami profukuje studený vítr. Na zemi se tvoří studené potůčky roztátého sněhu nebo deště. Velmi nepříjemě to čvachtá a pokud si nevezmete nepromokavé boty, můžete si zadělat na pořádnou chřipku. Navíc se ve tři hodiny začíná stmívat a ve čtyři už je tma. No prostě počasí jako stvořené pro pořádnou depresi. Lidé si to taky plně uvědomují a spěchají ulicemi velice zamračeni a pohrouženi do sebe. Roztávají až v teple svých domovů. Pravda, najdou se i výjimky, kterým se toto počasí líbí a rozjařeně se loudají po městě. Ale těch je asi tolik jako lyžařů na Sahaře. Veronika se také loudala ulicemi. Nikoli však rozjařeně, ale naopak tonula v hluboké depresi. Okolí vůbec nevnímala. Občas do někoho vrazila. Vypadala, jakoby jen tak bloumala ulicemi. Jen tak prostě zabraná do svých vlastních myšlenek. Ve skutečnosti měla v hlavě jenom jednu jedinou myšlenku, jedno jediné slovo. Toto slovo jí tam však znělo neustále. Toto slovo by jindy mělo skoro až hravý význam, v její hlavě však znělo temně a deprimovaně jako počasí samo. To slovo znělo: "Skoč! Skoč! Skoč! ..." Je s podivem, že došla až na most, protože měla po cestě spoustu možností, ke skoku. Když pomineme možnost skoku k zemi hned v momentě, kdy ji tato myšlenka napadla a kdy by se jí se vší pravděpodobností nic nestalo, mohla skočit do řeky, pod auto, pod metro, nebo hned z okna svého bytu ve 13 patře. Snad to byl osud, nebo intuice, který ji dovedl až k Nuselskému mostu. A nebo to byla jen zoufalá snaha si to všechno znovu promyslet. Ale jak lze něco promyslet, když vám v hlavě neustále zní jenom to jediné. "Skoč! Skoč! Skoč! ..." Petr Příjemný, student čtvrtého ročníku psychologie, patřil do té malé skupinky lidí, jež tento způsob odpoledne nedeprimoval. Po škole poseděl chvíli s přáteli v kavárně a po cestě domů nakoupil několik dárků pod stromeček. Zvesela si pobrukoval a těšil se jak doma ulehne na kanape u televize, aniž by měl výčitky svědomí, že nejde třeba běhat do Stromovky. Cestou domů pozoroval kolemjdoucí lidi a přemýšlel, jak dokáže obyčejné počasí ovlivnit lidské pocity. Na chvíli přestal vnímat okolí a vrazil do dívky jdoucí naproti. "Promiňte, " omluvil se automaticky. Neodpověděla mu. Petr si to ani neuvědomil a pokračoval v rozjímání. "Tak například tahle holka, " brumlá si Petr. "Taková hezká a vypadá jakoby chtěla skočit z mostu." Petr se zastavil. Vždyť ona míří k "Nuseláku"! No jo ale, tím směrem ale chodí kdekdo. Pomalu se otočil. Dívka kráčela jakoby beze smyslu, avšak něco zlověstného bylo na její chůzi. Petr se rozhodl ji sledovat. Pokud možno nenápadně se vydal za ní. Bylo zjevné, že se sledováním moc zkušeností nemá, ale vzhledem k tomu, že ona dívka vůbec nevnímala okolí, to ani tolik nevadilo. Začala padat tma. Teplota klesla k bodu mrazu, ledový vítr přibyl na síle a déšť se změnil v mrznoucí déšť. Začalo se tvořit docela slušné náledí. Petr se zachvěl zimou a zachumlal se více do svého zimníku. Zato dívka, kterou sledoval vypadala jako by zhoršení počasí nevnímala. Šla nezměněným krokem, jakoby hypnotizována. Náhle se mu v hlavě vynořil plán kudy všude už dívku sleduje a podivil se kde bere jistotu, že míří k "Nuseláku", když to zatím vypadá jako nazdařbůh procházka zimní Prahou. Zrovna začal uvažovat o tom, že to co dělá je vlastně směšné a na celé sledování se vykašle, když se před ním objevil most. Ohromilo ho to. Ano dívka vskutku zamířila na onen most. Zatajil se mu dech. Viděl jak došla do prostřed mostu a tam se zastavila. Začal se k ní obezřetně přibližovat. Viděl jak se dívá z mostu, chvíli přemýšlí a pak udělala první krok na ochranný plot. Zavolal na ni. Nereagovala. Petr se rozběh. Veronika už byla rozhodnuta. Zbývalo ji jenom přelézt poslední překážku a může letět do věčnosti. Náhle ji nějaká cizí ruka uchopila za paži. Pomalu, jako ve snách otočila hlavu a hleděla do udýchané tváře. "Nesnaž se, mě nezastavíš," řekla klidným, tichým hlasem. "Já...," Petr nemohl popadnout dech. "Já... tě nechchchci ... zastavovat. Já se chci jenom vědět proč to děláš." "Do toho ti nic není." "Já vím, ale mohla bys mi posloužit jako studijní materiál." Samotnou ji překvapilo, jak ji ta slova rozčílila. Proti všem předpokladům jí teďka řekl, že mu je vlastně jedno, jestli skočí nebo ne. To ji opravdu zmátlo. "Ty jseš hnusnej!" "Proč? Sama jsi řikala, že tě nezastavím. A navíc to je tvoje věc jestli skočíš, nebo ne a nikdo nemá právo ti do toho mluvit. Snad možná jenom ti co tě budou dole uklízet." "Takže tobě je fakt jedno, jestli skočím!" "Jo." "Tak mě nezdžuj!" Veronika začala opět přelízat plot. "Počkej, " zadržel ji Petr." Já bych fakt rád věděl, proč to děláš." "To máš smůlu." Veronika chtěla pokračovat, ale Petr ji visel na ruce. "Mně by se to fakt hodilo," téměř žadonil Petr. "Moh bych o tom napsat seminárku." "Seš hnusnej! Hnusnej! Pusť mě! Ty hajzle, nech mě umřít. Pusť mě." Veronika se rozvzlykala. "Nenávidím ho! Nenávidím tě! Nenávidím všechny chlapy!" Petr ji opatrně obejmul kolem ramen, nebránila se, naopak sama mu položila hlavu na rameno. Pomalu ji odváděl pryč. Půjčil jí svůj kapesník a zeptal se kam chce odvést. Podívala se na něj pohledem, jako kdyby chtěla říct, že přece nikam, že tady končí. Už, už se mu chtěla vytrhnout a opět začít šplhat na ochranný plot, když jí padl pohled na tu temnou díru zející pod mostem. Zachvěla se a řekla: "Něčeho bych se napila." Petr zamířil k nejblišší kavárně. Šli mlčky. Petr chtěl, aby začala sama. Celou cestu byla do něj zavěšena, ale už nebrečela, jen vypadala, jakoby usilovně přemýšlela. "Čeho by ses napila?" zeptal se jí Petr, hned jak si sedli ke stolu v první kavárně, kterou potkali. "Ňákýho panáka." "Fernet, nebo wizour?" "Čtyři růže." Petr objednal dva panáky. Vypili je na ex a tak to objednal ještě jednou. I tady se situace opakovala a tak petr objednal potřetí. "Slíbil, že si mě vezme..." "Tak mladou?" neudržel se Petr. "Nepřerušuj mě!" "Promiň" "Slíbil, že mě vezme do Španělska. Nevzal. Byli jsme v Itálii. Já husa hloupá věřila, že kvůli mě. Hajzl...škyt...jeden tam jel kvůli chlapovi. Chápeš to? " Petr zavrtěl hlavou. "On mě skoro dva roky tvrdí, že mě má rád a že jsem pro něj ta jediná a on mi potom zahne s nějakým chlapem. Jenže to jsem v té době ještě netušila. A tak jsem si myslela jak je skvělej, že mě tam vzal. Koupali jsme se v moři. Chodili na večeře. Lehali na pláži. Milovali se kde se dalo. Jezdili po památkách. No prostě skvělý. A při tom tam nebyl vůbec se mnou. On tam balil toho...hnusnýho buzeranta... škyt... ještě jednou čtyři růže. Ach bože jak já byla slepá." "Láska prý zaslepuje." "Jo, jo. No a pak jsme přijeli domů. Normálně jsme se scházeli jako předtím, ale postupem času, začal tvrdit, že nemá čas a naše schůzky byly čím dál míň častý. Vymlouval se na moc práce a tak. Nakonec jsem ho našla s tím úchylákem v posteli." "Tak jsi šla skočit z mostu..." "To ještě ne. Samozřejmě, že mě to dostalo. Dva dny jsem prořvala. Pak dva dny zuřila. No a pak zkusila normálně žít. Začala jsem zase chodit do klubů. Scházet se s dětckama ze školy. Jezdit s partou na víkendy a tak. Vypadalo to, že už bude fajn. Ach jo. Ještě jednou. Jenže teď mi zavolal, že toho lituje a že se chce vrátit. A já zjistila, že ho strašně miluju, ale už bych s ním nedokázala být. Řekla jsem, že to nejde a ať mi už nevolá. Jenže on volá pořád. Někdy i několikrát denně a zas jsem pro něj jenom ta jediná. Já ho miluju, ale strašně se bojím, že mě zase zradí!" Opět se rozeštkala a poručila si ještě jednoho panáka. "Musssímsejítvyčůrat." Petr ji sledoval jak vstala a vrávoravým krokem odešla na toaletu. Ulevilo se mu. Zdálo se, že se akorát potřebovala vykecat a spláchnout tu pachuť zrady. Když se navrátila z toalety, prohlásila notně blábolivým hlasem, že je pěkně nametená a že jde domů. "Doprovodím tě," nabídl ji Petr. Na chvíli zaváhala a pak souhlasně přikývla. Venku se do něj opět zaklesla. Spíše z nutnosti působícího alkoholu. Začínala mít bojovnou náladu a tak po cestě vykřikovala, že mu ještě ukáže a ať si ji nepřeje, jestli jí ještě někdy zavolá. Šněrovala to tak, že jim byl chodník úzkej a Petr měl co dělat, aby ji udržel. Navíc začala vesele pokřikovat na kolemjdoucí a vůbec měla snahu dělat výtržnosti, až měl Petr obavu, že ji odvezou na záchytku. Nakonec došli bez úhony. Petr jí pomohl odemknout a měl se k odchodu. "Nepudešdáálškyt? " Mlčky přikývl. "Udělej si pohodlí, já si musím odskočit." Petr se odšoural do velkého pokoje, kde ho zaujala velká sbírka cédéček. Mlčky si je prohlížel a poslouchal dávivé zvuky z koupelny. S povzdechem strčil jedno cédéčko do přehrávače. Z reproduktorů se ozvala zvonivá kytara U2 a Petr se pohodlně usadil do křesla. Zavřel oči a nechal se plně unášet irským rockem. "Skvělá muzika. Máš stejnej vkus jako já." Petr otevřel oči a otočil se směrem odku slyšel její hlas. Stála mezi dveřmi nahá. Měla nádherné tělo. "Musím si uvařit kafe. Chceš taky?" Zeptala se. Mlčky přikývl aniž by z ní spustil zrak. "Nechceš se jít taky osprchovat?" Opět mlčky přikývl a jako ve snu se odporoučel do koupelny. S chutí ze sebe sundal promočené oblečení a vlezl pod horkou sprchu. Přemýšlel o tom, jaký dělá život kotrmelce. Ještě před pár hodinama tahle holka chtěla skočit z mostu a teď to vypadá jakoby, se s ním chtěla vyspat. Nevypadá, ona chce. Vyšel z koupelny s ručníkem kolem beder, protože se trochu styděl a taky si nebyl jistý jestli její nahota znamená to co si myslí. Ve velkém pokoji stálo na stolku kafe a obložená mísa. Vedle romanticky hořela svíčka. Veronika, stále zcela nahá, ujídala z mísy a zapíjela to mohutnými doušky kafe. Petrovi došlo, že co je u ní doma, tak ještě nepromluvil. Měl by nějak navázat konverzaci, ale nic ho nenapadalo. Mlčky se posadil a napil se kafe. Také si šáhl pro papriku do mísy. "Jsou pálivý. " "Vážně? Já rád pálivý." Opět upadli do mlčení. Tak popíjeli kafe, jedli sýr a salám a zeleninu a poslouchali muziku. Petr si ji pokradmu prohlížel. Začal cítit jak se v něm probouzí mužnost. Trochu se začervenal. Vypadala, jakoby si ničeho nevšimla. Cédéčko dohrálo. Vstala a jen tak, jakoby omylem se otřela ňadrem Petrovi o rameno. Pod ručníkem mu naskočila ohromná boule. Toho už si nešlo nevšimnout. Usmála se, vyměnila cédéčko a už si nesedla. Stoupla si Petrovi za záda a začala ho hladit poramenou a hrudníku, přičemž se ho vždy jakoby mimochodem dotkla ňadry na zádech. Z reproduktorů se ozval hlas nespoutané Irky. Petr byl čím dál víc vrušenější. Dýchal zhluboka. Opětoval jemné, dráždivé doteky. Cítil jak se mu chvěje pod rukama. Její nádherné tělo zasypal množstvím dráždivých polibků. Přitáhla si ho k sobě. Splynuli. Její tělo mu tálo pod rukama. Ztratil se v ohňostroji těch nejpestřejších barev. Pohyboval se v nekonečnu veškerenstva. Kolem hlavy mu vířil celý vesmír, pořád rychleji a rychleji až explodoval ve velkým třesku. Viděl jak vznikl vesmír, jak vznikla sluneční soustava a jak žhavý povrch země chladl a chladl až tu byl život. Otevřel oči. Leželi na zemi. Veronika se usmívala. Vypadala spokojeně. Ještě stále měla zavřené oči. Vypadala jako když spí spánkem spravedlivých. Políbil ji. Otevřela oči a pohladila ho.Chtěl jí říci jak to bylo skvělé a jak ji miluje, ale dala mu prst na rty a naznačila mu, aby nic neříkal. Alespoň ji obejmul. Zavrněla blahem. Chvíly takto mlčky leželi a poslouchali pslední tóny Sinead O´Conor. Usmála se na něj a vstala. "Byl jsi skvělej. Tohle už jsem nezažila hodně dlouho. Až je mi z toho horko. Děkuji Ti." Otevřela okno. Když Petr o hodinu později sledoval jak ji strkají do plastikového pytle, tedy to, co z ní zbylo, uvažoval co asi vede lidi ke spáchání sebevraždy. .

---