Podzim

Mým úkolem je popsat podzim. Tu část roku, která se snad může zdát trochu depresivní. A divíte se? Když se podívám na ty tuny bláta kolem, ani se všem těm sebevrahům nedivím. Teď už vážně. Podzim je zvlášní. Podzim, to je spadané listí na cestách, když jdete v parku, časté přeháňky, které dokonale zneškodní dobrou náladu, holé stromy, které se ukládají k spánku i když vypadají jako mrtvé, chuchvalce mlhy, válející se v údolích i na kopcích, nemilosrdný severní vítr, který si pohrává s vašimi deštníky, klobouky a čepicemi, podzim, to je bláto a kaluže na cestách, nekonečná tma při cestě tam i zpátky, chladné úplňky, líné slunce, které svou přízeň věnuje  opačné polokouli, to jsou závidějící,  smáčené tváře když sedíte v teplé kavárně, ony se dívají na vás, vy na ně a těžko říct, kdo je šťastnější. Podzim to jsou i cizí zablácené boty před vaším prahem, zežloutlá tráva, zapálené svíčky a litry slz. Je to smutek a pocit naprosté zbytečnosti ve světě. Je to zatažená, šedá obloha, smutná sms-ka po které vypínáte telefon a brečíte. Je to smáčené parte, vysící na posledním připínáčku, je to opuštěný pokoj, myšlenka, kterou si uvědomíte, že je konec. Podzim to jsou nezatažená okna svítící do tmy všem, kteří ještě nejsou doma a černé siluety za nimi. A je to úsměv, na který jste čekali dlouho.