Rána

Rána jsou jiskrná a bílá,

prosvítí vždy kus mého pokoje,

protečou okny jako voda živá

a zmáčí mi peřinu než se stačím zeptat:

Kdo tam je?

Rána neklepou a prostě přijdou sama,

tiše a poklidně chtějí otevřít mé oči,

vklouznou a nedbají, že nebyla zvána,

a cípek košilky pokaždé mi smočí.

Smočí ho v bolavých ranních slzách,

drzá a nezvaná má rána,

tak jako v létě stejně tak v zimách,

připomenou jen, co vím- jsem sama.