Chodec

     Milý deníčku,

     tohle píšu protože vím, že si to za chvíli nebudu pamatovat, a tak píšu co nejrychleji. Omluv proto mé roztřesené písmo... Doktoři mi řekli, že mám mozkovou poruchu. Mám problémy s krátkodobou pamětí, a to co mi kdo řekne, okamžitě zapomenu. Odteď budeš mou pamětí, tím nejcennějším co mám...

                                                                                                                             Tvůj Simon

     Během toho, co jsem dopisoval první zápis do nového bločku, psal jsem víceméně instinktivně. Pomalu jsem ztrácel pojem o slovech, která jsem psal. Několikráte jsem se ještě vrátil k předchozím větám a heslovitě jsem si je pročítal. S každým slovem mi před očima problesklo něco, co by mohlo popisovat význam. Byla to jediná možnost, jak si něco zapamatovat, i když to bylo jen na chvíli, a já to věděl. Cítil jsem se jako figurka v soukolí osudu. Drcena ozubenými koly budoucnosti.

     Povzdechl jsem si, sklapl desky bloku a položil jsem jej na stůl. Kdysi jsem věděl z čeho je, snad z dubu. Vím že se k němu vázala historie naší rodiny, jaká však nevím.

     Vše se ztratilo v propadlišti dějin

     Blok jsem si řádně vložil do kapsy a několikráte jej zkontroloval, protože jsem si po chvilce nebyl jist zda tam opravdu je. Rozhlédl jsem se po pokoji, jenž mi měl být známý.

     Býval.

     Byla to malá místnůstka, snad jen několik čtverečních metrů v nichž se odvíjela má historie a v níž opět skomírala jako plamínek na svíci do nějž kdosi fouká. Ač byl den nebylo tu vidět na krok. Zatažené tmavé závěsy kryly okna a ukrývaly můj maličký úkryt před zraky všech v okolí. Nerad jsem vídal, a vůbec potkával všechny ty lidi, jejichž tváře jsem kdysi znával, a teď jsem je s každým pohledem zapomínal. Stůl byl jedinou věcí, na které my v pokoji záleželo. Spolu s deníkem se stával částí mých pamětí. U něj jsem si vše zapisoval a poznamenával. U něj jsem trávil desítky hodin snahou zjistit, co se stalo. Snažil jsem se psát si vše co se mi přihodilo, popisoval jsem si osoby jenž jsem poznal a nechtěl na ně zapomenout, kreslil jsem si jejich karikatury a doufal v to, že alespoň jako legrační obličejíčky si zapamatuji jejich skutečné tváře.

     Pak tu byla také velká postel potažená starým zašlým a zeleň připomínajícím přehozem, který jsem tu nechal spíše ze sentimentu než z obliby. Ulehal jsem do ní s myšlenkami jež mě tížili více než cokoli na světě.

     Mnohokráte jsem proklínal vše ve svém životě. Sám sebe a hříchy, na které jsem si nepamatoval, ale tvrdil jsem si, že se museli stát, jinak bych nebyl trestán tak hrozivým způsobem.

     Očima jsem klesl na dřevěnou desku a sledoval větičku vyrytou čímsi ostrým do její plochy. Rukou jsem přes rozrytou část a několikráte jí přejel špičkami prstů - zamrazilo mě v zádech. Pomalu jsem se rozhodl rozluštit kostrbaté písmo.

     Mhouřil jsem oči ve slabém osvětlení, stálo tam : "Nejsi nikým bez paměti !"

     Opřel jsem se do opěradla židle a zhluboka se nadechoval podivně nasládlého vzduchu.

     Kalendář na stole ukazoval týdenní rozpis, toho co mám udělat, a na co nesmím zapomenout. Dnešek byl speciálně zatržen červenou tužkou.

     V řádku bylo napsáno: návštěva Dr. Sanderse a v závorce bylo několikráte podtrženo slovo "Východisko". Teď jsem samozřejmě nevěděl co to znamená, ale tušil jsem v tom cosi zvláštního o osvobozujícího. Opět jsem se zahleděl na vyrytá slova a dával jsem si za pravdu zuboženým pokyvováním hlavou.

     Myslím, že byl čas vyrazit za doktorem. Dostával jsem léky, které měli mou nemoc alespoň trochu zpomalit a posílit kapacitu mé paměti. Dle doktorových slov se jedná o převratný experimentální lék, a můžu říci, že fungují. Ano. S těmi léky, jsem měl na zapomenutí všech zkušeností, které jsem za den  nabral, asi hodinu.

     Hrozivá hodina, kterou my stále hlavou probíhala jediná myšlenka, že to vše zase zapomenu. Bylo pěkné zapomenout na problémy, ale o to horší bylo, když vám je někdo připomněl a vy jste nevěděli, o co šlo.

     V těch chvílích jsem si přál být někým jiným. Z náprsní kapsy jsem vytáhl maličkou lahvičku označenou slovem "Memorex". Odšrouboval jsem uzávěr a na dlaň jsem vysypal kulovité dražé.

     Modrobílý prášek se mi v dlani kutálel a v matném světle se povadle leskl. Chvíli jsem na něj hleděl a měl jsem pocit, že v něm sám sebe vidím, jako v zrcadle. Sinalá podlouhlá tvář na lesklém obalu dražé se usmívala.

     Ne, neusmívala se.

     Zubila se a vysmívala se mému neštěstí.

     Pilulku jsem si položil na jazyk a polkl jsem.

     Dráždivá chuť mě nutila stále polykat sliny. Cítil jsem jak se prášek pomalu propadá do mého nitra. To už jsem se zvedal od svého stolu a zaťukáním na jeho desku jsem si dal odchod směrem ke dveřím.

     Naposledy jsem se otočil do pokoje. Všechno bylo tak temné a chladné. Závěsy se jemně třepetaly ve slaboučkém vánku. Světla v místnosti pomaličku poblikávala, a činila tak pokoj ještě temnějším a neosobním.

     Potřásl jsem hlavou při myšlence, že bych se měl vydat na cestu ještě než přestane prášek působit.

                                                                        **

     Klinika doktora Sanderse čišela podobný chladem jako můj byt. Snad jen více z ní byla cítit určitá bezvýchodnost mé situace. Byli tu nejlepší neurologové, ale s mým problémem mi pomoci nedokázali. Prášky - jejichž spotřeba osm za den, což znamená 240 pilulek za měsíc, a tudíž 24 balení po deseti prášcích, s cenou 80 $ za balení - mě ruinovaly stejně tak jako má nemoc. Cítil jsem se strašně. Téměř na pokraji nervového zhroucení. To ještě Sanders chtěl abych chodil za psychiatrem. To bylo na počátku mé nemoci, tuším že před čtyřmi léty. Od té doby to semnou šlo z kopce.

     Toho psychiatra jsem napadl a poranil jej v obličeji.

     Podal na mne žalobu, ale soud mne propustil pro nesvéprávnost v ohledu mého chování, s přihlédnutím k mému zuboženému stavu. Kdo se jich prosil, sakra !

     Už si nevzpomínám proč jsem ho napadl, ale co na tom. Teď už je to jedno.

     Návštěva u doktora Sanderse mi nic nového nepřinesla – má poznámka v kalendáři (Východisko) byla pro mě spíše přítěží nežli skutečným východiskem. Nechápal jsem, a nedokázal jsem si vzpomenout, co měla znamenat, a vrtalo mi to neustále hlavou. Do bločku v náprsní kapse jsem si okamžitě napsal, že si musím lépe poznačit významné informace.

     Doktor mě ještě jednou připomněl, že by bylo lepší zajít za psychiatrem a snad, možná, že by se dalo mluvit i o jakési neurologické (opět experimentální) operaci. Už jsem si připadal spíše jak bílá pokusná myš běhající po svém teráriu ze čtyř průhledných stěn své paměti, která ji vězní v jakémsi nechtěném a nepropustném neznámu.

     Řekl jsem mu, že si to ještě musím rozmyslet a vyplázl mu další prachy za balíček Memorexu.

     K čertu o čem mám přemýšlet ? Ta operace mě sice možná zachrání od ztráty paměti, ale do háje, vždyť se mi budou vrtat v neznámý části mozku. Klidně mi z něj můžou udělat kaši a to už jen tak nikdo nespraví. A jejich – sorry kámo, ale nevyšlo to – mi bude kulový platný.

     Rozhodl jsem se to nebrat na lehkou váhu, tak jako dříve používání Memorexu.

     Sandersovo varování jsem tehdy taky nebral tak vážně jak bych měl.

     To, že mi Memorex pomáhal bylo sice pěkný, ale to, že jsem na něj začal být okamžitě závislí a to, že když jej vysadím, jsou abstinenční příznaky více než hrozné, mi vše jen více a více stěžovalo.

     Odešel jsem se zamyšleným výrazem ale s naprostou jistotou v mysli. Do chvíle než se vše začalo postupně vytrácet. Zápisky a tableta Memorexu vše vrátily do jemně mlhavé minulosti.

     Ne – operovat se nenechám. Ne, že bych měl co ztratit, ale pořád se mi tak nějak lépe žije s tím, že sice ztrácím paměť, ale žiju jako normální člověk. S mozkem v kýblu by už to nebylo nějak ono.

     Doktora Sanderse mé chování možná trochu překvapilo – no jasně, vždyť je to teď jediné východisko, ale já vážně nechtěl být dalším králíkem, který má projít jejich pokusy.

     Ještě když jsem šel po ulici přemýšlel jsem o tom. Začalo jemně poprchávat. Déšť smáčel chodníky a silnice a obarvoval je tmavými fleky kaluží. Bubnoval mi do zátylku a temene hlavy, smáčel mi vlasy a stékal mi po spáncích, na tváře mizel na krku a bradě.

     Krčil jsem nos v nelibosti a přivíral oči závanu větru, který sebou nesl velké kapky, které mi lepily řasy, stejně jako konečky pramenů vlasů na čele.

     Vzhlédl jsem k matnému nebi. Bylo kovově mdlé a šedé. Tmavé mraky spouštěly k zemi provazce vody a rozhodně neměly v plánu s tím v nejbližší době přestat. Pod bundu se mi ploužily lezavě ledové prsty mrazu – po zádech mi přejel mráz. A přejel mi po nich ještě jednou, když jsem znovu zapřemýšlel nad operací a došlo mi, že by to semnou mohlo zaházet víc než teď.

     Vlastně jsem vůbec nepřemýšlel o tom, že by operace mohla zdařit.

     Byt mě kupodivu přijal jak jinak než tmavou, unavenou atmosférou. Vzduch tu byl těžký a jeho lehké rozdmýchání při mém příchodu tomu nikterak nepomohlo. Venku se pod mraky trochu potemnělo. Sáhl jsem po vypínači – ale ouha.

     Zajiskřilo se. Prstem mi projela rána. Tělo mě po tom zásahu brnělo jako bych v sobě měl malou míchačku. Podobně jsem se však taky cítil. Ohromnou rychlostí mi hlavou blesklo světlo a jakýsi žár v konečcích prstů a za očima, v hrudi a kloubech. V uších mi zapištělo. Někde, jakoby v dálce jsem zaslechl šum a jiskření, cítil jsem spáleniny sebe samotného a vlasy na zátylku se mi divoce zježily.

Ta rána mě odkopla zády ke dveřím, hlavou jsem narazil o levé futro, ale to už jsem necítil. Kouřilo se ze mě, konečky prstů jsem měl začernalé, usmažené.

     Vypínač u dveří byl zřejmě – tedy byl – rozbitý. Probíjela tu kabeláž, která byla poničena při jarních bouřkách a silných deštích. Má nemoc bohužel zapříčinila mé zapomenutí a to byla chyba. Chyba, která mě stála život – a vlastně, možná to ani nebyla chyba.

     Díky Bohu, je to pryč…

Oči zůstali úžasem rozevřené dokořán, uhrančivé jako dva uhly. Prsty sevřené v necitlivých pěstích. Bolestí stažené hrdlo, nohy široce rozkročené, zasažené bodavou křečí.

     Seděl jsem – tedy mé tělo – sedělo opřeno o dveře. Jenže nic z toho už tu nebylo, nic, já, mé tělo, tenhle svět, má ztráta paměti – shořelo to jako můra v plameni.

     A já byl šťastný, a pamatoval jsem si to.

**

     Zatuchlý bar, kouř cigaret, rozlité pivo a stakany vodky – to všechno se mi dralo nosem. Hlava mě třeštila, chvěl jsem se po celém těle. Otevřel jsem unavená, těžká víčka. Ruce jsem měl zkřížené přes sebe a cítil jsem, že přes ně mám položené vlastní čelo. Zdvihl jsem hlavu a otevřenýma očima jsem unaveně hleděl na černé rukávy své košile, opřené o tmavý bar se zlatou obrubou. Jeden rukáv jsem měl nasáklý páchnoucím alkoholem jistě velmi zanedbatelné ceny. Cítil jsem se jako po opici a přesto jsem měl pocit, že sen, který se mi zdál, nebyl jen snem. Měl jsem pocit, že to bylo příliš živé a skutečné.  A bolestivé.

     Bože, co se to stalo ? To přece není možný…

     Sen ? Byl to jen nějakej zatracenej sen ?

     Rachot hudby, kterou jsem téměř nevnímal mě přiměl se otočit a pohledět do zadýmaného baru. Baru v mlžném zakouřeném oparu, ve kterém se pohybovaly tmavé stíny tančících, popíjejících a bavících se lidí. Vzhlédl jsem k baru a pohleděl do zrcadla za mnohými sklenicemi a lahvemi s levným alkoholem, snad ještě levnějším než by kdo očekával.

     Co mě však vyděsilo nebyla cena alkoholu, ale výraz – ne výraz, spíše výjev mé tváře.

     Byla jiná. Ne tím, že by se mimika mé tváře snažila o srdceryvný výlev strachu z neznámého prostředí, které mi mimochodem bylo velmi neznámé.

     Tenhle bar jsem v životě neviděl a tvář v zrcadle za lahví Johnyho Walkera také ne.

     Byl jsem úplně střízlivý a přesto mi ta tvář i bar byly naprosto neznámé, stejně jako lidé kolem mě, dokonce i člověk – velký budižkničema s motorkářským šátkem na hlavě, bradkou a řetězem kolem krku - Buddy.

     „Tak co Hoppere, jak se cejtíš v New Renu, huh ?“

     Sledoval jsem jej výrazem, který by se dal jen těžko nazvat bezmocným a beznadějným.

     „Halo? Jsi tam ? Buddy volá Hoppera ?! Halo ?“ mával mi před očima rukou jako velkou plácačkou na mouchy. Usmál se až se mu v ústech zableskly zažloutlé zuby, potáhl z cigarety a místo z úst, vyfoukl kouř z obou nosních dírek najednou. Vypadal přesně jako naštvanej bejk z kreslenýho seriálu na Cartoon Network.

     New Reno - blesklo mi - Las Vegas, Nevada. Sakra, vždyť jsem z Miami na Floridě, co sakra dělám na západním pobřeží, v poušti. Pohlédl jsem na sebe, na své oblečení.

     Seděl jsem v koženém obleku s řetězy, cvočky a kovovými pyramidami na ramenech.

     Co sakra dělám na západním pobřeží, v poušti, v motorkářskejch hadrech ?!

     „No tak Hoppere, jak se cejtíš v Renu ?!“ znovu mi zamával před obličejem.

     „Jo, dobře – asi…“ řekl jsem nejistě.

     Buddy potřásl hlavou, zakřenil se a pozdvihl malou sklenku piva, ucucl, vyšpulil rty a polkl. Znovu jsem se podíval do zrcadla – opět mě udivil odraz mé tváře v zrcadle. Sáhl jsem si na tvář, čelo, bradu, lícní kosti – to samé dělala i má ruka v odraze zrcadla.

     Co to ksakru…

     Najednou se ozval výstřel. Zcela zničehož nic. Nábojnice vyskočila z komory Smith & Wesson za mými zády a dopadla na parket tmavého zapadlého baru v New Renu v Nevadě. Zazněli ještě další dva nebo tři výstřely a všechny našli svůj cíl. První byl Buddy.

     Prostě najednou padl na pult, stiskl ruce v pěst a vyprskl krev na lesklý povrch baru. Sklenka piva spadla dolů a roztříštila se na ostré podélné střípky. 

     Další rána padla někde za mými zády. Než jsem se ohlédl lízla mě rána do krku a cítil jsem jak se ze mě vyvalil proud rudé krve. Pryštil do strany a zasáhl i Buddyho tvář po které rudé krůpěje kanuly jako bolestné karmínové slzy.

     Stál jsem u baru jak socha nějakého svatého, co mu z rány na krku pryští rudý gejzír.

     Trapná scenérie smrti … býval bych se zastyděl, nepadnout tváří na barový pult a během několika málo okamžiků upadnout do bezvědomí a vykrvácet. Trapná smrt…

**

     Křik budíku mě vytrhl ze spánku. Jeho červená fluorescenční čísla mi zářila do obličeje a já jen ztěžka otevřel oči. Okamžitě jsem si sáhl na krk – byl vlhký od potu, ale žádná krev na něm nebyla – no jakby ne .. sen, zatracenej sen ve snu !

     Otočil jsem se na druhý bok -  druhá část lůžka byla prázdná. Jenže to lůžko mi nebylo vůbec povědomé. Rukou jsem zašátral po tlačítku lampy.

     Zamžourala do šera a osvítila mdlou, omšelou místnost. Ta, mi mimochodem taky – stejně jako bar a Buddy u něj - nebyla vůbec známá. Sáhl jsem do stolku – oba šuplíky byly otevřené. Jeden skýtal malé zrcátko a rámeček s fotografií muže a ženy. Druhý 9mm pistoli s rozsypanými nábojnicemi.

     Otřel jsem si čelo od potu a když jsem si přejel po bradě zarazil jsem se nad strništěm a udržovanou bradkou – stejné jako měl ten člověk na fotografii.

     Znovu jsem se otočil na druhou stranu lůžka – pod oknem na té straně jsem zahlédl rudě černý stín. Naklonil jsem se přes postel. Ležela tam dívka z fotky. Pohlédl jsem do zrcadla a zjistil jsem, že tvář – má tvář – patří tomu člověku z fotky, člověku jehož pistole v šupleti páchne po střelném prachu a jemuž se vedle postele válí mrtvá žena – nebo milenka.

     Podíval jsem se na ní pořádně. Krvavá mapa na její hrudi se rozlévala do ztracena a pomaličku zasychala na jejích křivkách dohněda. Napočítal jsem dva průstřely. Jeden na prsou, druhý v břiše. Oba silně krváceli a určitě byly smrtelné, to se s takovou ráží a navíc z blízkosti (vzhledem k šedému střelnému prachu na ranách) dalo dost předpokládat. Rány byly vpáčené dovnitř a tmavé, hluboké, ohavné ve spojení s tak krásnou ženou.

     Blonďaté vlnité vlasy byly uvázány do ohonu vedle její hlavy. Modré oči byly otevřené v slepém úžasu, vstřícné a zároveň bolavé. Slepě mi hleděla do očí, vypadala jakoby spala s otevřenýma očima, sice v poněkud nepříjemné poloze, nohy vedle sebe, jedna ruka za hlavou, druhá přes břicho – ukrytá v tmavém prádle a županu, který byl více než průhledný. Rány jej protkaly stejně jako její bělostné tělo, takže se cáry pohupovaly ve větru, když zafoukal vítr a zdvihl těžké závěsy. V dálce se ozvala policejní siréna.

     A sakra, vytanulo mi na mysli, co když jedou sem. Nemám tu být, za tohle přece nemůžu.

Znovu jsem se podíval do zrcadla – zcela neznámá tvář se na mě vítězně šklebila.

     Dvě smrti, dva různé životy – blesklo mi.

     Člověk se ztrátou krátkodobé paměti, motorkář z Nevadského Las Vegas, a teď nejspíš vrah nějaké moc pěkné dívky, v motelovém pokoji.

     Podíval jsem se na pistoli. V mé ruce mi připadala známá, velmi pěkný pocit držet ji a natahovat. Natáhl jsem ji – nábojnice skočila do komory.

     Odjistil jsem jí – spíše jsem se držel smyslů než zkušeností, takovou zbraň jsem v ruce nikdy neviděl, aspoň co si pamatuji. Moment – zastavil jsem se na chvilku.

     Já si pamatuju ! Pamatuju si všechno !

     Policejní sirény utichly – oddechl jsem si.

     Ano, pamatuji si svou zapomětlivou postavu, doktora Sanderse a zápisník, který samozřejmě zůstal někde na Floridě, spálen zásahem elektřiny. Pamatoval jsem si New Reno, Buddyho i nějakého střelce, který mě nechal vykrvácet na hnusném ulepeném parketu zapadlého baru ve Vegas. Pamatoval jsem si to vše a velmi živě. Jenže, co to znamená ?

     Jaký je důvod žít po smrti v cizí kůži ? Dar od Boha za to všechno utrpení ? Blbej sen, šílím snad ? Zbláznil jsem se ? Rozdrobila se má duše a mysl v hrůzné schizofrenii ?

     Opravdu zmizím a objevím se v cizím těle, někde jinde ve státech, jinde ve světě, s jinou identitou, možná daleko lepší identitou ? Možná ano ? Možná, že až příště umřu, budu boháč, možná doktor, genetik, inženýr … mhm ?

     Opravdu jsem měl pocit, že ty sirény utichli ? Zatraceně ani náhodou, naopak ! Sice utichli ale přímo na ulici před motelem, oknem jsem viděl jen probleskující modročervené majáky.

     Otevírání několika dveří, nekoordinované pobíhání, cvakání zásobníků a pojistek brokovnic se linulo tichem noci a mně najednou došlo, že o nic nejde.

     Zásobník pistole byl na místě, pojistka odjištěná, náboj v komoře.

     „Policie, otevřete dveře !“ ozvalo se z druhé strany dřevěných dveří.

     Jako odpověď zazněl výstřel, tlumený čímsi, co zasáhl.

     Starší seržant losangeleského policejního sboru, urostlý mladík se širokými rameny se s rozběhem rozhodl proletět dveřmi až do pokoje. Dveře ustoupily a pod jeho vahou se vyvrátily z pantů. Padly opřené o zeď pokoje a Denny Mills měl pocit, že je ve špatném kriminálním filmu z šedesátých let. Všude byla krev. Rudá, páchnoucí po železe a ohavně lepkavá. Mills do ní vkročil s nechutí. Zdvihl oči k protější zdi. Už pochopil o co byla rána utišena. Něčí – tedy mužský – mozek pomaličku stékal v podivných šlemech ze stěny a odkapával v kašovité hmotě k posteli a nehybnému tělu na ní. Ženy za postelí si všiml jen úsečným pohledem. Její dlouhé štíhlé nohy potřísněné krví jej už ani nezarazily, spíš dodělali jeho pokroucenou myšlenku dnešního krásného vlahého večera.

     Zvedl se mu žaludek a začal zvracet.

**

     Zima mě přivedla zpět do života. Opravdu lezavá a nenávistná zima co vás drží za ruce a nohy, ochabuje vám je a necitliví, ohavná zima se vším tím mrazem.

     Chvíli jsem přemýšlel. Neotevřel jsem oči jen je přivřel, aby se m do očí vloudil alespoň slabý záblesk světla.

     Funguje to, funguje, já žiju, sakra – žiju ! Radoval jsem se z celého srdce. Zbavil jsem se všeho, nemoci, obvinění, kožených motorkářských hadrů, a teď žít lépe.

     Chytl jsem se na srdci – kupodivu jsem nahmatal něco jako papír. Umaštěný a lepkavý.

     Začichal jsem v ledovém větru. Všude se nesl nahořklý pach moči a zvratků.

     Otevřel jsem oči. Sledoval jsem blikající lampy nad hlavou. Sklonil jsem zrak a uviděl jsem své oblečení. Potrhaný starý kabát, rukavice bez palců, špinavé prsty, děravé boty. Ležel jsem přikrytý novinami a nos jsem měl zcela zmrzlý a bolavý. Ležel jsem na spláclých kartónových krabicích od burského másla a třásl jsem se.

     No, to se teda vážně povedlo, bezdomovec – brrr – ošil jsem se a vstal jsem na nohy.

     Noviny jsem ze sebe setřásl jako by byly prašivé.

     „Kam ´deš Lenny ?!“ zazněl za mnou opilecký chrchlavý hlas zakončený zánětlivým kašlem. Hrubý a zároveň zklamaný obličej dalšího bezdomovce se mě dotkl když jsem se utápěl v jeho pomněnkových očích, zalitých slzami z mrazu.

     „Jdu začít lepší život !“ řekl jsem a jeho tvář nevěřícně vyvstala z ušmudlaného zjevu.

     „Možná už bys to neměl chlastat !“

     „Nápodobně…“ vydal jsem ze sebe něco co měl být smích a vyrazil jsem k východu ze slepé ulice, který byl zakončen dlouho osvětlenou silnicí.

     Rozhlédl jsem se ze strany na stranu. Vozidla tu jezdila plnou rychlostí téměř pořád. Dlouhé nákladní vozy, 4x4 pickupy, autobusy, taxíky, trucky.

     Chceš to ? Vážně ? Chcípnout takhle ? zastavila mě mysl ještě před nákrokem k běhu.

     Ne, budu žít jako vágus v hromadě hnusnýho bordelu ! napomenul jsem kriticky svůj vnitřní hlas, který se jako ukřivděné malé dítko stáhl do ulity stínu duše.

     V dálce jsem si vyhlédl dlouhý plně naložený nákladní vůz. Bylo jasné, že s plným nákladem dlouhým betonových panelů jen těžko okamžitě zabrzdí. Jel v mém pruhu a já nelenil použít tohle ohavné tělo ke skoncování s tím vším. Jít do lepšího světa za lepším životem. Ale bude tam ? Bude – určitě bude, ujišťoval jsem se a rozeběhl se.

     Vozidlo mě zasáhlo v polovině čtvrtého jízdního pruhu, uprostřed rušné ulice někde v New Yorku. Náklaďák mě nadhodil na kapotu a promáčkl mým tělem tvrzené okno. Cítil jsem jak ve mně pukají kosti. Krev se rozlétla všude kolem. Přeletěl jsem korbu s nákladem a rozmázl se o silnici za vozidlem. Ruce široce roztažené, utonulé v krvi. Lebka široce rozražená, ale tvář v podivném, osvobozujícím úsměvu. Umíral jsem a smál se tomu – protože jsem tušil co jiní ne. Já budu žít, budu žít lépe a jinak než doteď, a když se mi to přestane líbit …

     Zavřel jsem oči a ještě jednou se usmál – konec se blíží.

     A jednou, kdo ví, budu třeba zrovna Tebou !