Marée ď étóiles

Marée ď étóiles

příliv hvězd

Tak hluboko klesla lidská důstojnost,

že vše bylo tak marné,

-

až se duše setkala s duchem Kosmu.

-

Člověk zapomněl na svou ctnost,

na Plejády, na dálavy čarné…

Plakala i Nefesh má,

popel na hlavu padal…

-

Tři plameny lampy dohořely.

-

Pod hvězdou stařec rozjímal,

zlořečil duchu,to jen jemu hrozivě spílal.

Dvouhlavý kozel za jekotu krvácel,

krev kanula do písku k mrtvole starce.

-

Odkud je ten děsivý zvuk, odkud?

-

Přibližoval se,přibližoval a zase ztrácel.

Již je pozdě na touhu, na zachránce!

Vyzvedněme slabost,

ať se oči zkalí strachem.

 Než zavane den a stíny dají se v běh,

vydám se k myrhové hoře, k pahorku kadidlovému.

 Celá jsi krásná, přítelkyně moje, poskvrny na tobě není…