Část druhá - Jak se rodí Bohové

\"Ačkoliv jsem špatně pojedl, vím že jsem Bůh\" -Charles Baudelaire : Báseň o hašiši-

 

 

"Je okolo jedné. Ležím v posteli a krásně zachumlán do podzimních peřin pozoruju měsíční svit, jak ke mně pomalu přichází oknem, jako něžné pohlazení Paní Luny na dobrou noc.

Mé oči pomaličku sklouzávají  až nahoru  na zeď. Zeď- ono zvláštní místo, které pozoruji vždy před usnutím, Zeď jako brána do Propasti Snů.

Padám.

Skrze sledování svých myšlenek, - vlaků na které nikdo nečeká-, klesám hlouběji a hlouběji až na okraj svého vědomí...

  Najednou jsem koutkem oka vidím mihotavý obrys obličeje mlhy, tvarovaného nocí...

/ Noční Běs /

Temní tvorové

/ Znova volající /

škrábou na mé okno

/ Dlouhé, protáhlé bílé ruce zakončené spáry hebké bolesti /

Vzpomínky...

/Bezejmenný strach /

... znova rostou a  ožívají spolu s tichým zvukem nehtu na skle... Okenní páčka se pohnula...

 

(V mé hlavě: světla mrtvých / bludičky / musíš / znova / Beznaděj / Bolest...)

 

Pocit dlouhých, černých spárů jemně kreslících na tvář... Krev... Rudé slzy Boží... Padám...

 

( Dotyk chladného kovu / Světla / Mongoloidní tváře a velké černé oči / Oči s chutí kovu / Oni / Vpichují předmět podobný jehle do mého nosu / pocit elektřiny v mozku / Vřískot... Ječím jak mučené zvíře.)

 

Probouzím se. Chvíli mi trvá, než se odvažuji otevřít oči. Párkrát se nadechnu, téměř se pousměje a otevírám je.

Nepřipraven na to, co uvidím.

Povlečení je potrhané a je všude okolo, stejně jako moje šaty....

 všude po těle mám řezné rány...  / Rudé slzy Boží... /

/Vykřikni!!

Znělo mi v hlavě

Vykř...."

PROBUĎ SE! PŘIKAZUJI TI TO!

Psychologova tvář.

"Máte špatné, opravdu špatné noční můry, dle mého mínění by jste se měl poradit s odborníkem, který Vám bude moci předepsat medikamenty.... Napíšu Vám doporučení. Dnes už jste toho prožil dost. Myslím si, že bychom pro dnešek měli sezení ukončit. Rád bych Vás ale viděl zítra, řekněme ve čtyři. Vyhovuje Vám to? No to je skvělé... Nashledanou... Sestři! Zavolejte dalšího pacienta...

Vypadnul jsem ven, vzal to hned za roh a dal si cigaretu. Kráčel jsem znova do mlhy nových dní...

 

Pan Doktůrek mluví do telefonu:

"Odveďte ho"

/ Přes tvář mu přeběhne stříbrný záblesk /

A v jeho jinak sterilní hlavě se objeví nové myšlenky...

Spokojeně se zazubí řadou zrezivělých hřebíků, otevře dveře a odejde

(vstříc mlze všedních dnů)

pryč.

 

Nyní se zkusíme zaměřit  postavu Pana Doktůrka a možná i odhalíme příčinu jeho jednání. V těchto okamžicích ho můžeme přistihnout, jak jak dojídá svůj těžce vydělaný oběd v levné závodní jídelně nedaleko jeho pracoviště.. Na jeho růžolící se, vepřové tváři je vidět, že se snaží nad něčím  hluboce zamyslet. Je docela možné, že by se mu to i podařilo,  kdyby nebyl příliš zaneprázdněn žvýkáním a mlaskáním. Zde bych si dovolil krátkou exkurzi do jeho hlavy:

 

( Když za mnou poprvé přišli, nepřikládal jsem tomu moc velký význam, spíše jsem to bral jako špatný vtip směřovaný k mé profesi. Ten chlápek, který se mnou mluvil, ale nevypadal, že by žertoval. Spíše naopak. Byl tak něják nepřirozeně vážný, až - jak to říct - strojový? Dobře oblečený, tmavé ulízané vlasy, a nesmlouvavý pohled.

" Dobrý den pane," oslovil ho na ulici před vchodovými dveřmi jeho domu, "chtěli bychom se na Vás obrátit, jako na odborníka..." 

- "Tak za mnou příjďte v pracovní době, a nezastavujte mne večer na ulici...

-"Zdá se, " odvětil ten muž krátce, "že jste mne zcela nepochopil - naše záležitost je zcela soukromého charakteru a je ve státním zájmu. Váš případný odpor by se tedy mohl posuzovat jako protistátní jednání, a mohli bychom vyvozovat důsledky... Řekněme, že pokud opravdu milujete svou ženu, které se - jak oba dva jistě víme -při jejím povolání reportérky může snadno přihodit nějaká ošklivá nehoda, budete jistě spolupracovat.... -"VY... "

-"Samozřejmě," přerušil nažehlenec jeho nával vzteku, " v případě Vaší bezproblémové spolupráce jsme Vám schopni nabídnout určité výhody, například v podobě finančních odměn." dořekl hlasem, slizkým jak úhoř naložený v dětském olejíčku.  "Budeme Vás v brzké době kontaktovat... Tak zatím nashledanou....")

 

    Jak vidíte, náš Pan Doktůrek neměl příliš na vybranou. O jeho chorobné závislosti na jeho ženě věděl, -jak si až to teď myslel- jenom on. A on by nikdy nedopustil aby se Heleně (JEHO milované Heleně ! ) mohlo cokoliv stát. Jeho úkol, jak se při další schůzce dověděl, byl děsivě jednoduchý. Po týdnu od prvního podivného setkání a pár zvláštních telefonátech, začali do jeho ordinace docházet noví pacienti se stejnými symptomy. Šílený strach neznámého původu, noční můry, neurózy a halucinace - a všechno tak podobné.... Všechny takové měl ohlásit na zadané telefonní číslo a také to udělal. Nejprve mu to bylo proti mysli - Proč by měl mněl takového ohlásit ? Pokud si Ti, na druhém konci drátu, mohli zjistit téměř cokoliv o něm a Heleně, tak proč musí on udávat tyto nemocné lidi? Lidi, kteří mu důvěřují, podrobují se bez zábran psychoanalýze a dokonce i hypnoticko-regresivním metodám.

 

Všichni...

 

V dnešní době už to ani nevnímal. Zvednout telefon, říct "odveďte ho" a zavěsit. Připadalo mu to jako denní rutina. Jakýkoliv hlas špatného svědomí byl převálcován částkou která mu zčistajasna přibyla na účtu a pravidelně rostla. On i Helena mohli žít v blahobytu, do kterého si mohli dovolit přivést i děti, a to bylo hlavní....

 

Dojedl a odešel na školení. Při pohledu na informační bulletin  mu na tváři vykvetl úsměv. Dověděl se, že první část se uskuteční na psychiatrické klinice a bude věnována praktické ukázce terapie.

Bude hodně materiálu.

 

Spěchal. Když poté konečně dorazil na místo konání, pozdravil se s lektorem - který už byl přinejmenším nervózní, kvůli Doktůrkovu pozdnímu příchodu- Ten, aby ho ještě více nepopudil, omezil své reakce na přitakávání jeho vzrušenému, ostrému šepotu:

"Jdete pozdě !"

-"Aáno, omlouvám se, já totiž..."

-"Pojdťe, ať nás všechny zbytečně nezdržujete!"

 

Po otevření dveří se jim naskytnul pohled na prosluněnou místnost, kýčovitě barevnou - asi jako když do kanceláře konzervativního náměstka necháte přivést interiér mateřské školky- s kruhem červených židliček uprostřed. Pouze tři z nich však byly prázdné - dvě, jak jistě tušíte, patřili našim dvěma hrdinům a ta třetí čeká na příchod Pana Terapeuta. Ten přibíhá v zápětí - bílý plášť, košile se špinavým límečkem a křivě nasazené brýle to vše navíc okořeněno až příliš strojeným úsměvem: "Přeji příjemný den" řekl možná až příliš optimistickým tónem. Odpovědí mu bylo ticho.  Pan Terapeut se však nenechal vyvést z konceptu: " Dnes mezi nás přišel Ronald, aby nám pověděl o svém problému. Byl bych velice rád, kdybychom mu připravili vhodné prostředí..."

V tom jeden z okolo sedících vstal, mastné, postupně sestříhané vlasy mu zplývaly až pod límeček jeho hawaiské košile a oční víčka se (otevíraly a zavíraly) pohybovaly v e svém vlastním, nikým nepoznaném rytmu. Zaťal pěsti a pak se znovu posadil. Chvíli bylo ticho a pak se z nenadání místnost ozval jeho roztřesený hlas: " Ahoj... já jsem Ronald - A trpím dost nezvyklou fóbií... Mám smrtelný strach z kytar...-Né, nesmějte se!" utápěl se v paranoii vlastní řeči, "Můj otec pracoval v hudebninách, malém obchůdku při umělecké škole a docela často si nosil svou práci domů-doslova. Občas když potřeboval, nosil si nástroje do dílny a tam je opravoval....  Tátova dílna byla pro každého tajemným pokojem , a pro malého kluka, kterým jsem byl, to bylo až moc velké lákadlo. Vždy tam bylo něco zajímavého, něco, co jsem prostě musel objevit - něco zakázaného. Něco magického. Úžasné dějiště dětských her. I po tolika letech, jsem si schopný vybavit tu vůni dřeva, kterou byla dílna plná....  ...A  všechny ty věci uvnitř a to, kde byly, jako by to bylo včera. Žluté světlo lampičky, mahagonovou skříň a starý stůl. Ten starý stůl ", pousmál se,  "- místo  ze kterého přímo dýchala starobylost - stůl jako střed atmosféry pokoje. -Pokoje plného kouzel- Tátovy dílny. Když nebyl doma, tak jsem si občas půjčoval jeho klíče - měl je v hrníčku nahoře na polici v kuchyni. Přisunout židli, vylézt až na stůl, a vypůjčit si lístek do světa snů. Příčné flétny se měnily v meče rytířů Kulatého stolu a lampa na sebe brala podobu Guinevery, zatímco já jsem byl králem Artušem, či Lancelotem, a občas i Mordredem. Celá místnost se přesunula na Kamelot, který znovu ožíval mými hrami. Jednou se ale na Kulatém stole objevilo něco nového - kytara. Zatoužil jsem opustit hrad, a vzlétnout ke hvězdám, na Měsíc na Mars a pak ještě dál ! A kytara byla mou kosmickou lodí. Usadil jsem se do kokpitu, čelem ke krku - ovládacímu panelu, až jsem se dostal k řízení - ladícím kolíkům. Dlouho jsem se brouzdali prozkoumaným i neprozkoumaným vesmírem, než jsme byli  (prasknutí struny) atakováni. (Pomaličku letí ke mně, jako švihadlo na zpomaleném záběru... a další... a další...) Jako obrovský hlavonožec pohlcující chapadly malou plachetnici, začala tato kosmická stvůra pohlcovat mě.Letím strašně rychle kroužícím nafialovělým prostorem a za mnou běží bytost se strunovitými chapadly, dlouhým krkem a symetrickým, dřevěným tělem. Utíká stále rychleji a rychleji, až už se zdá, že mě její chapadla dostihnou... už skoro cítím dotyk kovu ve vlasech...."

 

„Probudil jsem se až v nemocnici. Trvalo mi docela dlouho, než jsem si setřídil myšlenky. Když se mi to přece jen podařilo, zjistil jsem že jsem přišel o oko, a že moje tvář byla rozervána kovovou smrští. Když jsem se po plastické operaci podíval do zrcadla, nevěřil jsem, že ten na druhé straně jsem já….  Nevím jak dlouho jsem byl sám, ale asi týden po tom co jsem se probral za mnou přišla maminka. Pamatuju si , že za maskou nadšení  měla strhaný, smutný výraz. Později jsem se dozvěděl, že můj otec zatímco jsem byl v nemocnici, můj otec spáchal sebevraždu, ale tehdy , ve svých sedmi letech jsem si nebyl schopný do důsledků uvědomit, co se děje.

Dodnes ale mívám sny o letech kosmickou lodí a o kytarových nestvůrách, které se mě snaží polapit. Dodnes nemůžu vidět kytaru bez záchvěvu a občas i omdlení….“

 

„Ronalde, všichni ti děkujeme za tvou odvážnou introspekci – byl to opravdu obdivuhodný výkon.“ – Poslední dvě slova Pana Terapeuta zanikla v potlesku okolo sedících. Náš Pan Doktůrek také tleskal- a s potutelným úsměvem si něco zapisoval do bloku…

 

Terapie skončila. Doktůrek i jeho společníci se spolu s lektorem přemístili na chodbu.“ Tak tady jsme mohli vidět klasický případ paranoii v důsledku traumatu z dětství, doufám, že jste si všichni řádně dělali zápisky, protože v zítra odpoledních hodinách nás totiž čeká resumé a debata na otázky, které zde mohly vyvstat. Teď bych Vás chtěl poprosit o pozornost, budeme moci shlédnout raritní případ katatonní schizofrenie u nás. –Pánové následujte mne prosím na uzavřené oddělení….“

Všichni odešli na oddělení bez klik. Bílé polstrované stěny, dveře a na nich pevné zámky. Pomaličku se dostanou až k pozorovací místnosti s jednosměrným pozorovacím sklem – vitrínou lidské intolerance. Naskytne se jim pohled na malou kudrnatou holčičku v šatech barvy  nemocniční běloby, jak sedí v místnosti s židlí a postelí stejné barvy, sledujíce staré hodiny, jejichž černé čárky, namísto čísel, krásně kontrastují s okolní sterilitou… Minutu za minutou, hodinu za hodinou.

„Téměř nekomunikuje. Občas změní postoj, či posezení, ale to je vše. Její občasné věty jsou jako ze sna, pořád nejí, nespí jen pozoruje hodiny.“řekl lektor a Pan Doktůrek si zase horlivě zapisoval. Kdyby  mu někdo z okolo stojících kolegů mohl vidět do hlavy, určitě by se notně podivil…

„Slečna A. Nerová vyrůstala v šťastné rodině, měla dobré finanční zázemí a skvělé výsledky ve škole. Až před několika měsíci dostala na náměstí první záchvat. Bylo to po tom projevu… No víte, přece… Bylo to v televizi… Já osobně si myslím, že by se děti neměli účastnit takovýchto akcí… Naštěstí jí její otec dal k nám na pozorování. V souvislosti s tímto případem, bych se rád zmínil, že  budeme věnovat zvláštní přednášku katatonii pozítří ve 20:00. Nyní bychom seč mohli přesunout na otevřené oddělení a ukázali si typické formy maniodepresivity…“

 

Odešli.

 

Všichni.

Pan lektor se svým bílým pláštěm, společníci Pana Doktůrka, se svým tichým šepotem k tématu a i samotný Pan Doktůrek, se svým perem pořád dorážejícím na papír.  Odešli vstříc mlze všedních dnů, obklopeni myšlenkami o své večeří, případně o tom co dají svým dětem, či ženám k Vánocům.

 

Nevěděli.

 

Agnes zůstala sama a neomezená časem ani prostorem v hlavě spřádala příběhy, v nichž figurovaly Ronaldova kytarová monstra, noční můry, ale i lásky a strasti všech atomů budoucích smrtelníků. Věděla, že Pan Doktůrek dnes večer zmizí ze Světa a objeví se ve SVĚTĚ® , aby jí pomohl sundat Závoje nevědomí a otevřel Brány prostoru a času…

 

( O pár hodin později  Pan Doktůrek /Abdul Alhazred / na cestě ze svého oblíbeného baru zemřel. Úřední zpráva mluvila o mrtvici a pominula škrábance na jeho tváři, zděšený výraz a sněhobílé vlasy. Jeho místo převzal někdo jiný a jeho zápisky rozšířily Knihu Mrtvých Jmen… )

 

DOKONÁNO JEST.

---