Marušce

Moje milá Maruško.
Dám ti pusu na ouško,
Aby ses zbavila ostychu
A přestala se mě bát.

Tak ležím tu vedle tebe na břichu,
Trochu nesměle (a úplně potichu)
Šeptám ti krásnou pravdu a milou lež.
A cudnost tvá hroutí se jak z písku věž
Když zaprší.

Zasnil jsem se při pohledu na tričko:
Tu nad Květnicí zasvítilo sluníčko,
Co rozlilo po zemi dva žhavé stíny
A na vrcholcích polaskalo kopretiny
Skrývající dosud nedotčené.

Ležím na boku zahleděn do krajiny,
Kochám se a pozoruju kopretiny,
Jak snad ve větru se obě spolu
Pohupují lehce, nahoru a dolů
S každým tvým nádechem.

Teď nastala ta chvíle sváteční,
Kdy poslední paprsek sluneční
Protrhl hráz jezera červánků
A ty se ti společně s vůní heřmánku
Vylili do klína.

Zafoukal vánek a rozpustil ti vlasy.
To už se neudržím asi
A když nesmělost všechnu nechám stranou
Projdu s tebou ruku v ruce branou
Do království něhy (a nejhlubší intimity).

Jazyk nepřestává být nástrojem řeči,
Ale teď když ses zachvěla ve slastné křeči
By mohla slova skrývající množství otazníků
Roztříštit krásu a jedinečnost toho okamžiku
Na tisíc kousků.

Mluvím k tobě tajnou řečí lásky,
Něžně, beze slov a bez nadsázky.
Zprvu ten jazyk byl ti cizí zcela,
Však cítím, jak vlna rozkoše tvým tělem proletěla,
Když jazyky se spojily.

Zcela ses poddala a už se nebráníš,
I když určitě moc dobře víš,
Že cos dosud střežila jak oko v hlavě,
Propadne teď záhy hravě
Mojí touze po tobě

Nadále by bylo trestuhodné asi
Skrývat v šatech tvého těla krásy
A tak když odložíš kopretiny do trávy
Halí tvoje ženství jako nejjemnější hedvábí
Už jen vůně mateřídoušky.

Náhle jsme si daleko bližší než dosud.
Tím není vinen jen neúprosný osud,
Ale i jistá důmyslnost a chtíč.
Vše ostatní odplulo kamsi pryč
A jsme tu každý jen pro toho druhého.

Mezitím, co stoupala bys k nebi blíž,
Má ruka bloudila by od pasu hloub a níž,
A pak by mě zalilo jarní tání,
Když objevil bych studnu splněných snů a přání
A i tys bys roztála.

Na prahu dětství svého váháš,
V křečích drn heřmánku vytrháváš.
Tvou svatou nevinnost tu nějak postrádám.
A zatímco ty sklízíš, já zasévám,
Doufám však, že v poušti noční.

Ležíš na zemi ještě krásnější a splavená,
Jako po boji, nebo snad drogou zmámená
Však já už strach nemám , nebojím se,
Ty moje krásná, nesmělá…