DON’T DREAM IT, BE IT!

            Komedie? Parodie? Science fiction? Horor? Muzikál? Film do patnácti let nepřístupný? Všechno dohromady! Ze všeho nejvíce však kultovní film. „The Rocky horror picture show,“ hlásají rozpitá krvavá písmena, jaká známe z brakových hororů. Efektní začátek – v podobě zpívající červené pusinky na černém pozadí – jako by předznamenával opravdu velkolepé užití muzikálových prostředků („drama plus zpěv plus podívaná plus nohy“*).

            Celým filmem se jako Ariadnina nit vine motiv obrazu Americká gotika, stejně jako parodie na „slaďáky“, „drasťáky“ s upíří a „ufonskou“ tematikou i filmy s dějem neustále přerušovaným otravným vypravěčem. Nechybí ani faustovská – či spíše frankensteinovská – zápletka a slovní hříčky.

            Atmosféra jednotlivých scén je dokonale vykreslená pomocí všech možných prostředků (herecký výkon, barevnost, světlo, kostýmy, hudba…), ať už se jedná o neformální, leč chladnou večeři nad Edieho mrtvolou, nebo třeba Frankův dojemný labutí zpěv pro imaginární publikum, stylově ukončující jeho život pro publikum.

            Má-li si divák z filmu odnést nějaký námět k přemýšlení, bezesporu je to otázka lidských erotických tužeb a jejich uskutečňování, obsažená v celé Frankově osobnosti (don’t dream it, be it – nesni si, žij to), „propadnutí“ vlastním „nízkým pudům“, morální kocovina a – v závěru nastíněná – nesmyslnost lidského bytí, bezvýznamnost událostí – byť pro jedince osudových – pro další chod lidstva, světa, vesmíru…

            Co dodat závěrem? Snad jen, že v případě kultovních filmů – jakým Rocky horror picture show je – není zvykem ptát se „Viděls?“, ale „Kolikrát?“