Část první - Juan

Věnováno Williamu Sewardu Burroughsovi a jeho knize \"Nahý oběd\" která, jak řekl Ginsberg, sice \"přinutí člověka šílet\" ale zdá se být, v dnešní době, nejvhodnějším manuálem pro přežití...

 

Juan

 

(Scéna předvede místnost ne nepodobnou nemocniční hale, holé bílé stěny s polstrováním stejné barvy, bílé záclony, bílý stůl a počítač - v postranní chodbě automat na kávu. )

 

  Juan se zvedl od obrazovky počítače. Obrazovka pulzovala v rytmu umírajícího epileptika, svíjejícího se pod stroboskopem v rytmu diskotékových rytmů. ( / „Jó, a teď si dáme super hitovku!“ řve teplý negr v uplém, bílém triku a zlatým řetězem okolo krku -umocňovatelem jeho slov- “Je to moderní, “-pokračuje- “takže se vám to bude líbit! Tak jedém! Dva! Tři! Na diskotéce je nám hej, přijel k nám pan diskžokej....“)

„... pouští nám hity co se tolik líbí...“ řve pro změnu počítačové rádio. Juan přešel do postranní chodby  - olovnatá káva s automatu se zdála být tou správnou vzpruhou. Zkrz jeho mysl mu proběhla myšlenka, za kterou se ihned pokáral: Děda mu kdysi vyprávěl o době, kdy ještě lidé nebyli připojení. Tehdy prý neměli na hlavě nápis INTEL INSIDE®. Všichni nebyli globální.

/ Dědo, povíš mi, jaké to bylo, když jste ještě do banky museli chodit ?! /  Máme zde zcela geniální svět a u mně v hlavě bydlí specialista! (Obrázek mužíčka ve žluté košili, černých kalhotách a brýlích) / Buď svůj. Image je na nic. Buď prostě svůj - s naší PEPSI® ! / 

Zaujatý obrazy minulosti, si začal prohlížet svůj čip. „ Skvělé “ řekl si. Oko se mu zasune zpět,  jako hledí fotoaparátu, obrazovka zmizela. “Mají slevu, půjdu nakoupit“ -mluví si sám k sobě a uvažuje, co vlastně celá ta fráze  původně znamenala. Jemné zabrnění pod kůží mu přeruší tok myšlenek -bezmyšlenkovitě totiž přiložil k snímači svůj čip- “Transakce vyřízena.“ řekl plechový hlas-klidně mohl patřit stroji. Dveře mechanické skříňky se otevírají a zavírají v stroboskopovém rytmu a vyvolávají u něj pocit, jako by je už někdy před tím viděl...

 

(Nyní scéna představí obraz minulosti. Na koho nezbyde místo. bude muset počkat na další představení.)

 

 „Musíme znemožnit přístup škodlivých informací k uším našich řádných občanů!“ hlásá při svém projevu jeden z kazatelů budoucnosti. Poslední dvě slova zazněla s pýchou kohouta na hnoji. „A MY přece JSME řádní občané!“ zakřičí do davu. „Ano, Ano!“ vříská dav. Z kazatelovy upocené vepřové hlavy ukapávají kapky potu na jeho bílou košili a černý smoking. Černo-červeně proužkovaná kravata mu bezvládně visí mimo sako. Z posledních sil vydá příkaz „POTLESK“: „Děkuji Vám! Děkuji Vám za Vaší přízeň z  celého srdce!“ (-Tento příkaz musí být proveden sentimentální mutací hlasů: „Sportovec po namáhavém, ale úspěšném výkonu“ a „Šedesátiletý pěvec při předávání cen“ -viz. učebnice Umění davomluvy aneb manipulace sladce a hladce ® str. 56 a 125 - ...Dříve se volalo “Tleskejte!“ a lidé museli tleskat. Jak neučinné. při použití výše popsaných postupů se budou moci utlouct po tom, kdo bude aplaudovat více...-výňatek byl použit s laskavým svolením GLOBAL PUBLISHERS COMPANY® - )

„Tati, proč ti lidé tleskají ?“ ptá se dítě svého otce kouzelně nevinným hláskem. „Co ten pán hezkého udělal ?“

 -“Tomu bys nerozumněla!“ oboří se na ní otec nervozitou vzrušeného hlasu. Prázdné, polekané, zelené oči malé, kudrnaté holčičky se zklamaně odráží v kaluži a hledají místo, kde by se mohli schovat. Scéna ukazuje květ nevinnosti na prázdném, zmoklém náměstí.

 

Z přemýšlení ho vytrhuje až lehká bolest v levém zápěsti. Jeho zrak přelétl k čipu. Paprsek vysoce výkonného laseru už začal tavit povrh tohoto důmyslného zařízení. “Jak mohli lidé vůbec žít v době, kdy ještě čipy nebyli ? Narození - Píchnutí - Čip Zdálo se to naprosto přirozené.“

( Stejně jako bílé, polstrované zdi všude okolo.)

„Postup snad zná každé malé dítě: V laborce se vytvoří syntetické... no, to... Sperma! Hodně divný archaismus... nicméně přežil. dojde poté ke spojení in vitro s předdefinovaným vajíčkem. Tady lze vystopovat určitý civilizační posun. Dříve se lidé množili jako zvířata. Jako prasata chrochtali ve svých postelích a čekali na slečnu ejakulaci. Pak se vyčerpaní uchýlili ke spánku. Jak neekonomické. Jak nevhodné a nejisté v dnešní hektické době, kde každá minuta našeho života může znamenat další a další peníze. Tehdy lidé ani nevěděli co se jim za dítě narodí ! Dnes už je to, díkybohu, nemožné. V katalogu NAŠÍ JENOTNÉ KORPORACE®  si vybere každý ! Porodit dítě, je dnes stejně snadné jako návštěva u kadeřníka, stačí si jen vybrat a MY už vše se zařídíme!

 

 (Kamera najíždí do čekací chodby s řadou zelených židlí mezi stolečky s imitací fíkusů.           / poslední fíkus zahynul v rezervaci před deseti lety / Slečinky v šatech dle poslední módy zde sedí, nožku přes nožku, fénují si vlasy dávkou instantního vzduchu a vybírají si:)

 

„Magdo?“ zeptá se brunetka své bledé, blonďaté přítelkyně, provádějíc si přitom manikůru archaickým pilníčkem. “Blonďáčci mají dneska super akční slevu! Myslíš, že Tomáš bude moc naštvaný?“  „Říkal totiž, že dítě si budeme pořizovat až bude mít dovolenou.... Víš, že já na to venčení moc nejsem a přece si četla ten občasník, ve kterém se píše, že k prvnímu kontaktu se SVĚTEM® , no přece k tomu... no, připojení, mí dojít až po týdnu venčení. Ať prý má nějáké...ty...vzpomínky, sny a ty...Iluze! Po připojení už nebude mít na takové hlouposti čas.... Ale, podívej se! Ten má ale úžasný nosánek ! A ta barva ! Co myslíš? Hodilo by se mi to k té nové halence? ... Ten je ale taky sladký... Jen se koukni...

 

(Scéna nyní opět představí, teď již potemnělý pokoj se zářící obrazovkou)

 

Juan vztekle praští s hrnkem kávy o stůl. Zase. Už zase prolétla hlavou, jako farářova stříbrná kulka pronásledující vlkodlaka za úplňkové noci. Myšlenka rudé noci na temně zeleném saténu. Noci s ptačíma očima... Snaha najít její odlesk mu zůstala v hlavě jako střepina granátu....

 

Střih.

 

„Stooop!“ huláká unavený kávový hlas, ze své stoličky. “No, nebylo to zas až tak špatný,“ říká s důrazem na slovo “tak“. “Ale i tak si tu scénu sjedem znova.... No tak honem ! Ať tu stotřicetpětku máme z krku! Už to točíme snad po třistapadesáté! Nemám čas na to aby 'sme to sjížděli třistapadesátkrát!“

„Klapka: Návrat po šesté“ ozval se dívčí hlásek.

„Dejte si radši všichni pro dnešek voraz, zítra v devět ráno vás tady chci vidět všechny nastoupený a nadšený“ říká vousatý malý zavalitý režisér. “Nashle...“

 

( Kamera nám odhalí hlediště. Divadlo oživlých loutek má na programu samoúčelné rozhovory a kurz nudy pro pokročilé. Mezitím končí na jevišti představení. Ukázka z nového nezávislého filmu očividně čumily moc nezaujala, většinou už stačili zmizet v nedalekém klubíku, otevřít si časopisy a zapálit si. Herci pak udělali úplně to samé. Přesuňme se tedy do takového klubu poblíž místa natáčení. Sklepové prostory jsou zaplněny nástěnnými malbami,hnědooranžového nádechu,  acid jazzem a pachem hašiše. Náš herec si sednul k baru s rybízovým džusem a vychutnával si stav katarze po natáčení, podpořené povzbuzovadly, o kterých se nemluví. Prostě si užíval éterických chvil volna.)

 

   Vešla dovnitř. Ne příliš vysoká, dle poslední módy oblečená holka. Z občasných setkání věděl, že se sobě navzájem líbí, a že její ptačí oči, pod helmu zrzavých rovných vlasů ho kdykoliv uhranou. Nevykazovala známky toho, že by byla vyznavačkou diskotékového kultu a on jí úsměvem pozval k sobě: “Dobrý den, krásná , neznámá slečno.“  „-Vám také, pane“, jemný, mimovolný úsměv a rozšíření zornic napověděl něco málo o jejím rozpoložení a on už se viděl v roli svůdce příštích chvílí....

               

 Za jejím úsměvem však bylo něco chladného a prázdného a on to vycítil až příliš pozdě, břímě poznání se mu dralo do hlavy jako tisíc jehlic, mohl klidně popzorovat jak různobarevné jehlice v jaho hlavě závodí o to, která ho bodne dříve. Když přišel pocit paralízy a prozkoumávání obsahu mozku již se na nic nezmohl. Odpor v něm zemřel, jak moucha po zásahu desinsekčního prostředku. Cítí nepříjemný pocit na levém zápěstí. Snaží se tomu vytrhnout. Je to příliš neskutečné, na to aby to byla pravda... Věta: “A jak se daří sestřičce, slečno?“ mu ani trochu nepomohla odemknout řetězy , které svíraly jeho mozek. -“Odešla s tatínkem na nějáký projev pod širým nebem...“ Ne, říkal si, to přece nemůže být pravda musí to přece být ONA... Její pohled, (ten prázdný kruh za jejím pohledem)  však naznačoval opak Hnus umělé krásy roztříštěné ve skle z ranní rosy....

 

Věděl, že pokud neuteče tak brzy nenávratně zabředne do pavučiny této černé vdovy v lidské podobě. Jak přívětivě vypadala vize postav z Nahého Oběda oproti této agentce...

 

Na její tváři vykvetl ďábelský, vševědoucí úsměv: “ Měl by jste být rozumný, pane. Jak dlouho si myslíte, že dokážete vzdorovat ? Ten proces už funguje déle, než si dokážete představit. Jsme už všude. A teď už můžete odejít.... I když to nebude dlouho trvat než se znovu setkáme....

 

V tu chvíli okovy na mém mozku povolily a já se co nejmíň nápadněji odbelhal ke dveřím, zhrozen tím, co jsem vyděl a slyšel. Oživlé loutky a jejich šílení páni. Loutky, které už nevnímají původní smysl nitek - berou je jako módní doplňek této doby.

Vybíhám na ulici. -Auta a chodci zde pějí svou obvyklou městskou serenádu. Z dálky na mně doléhá něčí rozhovor z něhož zachytávám pouze:

„...a rozkazuje všem malým i velikým, svobodným i v službu podrobeným aby měli znamení na své levé ruce, nebo na čelích svých. A aby žádný nemohl kupovati ani prodávati než ten kdož má znamení aneb jméno té šelmy aneb počet jména jejího. Toť jest moudrost. Kdo má rozum sečtiž počet té šelmy ,aneb počet jména jejího.Nebo toto jest počet člověka a jesti to počet ten šest set šedesáte a šest“

 

Dořekl něčí hlas v mobilním telefonu a dál už zněl jen tón “Obsazeno“

 

(Scéna ukáže prázdné, zmoklé náměstí ve svitu pouličních lamp.)

---