První paladin

“Vlastně to nebyl paladin, ale paladinka. Svůj život zasvětila bohyni Aislinn a jmenovala se Astra, Astra And-Audward. Což znamená Astra Velká ze starého lidu. Polovina její krve totiž byla elfů a ta druhá byla krví prvorozených. Narodila se na ostrovech, ale jejím osudem nebylo tam vyrůstat. Bylo totiž příliš nebezpečné, aby žila někde kde by ji každý znal. Protože nepřítel ji hledal a chtěl ji zabít…”

* * *

Loď stála zakotvená v přístavu. Prudké poryvy deště a rozbouřené moře do ní metali, jako kdyby ji chtěli rozbít. Na molu stáli dvě postavy v kápi. Jedna z nich byla žena svírající v náručí dítě a druhá postava byl muž v lesklém brnění s mečem u pasu a odznakem dvou propletených a navzájem se požírajících hadů na hrudi. Oba hleděli na moře a pozorovali obrovské vlny jak běží a tříští se o skalnaté pobřeží.

Žena zavrtěla hlavou a pohlédla na dítě. “Najde nás. Lepší bude, když utečeme někam, kde nás nebude hledat.” obrátila tvář na muže “Nevykládej si to špatně, neutíkám proto, že bych nevěřila společenstvu, ale proto, že by společenstvo padlo, kdybych zůstala. Nakonec by to dopadlo pro nás pro všechny špatně.” Muž se ohlédl k přístavním domkům, kolem nichž zrovna procházela dvojice stráží. “Nechceš abych jel s tebou, dva jsou vždy ve větší výhodě, než jeden a strasti cesty by dopadali na nás na oba. Copak chceš jít sama?”

“Mluvíš, jako kdyby to znamenalo…”

Žena se rozběhla k lodi. Před můstkem se naposledy obrátila a svírající dítě jednou rukou v náruči naposledy zamávala a pak vběhla na loď. Odvázala dvě kotvící lana a napnula směrovou plachtu. Loď se odlepila od mola jako šíp a prudce vyrazila do rozbouřeného moře. První vlna která ji chtěla smést zpět k pobřeží ji jen lehce nadzvedla a nechala ji, stejně jako ostatní.

Loď si probíjela cestu vodami oceánu. Mířila na západ. Brzy zmizela z uzemí ostrovní říše a pokračovala podél uzemí Varety až na její jihozápadní cíp. Tam, v područí Greenských lesů zakotvila.

Den se schyloval ke sklonku když usedla na kládu a přitiskla si dítě k prsu aby pilo. Poslední paprsky světla naplnili tvář ženy ohněm. V posledních paprscích zazněla píseň Elen mir. Žena dlouho zpívala než dítě přestalo pít a usnulo. Ještě chvíli se dívala do jeho tváře a pak jej uložila vedle sebe na plášť a přikryla dekou. Zvířata v lese, která je viděla se divila, proč samotná žena s malým dítětem je v lesích.

Několik ptáků, jenž sídlili ve větvích stromu, pod nímž spali se vzneslo a letěli tu zvláštní příhodu říci někomu kdo by jim byl ochoten naslouchat a pomoci ženě s dítětem. Neletěli moc daleko a všimli si, že ve stopách ženy jde muž. Chtěli mu to říci, ale když se přiblížili, zalekli se jej a letěli pryč. Někteří varovat ženu, protože muž byl blízko, někteří pro pomoc.

Finarfin seděl na pařezu a pomalu přejížděl po čepeli meče hadříkem namočeném v oleji Langenu. Švitoření ptáků, kteří nad ním začali kroužit jej vytrhlo z klidné nostalgie. Pohlédl k nim a všiml si, že jsou to denní ptáci. Jeho neklid ještě vzrostl, když se zaposlouchal do jejich řeči.

Finarfin se zvedl. Zneklidněn písní vyrazil a ptáci před ním zpívali.

Utíkal dlouho. Píseň ptáků jej naplňovala zvláštním pocitem. Copak ptáci se někdy zajímali tak moc o osudy dvounožců?

Astra se zvedla. Ptáci kroužili nízko nad ní a stále vylétali na sever a znovu se vracely. Uchopila tedy dítě a vydala se tam, kam ji vedly. Neušla však ani deset kroků, když si uvědomila záchvěv zla. Její cit jí napověděl, že je za ní a tak se rozběhla a blahořečila ptákům že jí pomohly. Vlny zla však sílili a ona poznala že již je na úprk pozdě. Položila dítě a vyrazila vstříc pronásledovateli a své smrti. Ptáci začali žalostně zpívat, když v tom jeden z nich se snesl k dítěti a přistál na jeho tělíčku. Byl to on, kdo byl první znepokojen Ženou a dítětem samotnými v lese. Teď přecházel po hrudníku a vypadal nanejvýš nespokojen.

Ptáci se divili nad takovým jednáním, ale potom se snesly víš a pozorovali co se děje.

Ptáček se na tělíčku zastavil a pák spustil tak žalostný zpěv, že se srdce celého lesa najednou zachvělo. V ten samý okamžik padla totiž matka a dítě zanechala samotné.

Finarfin dorazil pozdě. Poznal to hned, co vstoupil na to proklaté místo. Bylo provoněné světlem a znečištěné tmou. Jako kdyby se den a noc utkali v souboji na život a na smrt. Žena ležela roztrhaná na zkrvavené zemi a vedle ní ležel zničený meč. Ten meč však nepatřil jí. Byl pro ni, která byla i ve smrti plná světla, příliš temný. Byl to meč jenž saje duše. A ona byla jeho zhoubou, stejně jako on její.

Hvězdy se rozzářili a vrhly světlo na dítě. Ptáček se v náhlé panice zvedl a když chtěl znovu usednout, všiml si, že dítě je změněné. Již nebylo podobné matce, ale přesto v něm zůstávalo něco stejného. Hvězdy opět pohasly a z křovin se vynořil Finarfin.

Uchopil dítě. Jeho tvář se naplnila zmatkem, ale zpěv ptáků mu rozehnal pochyby.

Finarfin uchopil dítě a šel skoro celou noc, než došel na místo které hledal. Ves vyvrhelů v bažině. Položil dítě na práh a zmizel ve východu ranních paprsků.

Glanor Glorbe se zvedl ze židle. Jeho žena vzdala svůj boj o život s prvními paprsky slunce. Dítě, které měla ve svém těle ji zabylo a sebe také. Glanor nevěřil tomu co se stalo.

Tak mnoho vytrpěl a nyní, když do jeho života vstoupila radost z dítěte ztratil vše. Jako výsměch jeho trýzni se před jeho dveřmi ozval dětský pláč a Glanorovo hoře tím jen více prohloubil.

“Bohové.” zašeptal “Ještě před chvílí jsem vás proklínal a teď mi vracíte radost, škoda že bude provázená trýzní ztráty mé milované.”

Glanor zvedl dítě a v jeho očích se objevil úžas. Tak podobná byla totiž jeho ženě, že se mu to zdálo jako sen. Jen oči dítěte byli zakalené, jako kdyby ukrývaly ještě mnohá tajemství.

“Hle, dítě jenž mi dali bohové, má tvář své matky.”

Lidé se divili proč Glanor mluví o bozích, ale bylo jim to jedno. Vyvrhelové, jak si sami říkali, se totiž nepletli do cizích záležitostí a osudy jiných jim byli docela jedno.

Dítě ještě ten den dostalo jméno Astra, nikdo ale kromě Glanora nevěděl proč. Plášť ve kterém ji našel měl na sobě vyšité Astra a v kapsy pláště byl malý váček, v němž bylo ukryto tajemství, které teprve mělo poznat světlo světa.

* * *

Mlhy se zvedaly z bažin. Sychravé ráno pomalu přecházelo v nádherný jarní den. Astra seděla na kameni před domem svého otce. U jejích nohou leželi dva králíci. Přemýšlela, myšlenkami zatoulaná kdesi v dálkách, když ji vyrušili hlasy.

“No né, naše lovkyně. každý den se tahá s nějakýma myšima a myslí, že je lepší než my ostatní.”

Astra otevřela oči, aniž by pohnula hlavou, zamířila zrakem k barbarovi a jeho dvěma lidským společníkům.

Co zase chtějí, jako kdyby nestačilo, že se mi díky nim každý posmívá, za to že jsem čistokrevná a jakož taková že tady nemám co pohledávat. Proč? Co vlastně chtějí, vždyť si hledím jen svého.

“No tak, někdo s tebou mluví, co povíš, zase se budeš vychloubat, sedíš tady a ukazuješ nám myši a my ti teď taky…”

“Co!” Astra vyskočila na nohy a pevně si barbara změřila. “Chceš mi vyhrožovat, chceš se bít co si myslíš, nikdo na nikoho z vesnice nesmí stáhnout ruku, tak je to…”

To snad ne…Tohle nevypadalo na to, že bych je řečmi o pravidlech, která se nikdo neodvážil porušit, dokázala zastavit před tím co si zamýšleli již tak dlouho. Proč jsem si jich jen všímala?

Barbar vyrazil pravicí proti jejímu obličeji a Astra v posledním okamžiku uhnula. Její svět se začal bořit, ale zbořil se již vlastně dávno. Její život ve vesnici byl těžký, jen proto, že se nebála hrdě postavit proti komukoliv, kdo jí říkal ať táhne. A teď?

Astra se pokusila uskočit, ale barbarovi společníci ji chytili a začali jí smýkat. Kdyby jen měla více síly se osvobodit. U Aislinn vždyť mě zabijí!

Astra pocítila nádech moci a její paže se napjali až k prasknutí. V poslední snaze přežít. V instinktu, který byl vryt v její paměti se vytrhla a udeřila. Rány přicházely jak boží biče. Tříštily krev a tupily mozek. Po chvíli již neexistovalo nic než úder a úhyb. Svět nabíral barev rudé a začal se ztrácet v absurdnu, v němž bylo vše jasné. A pak to skončilo. Jak ze špatného snu se probouzí spáč. Tak se probudila i Astra. Vše bylo jiné. Lidé, kteří se na ni dívali byli…jen to slovo najít, snad slabí, nicotní, nedůležití. Její otec ji uchopil a táhl jí do chatrče. Nechápala proč tak spěchá. Jen jedno věděla. V ovzduší se vznášela smrt. A byla tak výrazná, že její pach nezmizel ani v otcově domě.

“Zabila jsi…” a slova se začala ztrácet. Chápala že ti jenž ji napadli ji již nenapadnou. Věděla že přišly změny, které budou drastičtější než kdy jindy. A věděla to již před tím než ji napadly. Nepatří sem. Nesmí zde zůstat, protože…Někde hluboko ve své mysli to měla. Jen jedno slovo, jen jedno slovo, vyvolávající strach. Poslední slovo, které slyšela, třebaže jej nikdo nevyslovil.

“Musím odejít.” Její slova se bránila opustit ústa. Přesto je vyslovila a cítila bolest. Otec se na ni díval a jeho oči přecházely ze zlosti do smutku.

“Ne, nechtěl jsem, aby to zašlo tak daleko. Měl jsem s tím něco dělat.”

“Musím jít. Nemohu zde zůstat.”

V Glanorových očí se objevil náznak poznání a pak vytryskl na povrch v podobě slz.

“Co bohové dali, to vzali. Jen jsem nechtěl, aby to bylo tak brzy.”

A objal Astru, která se začala úlevou třást. Otec ji pochopil.

“nechtěl jsem, aby to přišlo, ale stalo se. Nikdy jsem nemyslel, že ti budu vypravovat jak jsi přišla do mého světa.”

A Astřiny oči se roztáhly zmatkem. V neochvějné myšlence, že to co uslyší ji požene pryč bez slz a se zlostí, na koho, to nyní určí jen jediný hlas, hlas otce, hlas jediného, koho v celém světě miluje a koho musí opustit.

“Nenarodila jsi se mé ženě, přesto jsi přišla do našeho domu, když rodila. Bylo to jen přání a vedení mocných bohů. Tak já to vidím. Nebylo místo na nějaký pláč, protože, třebaže jsem ztratil ženu i dítě v jediném okamžiku, dostal jsem tebe na krásných dvacet let.”

Astra se třásla. Otázky se draly na povrch a přesto nebyly vyřčené. Nebylo proč. Již věděla vše a nic. Byl to jen klam. Klam duše, že žije v klidu. Jen chvíle odpočinku před sprintem.

“Já, ty nejsi…”

“Nejsem tvůj otec podle krve. Ale vždy jsem v tobě viděl svoji dceru. Nechtěl jsem, aby sis myslela něco jiného, protože jsem si tě tak přál, že jsem před tebou schoval věci, ve kterých a s nimiž jsem tě našel na prahu svého domu.”

Astra polykala slzy a snažila se utlumit tlak v hlavě, který ji utvrzoval ve lži a odmítal pravdu. Jediné co dovedla ze sebe vypravit byla dvě slova, z nichž jedno přinášelo úlevu jí a druhé jejímu otci.

“Ach táto.”

A svět se proměnil v řeku a řeka v proud a slzy omyly tvář oběma, aby mohli pohlédnout do svých očí bližší si než kdy dříve.

“Nikdy neřeknu jinému otče nežli tobě.”

“A já již nikdy nebudu mít dceru, kterou bych miloval tak, že jí předám to jediné co mě od ní navždy odloučí.”

S těmi slovy se zvedl z postele a z těžké truhly vylovil plášť a z něj vybalil balíček, jenž nesl její osud od jeho. Plášť se rozpadal v jeho rukách, jako by již nikdy neměl poznat dalšího majitele a Astra viděla jen hadí hlavu vedle děr v černé tkanině, která se snášela k zemi.

“Až zahřmí bez blesků, pak jej otevři a poznáš nový život, který nebude lehčím, nýbrž novým a zodpovědným. Zasvěť své kroky službě bohům nebo lidem, ale vždy pamatuj, že ten kdo ti jej dal tě neproklel, nýbrž miloval. A až se naše kroky, dáli Aislinn, znovu potkají, pak tě uvítám, jako dceru, kterou miluji.”

Obejmutí, které pak následovalo, netrvalo tak dlouho, jak by si přáli a přesto již byla tma, když se rozloučili. “Tak je to správné.” Pravil když opouštěla jeho dům za tmy. “V noci odejdeš, abys mohla ve světle přijít. Pamatuj, že jediné na čem záleží je dobro, které máš v srdci a třebaže ti bude připadat cesta těžká, pamatuj, že tam někde na jejím konci je odpověď na vše co hledáš a po čem toužíš.”

Noc odešla a přišel den a Astra stála na pahorku a jediné co viděla byl domov, kam se nemohla vrátit a zelené louky, které vedly stále dál a dál, než kam chtěla jít.