O kytkách a tak vůbec
Abyste věděli, nejhlavnovější na nápadu pořídit si květinu, je její barva.
Protože je třeba vědět, že třebas takové růžové kytky jsou dycky moc zamilované, ale nikdy vám neřeknou proč nebo do koho, a tak se jen tiše trápí, ačkoliv se usmívají, ale vám je jasné, že se trápí, protože jsou čím dál tím míň a míň růžové, až se úplně odrůžovatí, což je pěkný malér.
Taky možnost je pořídit si kytku modrou. Ty jsou od přírody smutné, ale to asi jen tak na oko, protože jinak jsou velice ukecané až hrůza, to taková hrůza, že se jí ježí její řasinky na listech.
Zimní sněživá
Růžová vůně leknínu
když
slza na úsměvu znamená štěstí
Vyčiněná kožešina
Irsko se musí odložit
Stará paní sedí vkřesle. Je vnemocnici. Za ruku ji drží manžel. Ani jeden znich se neusmívá a oba dva visí na rtech mladého pana doktora.
Poslední srpnová neděle
Mobil mi vypadl zruky hned po tom, co jsem zavěsila.
Deset minut, příšerná doba…
Co mi právě probíhá hlavou, že kryt na telefon jsem dostala vánočním dárkem; nechtěla bych, aby se rozbil, ale nemůžu se na něj podívat, protože neodtrhávám oči.
„Jano, co se stalo, proč jsi vykřikla. “ hlas mladší sestry zněl jen zpoza přivřených dveří, ale najednou to byla hrozná dálka.
Jak by se mohly dít happyendy, ale nikdy to nevyjde
Tak se mi zas stalo, že jsem nevěděla, o čem moje okolí mluví. Je prostě spousta témat, ke kterým nemám co říct; třebas superstar nebo naše fotbalová liga a baníček a tak podobně, je to holt asi nějaké moje prokletí, že se prostě nesloučím stím, co baví známé a kamarády, tak si pak nemám o čem povídat.
Nevím, co za téma to bylo teď, ale to není důležité.
Prostě jsem si tak sedla na kámen pár metrů od nich (tak trošku, aby si uvědomili, že mi vlastně ukřivďujou, když nerespektují moje zájmy, ale moc jsem nevěřila, že by to někoho zaujalo) a koukala se do pryč.
Chvilička v knihkupectví
Stojím vknihkupectví a bavím se smládencem, co tady prodává. Jmenuje se Petr a je mu ke dvaceti rokům, je chytrý a docela milý.
„Když si to tak vezmeš, tak důvod, proč se na telenovely kouká tolik žen je jednoduchý,“ rozkládá rukama, vypadá při tom roztomile, „rády vidí, že i chudá a ošklivá dívka se může stát krásnou a bohatou. “
„No jasně, jsou to pohádky naší doby, něco jako Superstar,“ odvětím a natahuju se do regálu, kde je moje knížka.
Zavři na chvíli oči
Zavři na chvíli oči.
Uslyšíš tichounké cink cink,
To je jak chodím pro vodu smáčet Ti rty.
Kapku po kapce.
Miniatury
Jak tam tak zapomenutě stojí
víš,
myslím na to,
po čem tak můžou
Krátký rozhovor s nešťastným skřítkem
Probudila jsem se tak ve tři ráno. Trochu mě to naštvalo, protože za dvě hodiny jsem měla vstávat do práce a spánek byla věc, kterou jsem potřebovala ještě potřebovatěji než jindy.
Ale tak, když už jsem byla vzhůru, řekla jsem si, že se půjdu napít. Zní to normálně, žejo.
Mé malé vítězství
Sedím vpředsíni na zemi.
A klepu se, šíleně se klepu a taky se mi chvějí ruce a docela se i potím. Sakra, nesmím.
Nikdo není doma, tak jsem si pustila hudbu parádně nahlas, ale je kničemu – nepomáhá.
Tak zas někdy… příště
Sedím ve Výškovicích, vhospodě, a čekám. Mám to tady ráda, vevnitř není moc kouře, mají juebox a pivo za 19 Kč, což celkem ujde.
Jsem celkem zvyklá čekat, spousta lidí, které znám, mívají zpoždění, často i já.
Po chvíli přichází, skoro ho nemůžu poznat.
Na klavírním koncertě
Jmenuje se Václav Lehotský a já mu hrozně závidím. Neměl bych na to myslet tak bezprostředně, ale já si nemůžu pomoct, on má prostě všechno, co já ne.
Jo, já vím, že závidět někomu něco je špatné, obzvláště tak usilovně, jak závidím já.
Třeba teď – musím sedět na jeho už čertvíkolikátém klavírním koncertu a koukat se, jak tak směšně pohazuje hlavou a jak ho všichni obdivně pozorují.
V krabičce od Ježíška
Oba dva sedí na schodech paneláku, kde bydlí ona, a mlčí.
Je docela tma a ona by asi měla být už brzo doma, ale jim to asi nedochází nebo si to nechtějí připouštět. Ono, je spousta problémů kvyřešení, problémů, které odsunou jiné, malicherné (třeba jestli bude mít o ni mamka starost nebo ne). Nebylo by zase tolik těžké zazvonit a říct „Sedím tady dole a povídám si.
Zase barevné pozastavení se nad tím, jak si asi představuju úvahu nad smyslem života
Jaký je vlastně smysl života.
Jistě, na tuto otázku se nedá jednoznačně odpovědět, ale stejně, jaký by asi tak mohl být, hm… kdybych to vzala čistě biologicky, život, který má smysl, by měl či mohl vypadat asi takhle: človíček se narodí, zplodí potomky (musí existovat nadprodukce, to už říkal pan Darwin) a zemře. Ti potomci se narodí, zase zplodí další potomky a zemřou.
Takhle to je u všech živočichů a vlastně i u rostlin a hub a bakterií a virů (i když tam je to plození trošinku jiné, žejo, ale já nejsem biolog, takže tohle už rozebírat nebudu), tak to musí platit i u lidí, protože my nejsme o nic lepší, vl a st n ě jsme horší.
Na rozkvetlé louce
Sedím si tak na louce plné pampelišek a přemýšlím o tom, jak ten čas plyne.
Když se na ni podíváte zdálky, je na ty kvítky krásný pohled, ale přímo mezi nimi to je ještě hezčí. Nejlepší na tom je, že je hned vedle les, takže vpodstatě romantika. No, vpodstatě.
Jen tak o dnešním ránu
Zazvoníš a podáš mi
Plátek sýra, který se trhá jako
Snadno a špatně popsaná stránka
Papíru.
Kouzelná modrá květinka
Koukám se do vitríny květinářství.
Alenka chce totiž nějakou kytičku, tak jí hold musím nějakou koupit. Když jsem se zeptal jakou, tak se jen roztomile usmála, zamrkala dlouhými řasami a něžně řekla, ať ji prý překvapím.
Tak ji tedy překvapím.
Dnes večer
Dnes večer obuji si taneční střevíčky
A protančím vnich celou noc
Po Mléčné Dráze,
Kde se zvonivě (a též falešně) smějí Hvězdy
Šla, ale trvalo, proto přejelo.
Šla, ale trvalo, proto přejelo.
Maminka šla, ale trvalo jí to, proto ji přejelo.
Maminka šla do obchodu, ale trvalo jí to, než pomeranče koupila, proto ji přejelo auto.
Maminka malého Honzíka šla do obchodu, ale trvalo jí to, než posbírala pomeranče, které koupila, proto ji přejelo červené auto.
Další úvaha v barvách, tentokrát o životě, tedy vlastně o jeho začátku a konci
Začnu jednoduchými šesti slovy:
Kdo nám dal právo na život.
Tato otázka má spousty odpovědí. Mohl by to být Bůh, mohla by to být maminka, která se rozhodla, že si mě nechá a nepůjde na interupci, mohla by to být nějaká vyšší moc, která se rozhodla, že půjdu na svět. Ano, dalo by se to představit tak, že malá miminka si lebedí na mráčcích a potom přijde starý hodný pán, jednomu znich pokyne, a ono se narodí.
Než se probudíš
Vzbudila jsem se ještě než začalo svítat.
Pokoj si nějak pamatuju zvečera, i když až teď si ho lépe prohlížím: veliká postel, takovou jsem si vždycky přála, je uprostřed stěny naproti dveřím – krásným, masivním. Na každé straně postele je noční stolek slampičkou, na tom mém jsou jenom moje hodinky a náušnice, na tvém je i knížka – detektivka od Eda McBaina, kterou jsem kdysi myslím četla, ale nějak nedocenila, protože detektivky mě nudí.
U okna je malý stolek, zaházený různými papíry a jinými věcmi, které vytvářejí docela kompaktní vrstvu bince tlustou aspoň deset centimetrů.
Grafická úvaha na téma štěstí a co z toho pro nás vlastně plyne, že bylo vynalezeno
Říká se, že malé radosti jsou velké radosti. Ona to není tak docela pravda; je velký rozdíl mezi malou radostí a velkou radostí. Ale malé radosti jsou tak malé, že si je můžete dopřát častěji než ty velké, a máte tedy radostí více – jste šťastni déle.
Opravdu.
Malířka
Malířka
I.
VOstravě když jedete tramvají číslo dvanáct nebo sedmnáct a vystoupíte na zastávce Hotelový dům Hlubina, tak ani nemusíte přejít cestu a už na vás blikají světla Broadwaye, který každý večer honosněji než bary na Stodolní láká všechny, aby přišli a pili a bavili se.
Broadway prostě nepřehlédnete, i kdyby jste se sebevíc snažili. Nic nezáří ospalou Hrabůvkou více než právě to.
El Diálogo (Dialog)
A: ¡Buenos días.
(A: Dobrý den. )
B: ¡Muy buenos.
(B: Dobrý den.
To ticho
Vstávám jako každé ráno, sedám si do kuchyně, stavím vodu na kávu.
Lenka je už dávno ve škole, jako každé ráno.
Sedám si na židli a zavírám oči.
Jako každé ráno…
Schoulený pod peřinou
Nenávidím ho, já ho tak nenávidím.
Obzvláště vpátek, když se vrátí domů navalený a pak všem nadává, hlavně mamce, říká jí kurvo a tak. Je mi z něho nanic, nemůžu ho poslouchat. Ty jeho přiblblé opilecké kecy, urážky… je toho na mě fakt moc.
Jak pláče Popelka
Sedím před zrcadlem a nasazuji si náušnice. Jsou visací, krásné, celé ze zlata, a na konci každé je vsazena říční perla. Dostala jsem je knašemu dvouletému výročí.
Ono i to zrcadlo mi koupil on, když jsem měla narozeniny.
Taková potupa
Sedím na židličce a houpu nohama. Naštvaně houpu nohama. Vlastně, houpu jima tak naštvaně, aby si všichni všimli, jak moc jsem naštvaný. Nemůžu to totiž dát nějak hodně najevo, třeba že bych se vztekal nebo že bych rozbil skleničku nebo podobně.
Na zápraží před svítáním
„Mama. Mama. “ nejprostší výkřik dítěte probuzené ošklivým snem.
„Už jdu, už jdu,“ drmolím a tichounce vstávám.
Dívka z kavárny
Klečím na zemi a rukou šátrám pod skříní, jestli tam náhodou ještě nějaká ta korunka není. Já si totiž potřebuju koupit novou strunu na kytaru, vysoké éčko mi prasklo a zrovna dnes…
Ano, včera jsem vymyslel novou skladbu a chtěl jsem jí ji zahrát. Ale nemůžu, protože nemám na novou strunu. Taková mizérie.
Tichý pokoj plný vzpomínek
Sluneční paprsky pronikají mezerou mezi staženými závěsy do pokoje. Nebýt jich, tak je vpokojíku tma jako… jako vhrobě. A snad ano, snad je hrob přiléhavější pojmenování, můžeš onomu pokoji tedy říkat „hrob“.
Když přivykneš šeru, můžeš rozeznat nepříliš bohaté vybavení toho malinkého hrůbku.
V neděli uprostřed náměstí
Ležím uprostřed Masarykova náměstí a umírám.
Nikdo si mě ale nevšímá, všichni procházejí kolem mě, jako kdybych byla jen vzduch.
Nemohu se pohnout, a tak ležím, a jak jen mohu, snažím se koukat se kolem sebe.
Na lavičce nedaleko ode mne sedí holčička smaminkou.
Na lůžku staré paní
Sedím na lůžku jedné paní ve Fakultní nemocnici vOstravě Porubě.
Sedám tady vždycky, když mi skončí šichta, protože to trvá dlouho, než mi přijede tramvaj, hlavně když jdu na noční nebo když sloužím o víkendu.
Ta paní tu je už celý rok, teda nejmíň rok, protože zhruba ten rok tady pracuju.
Tu práci mi našla mamka, když jsem vyšla zdrávku a bylo to docela štěstí, nevím, jestli bych se tu dostala.
Jednoho večera na opuštěném nádraží
Opírám se o zeď a bliju na ni.
Stojim na takovým nádraží, no víš, za hodinku mi pojede vlak, tak tu čekám, ať můžu jet domů. Ono se to třeba nezdá, ale z Frýdku to je do Ostravy celkem kousek, i když na mapě, kerá zevluje tady na zdi kousek ode mě, to je kousíček. No jo, ten věčný problém map, co bys tak čekal, že jo.
Malý domek v lese
Věděla, že přichází, konečně přichází.
9. května 2003
Vrátila jsem se, konečně jsem se vrátila. Abych Ti pravdu přiznala, Můj Drahý, vůbec jsem se na svůj návrat netěšila.
Bude to den v minulosti
Sníh za okny jemně šumí
Já to vlastně neslyším, spíše cítím
Jako malé děvčátko, co se moc těší,
Až pojede kbabičce
Arboreal fairy
It was Friday afternoon and we as almost every weekend went to the cottage. It‘s spring or summer, I really don’t know, but I’m sure, that the weather was very nice. The sun was shining and there were no gray clouds on the sky. Only white feathery wisps, which promised beatiful day.
Kvůli jediné myšlenky
Ten večer nestálo počasí za nic. Lilo jako zkonve, bylo chladno a jeden stařec, který se prohlašoval jako předpovídač počasí, říkal, že právě tak to bude vypadat ještě celý měsíc. Nikdo jeho předpovědím sice nevěřil, ale stejně to neznělo vesele.
A snad i proto bylo vhostinci U Tlusté řepy narváno.
Bosé chodidlo se noří jemnou peřinou sněhu
Bosé chodidlo se noří jemnou peřinou sněhu jako prachovým peřím. Kráčí zvolna a lehce, snad navzdory myšlenkám, jež tíží jako ohromný kámen, stahují pod hladinu, nedají nadechnout…
Lákavá náruč stromů vábí a vyzývá, abych přišla, promlouvá ke mně…
Rozumí mi, les mi rozumí. Ta krásná, tichá a smutná bytost se na mne usmívá, upírá na mne svůj hluboký pohled pln moudrosti, pln tak velkého žalu, že to téměř neunesu, pln vzpomínek, krásných i strašných, vědoucí, avšak ne zhořklý…
Pravda naplňuje smutkem a ona je smutná, avšak tak krásná a laskavá, že je svým způsobem šťastná, snad je šťastná naším štěstím, snad ji naplňuje, když hladí myšlenky jiných, tak dětské, tak dětsky krásné a radostné…
Hezounek a Škaredka
Vhnízdě mladého páru sýkorek se vylíhla dvě vejce. Obě ptáčátka byla malá, roztomilá. Rodiče je zahrnovali stejnou láskou a péčí, nosili jim stejné brouky, stejné žížaly. A když jim přinesli žížaly, panečku, to si pochutnali.