Možnosti

V obyčejném panelákovém bytě 2+1 seděl muž. Nedá se říct, že by byl starý, ale vrásek a šedin měl dost-podle jeho názoru až moc.. Neměl lehký život, nebyl si však zvyklý stěžovat a tak jeho, kdysi tak vedelý, obličej stále jen bezmocně koukal střídavě do papíru a do slovníku cizích slov, který teď ležel na stole... Hned vedle popelníku se zapálenou cigaretou.
Pavel Starý opravdu až tak starý nebyl, 55let přece není žádný věk, a vždy si myslel, že ani vzhledově nepatří do starého železa. Jeho až puntičkářsky uklizeným bytem prošlo už hodně žen, které zlákalo jeho příjemné vystupování, smysl pro humor a velmi nakažlivý smích. Teď tu ale nebyl sám: společnost mu dělal pouze dopis se včerejším razítkem z onkologického oddělení Thomayerovy nemocnice s pozvánkou na dnešek na oznámení výsledků toho pitomého preventivního plicního vyšetření. Měl tam být ani ne za půl druhé hodiny.
Trvalo mu pár minut než se vypakoval z bytu a ušel těch pár desítek metrů na stanici autobusu. Nízkopodlažní sto padesát čtyřka na sebe nenechala dlouho čekat a za dalších 20 minut seděl v metru, které z Hájí jelo do centra. Celou cestu v autobuse z měcholup i potom v metru a dalším autobuse, tentokrát na trase mezi Kačerovem a Krčí, přemýšlel o dvou slovech. Pořád dokola mu myslí přebíhalo jen maligní, benigní, maligní, benigní, benigní, maligní...a jejich překlady..
   Před branou nemocnice stanul dobrou půlhodinu před termínem uvedeným v dopise, takže měl dost času prohlédnout si obrovský areál od očního oddělení přes velkou zahradu s lavičkami po obvodu až po márnici..
   Do druhého patra onkologického pavilónu, přesněji  na lavičku před pracovnou pana doktora Smíška se dostal přesně na čas. Doktor i se svým asistentem na něj už čekali. Podali si ruku a pak následovalo pár zdvořilostních frází. Pavel se snažil odhadnout náladu vráskami posetého, ale stejně starého obličeje. Nezjistil nic, ale konečný ortel se dozvěděl za chvíli. Představoval si úřední formulář, kterých už v životě vyplnil tolik. Byla na něm napsána ta 2 slova (maligní a benigní) a pod tím drobňoučkým písmem napsáno: nehodící se škrtněte.
   Za chvíli jeho zavřené oči zalité nesčetnýmy slanými kapkami zjistili, že se mezi řečmi o naději a možnostech léčby škrtá slovo benigní a nepoškozen zůstává výraz pro ZHOUBNÝ.
   Ani nevěděl, jak se dostal z nemocnice a už tuplem ne, jak se dostal zpátky na Kačerov. Tam, aniž by to tušil, nastoupil do špatného metra takže jel dál do centra. V záchvatech beznaděje přemýšlel, co dál. Pak si všiml, že jede špatně. Vystoupil na Vyšehradě a teprve tam ho napadlo asi nejlepší řešení. Popošel pár set metrů směrem doprostřed města zhruba doprostřed Nuselského mostu. Při jeho fyzičce a kdysi prodělaném horolezeckém výcviku pro něj nebyl problém dostat se přes plot. Nezíral dolů na Nusle, jako mnozí jeho předchůdci, koukal kousek dál na Vršovice. Na dům, kde vyrůstal. Na kostel, kde ho pokřtili. Na továrnu Koh-I-Noru, kde pracoval a na stadion Bohemky (Ďolíček), kam chodil na fotbal a kde prožil tolik krásného..
A potom...
.
.
.