O osudu, sudičkách a osudové chybě

Kdesi v jiných sférách, kde to lidé nemohli slyšet, se ozval silně znechucený hlas Matky Přírody.

„Už toho mám dost!“ zařvala až se všechno otřáslo. „Lišky, jeleni, slepice i veverky se o sebe dokážou postarat. Dokonce i ta moucha ví, co dělat. Ale lidé? Nejenže se nepostarají ani sami o sebe, ale navíc ničí i vše okolo! Pustoší louky, kácejí lesy, vzduch houstne jejich strachem a nenávistí, tráva hyne pod jejich padlými těly, zvířata utíkají od hluku bitevní vřavy a opouští své domovy a voda už se někde ani nedá pít! A já jim dala mozek! Teď abych na ně snad ještě dohlížela. Ne, nemohu se věnovat jenom jim, mám na starosti všechno živé........ Ale já se postarám, aby na ně někdo pozor dával!“

A tak se také stalo. Matka Příroda si vybrala několik lidských děvčátek a postarala se o jejich výchovu. Když byly dívky dospělé, obdařila je nesmrtelností a některými ze svých schopností a pověřila spravováním lidských osudů. Tehdy přestaly být lidmi a staly se Sestrami Osudu.

Trvalo dlouho, než se dívky naučily vše o lidech a jejich konání, a trvalo ještě déle, než zjistily, jak jejich osud ovlivnit. Když přišly na to, že největší škody způsobují neschopní králové, a vypracovaly plán královských sňatků vedoucích k jednomu dokonalému vládci, který bude schopen moudře spravovat všechna království sloučená v jediné, tehdy poprvé po dlouhé době sestoupily na zem. Ovlivňovaly osudy králů tak, aby naplnily svůj plán, ale zasahovaly i do životů obyčejných lidí a snažily se do nich vnést nějaký řád. A že spravovaly jejich osud, začali jim lidé říkat sudičky.

***

„Dóst, dost, dost, dost, dost, dóst,“ snažila se příchozí Sestra Osudu uklidnit ostatní. „Co se stalo, sestry? Něco nám zas nevyšlo?“

Sestry sedící kolem skleněné koule, kterou sledovaly lidské počínání, se přestaly dohadovat a vzhlédly.

„No to bych řekla. On si jí nevzal!“ řekla jedna z nich.

„Cože?!“ vytřeštila ta první oči. „Jak to, že si jí nevzal? Zdálo se mu o ní přeci, ne? A tuhle jsem je viděla spolu.“

„Zdálo. Dokonce i když jsme do jeho snů nezasahovaly. Právě proto nemohu pochopit, proč poslechl rodiče a vzal si princeznu.“

„Rodiče do toho neměli co zasahovat! Byly jsme přeci u nich hned, jak se narodil, a řekla jsem jim, že si vezme dívku nízkého původu. Už jsme byly takový kousek od cíle! Jaká  škoda.“

„Strávily jsme tím už tolik staletí. Zkazilo se to bezpočtukrát a pak jsme to zas nějak daly dohromady. Tak se do toho zas dáme a to by bylo, aby to nešlo nějak napravit,“ řekla sestra v modré říze.

„Tentokrát to zas tak jednoduché nebude,“ řekla hnědovlasá Sestra Osudu. „Právě jsem se vrátila od královny Marušky a její dcera už je na cestě.“

„Tak to je problém. Podle mých výpočtů se další princ, který bude splňovat naše podmínky , může narodit už za devadesát osm let, ale jestli je princezna, kterou si má vzít, už na cestě..... No, tak to je to pak na několik staletí, ne-li tisíciletí. Všechny přeci víme, že když se jednou nějaký člověk narodí, trvá strašně dlouho, než se narodí stejný nebo přinejmenším podobný.“

„Právě,“ ozvala se sestra v říze s nádechem fialové. „ A my si teď  něco takového nemůžeme dovolit. Příroda sice už není tak porušována jako dřív, ale další stovky let bojů ji mohou dostat do bodu, kdy se už nebude moci zregenerovat.“

„Myslím, že nastal čas uznat, že to samy nezvládneme, a zavolat Matku Přírodu,“ řekla Sestra Osudu, která doposud nepromluvila.

***

Matka Příroda rázovala po místnosti a přemýšlela, jak to udělat, aby se princezna dožila narození prince.

„Myslím, že to půjde,“ řekla nakonec a stanula před Sestrami Osudu. „Šípek podporuje spánek. Myslím, že když zesílím jeho moc, mohla by princezna usnout na potřebnou dobu. Ale nechci, aby spolu s ní usnulo vše živé, takže zesílím účinek šípku jen na velmi krátkou dobu. Vy už se musíte postarat o to, abych věděla, kdy to udělat, a aby se v tu chvíli princezna šípku dotkla.“

Sestry Osudu počítaly a počítaly, až jim vyšlo, že pokud se princezna šípku dotkne o svých osmnáctých narozeninách, bude pak muset spát rovných sto let. Kromě Matky Přírody o tom musely dát vědět také princezniným rodičům. Tři ze sester shodily své barevné řízy, oblékly plachetky a opět sestoupily na zem.

***

 Byl jednou jeden zámek hluboko v lesích, kolem toho zámku krásný sad a v zámku žili král a královna. Té královně se narodila holčička krásná jako kvíteček. Dali jí jméno Růženka.

Jednou v noci leží královna na loži, děťátko spí v kolébce. Najednou však u kolébky stojí tři ženy v bílých plachetkách, v rukou jim hoří svíce...........