Chalemont

Je to jako rozdrtit vlašský ořech na prach. Já to dělám s chutí. Nešleh

Automatická brána před starou židovskou vilou se otevřela a černé BMW vjelo dovnitř. Brána, střežená kamerami, se sama zavřela. Z BMW vystoupivší muži vešli nezamčenými vstupními dveřmi, byli očekáváni. Čadil vstoupil jako první a ostatní za ním vystoupali po schodišti do prvního patra. Stěny opravdu širokého mramorového schodiště zdobily nekvalitní barevné reprodukce, hlavně děl Vosáhlových. Vešli do poměrně velkorysého sálu: stěny po obvodu zaplňovaly fotografie křičících dětí, které osvětlovalo jednak kulaté okno uprostřed kratší stěny naproti vchodu, jednak umělé bodové osvětlení, zabudované v členitém a příhodně vlnitém, dobrých šest metrů vysokém stropě s přebohatou štukovou výzdobou. Nešleh ležel na divanu ve svém salónu a díval se na plakát zemského ráje – modrá oblaka, sluncem prohřáté písečné pobřeží a ano ovšem, nezbytné palmy, jejichž listy jsou rozhýbány mořským vánkem. V obrovském akváriu, zabudovaném ve stěně salónu, plavaly velké červené rybky, vyšlechtěné v Hong-Kongu. V bělostném písku na dně akvária se leskl pozlacený ruční granát - vzpomínka.
Část příchozích se posadila k těžkému dubovému stolu a po chvíli dorazil i sám hostitel - Nešleh. Semil s Borisem soustavně žvýkali a polykali obrovské feferony a jejich rudé tváře prozrazovaly, že feferony jsou opravdu ostré. Oba se trumfovali, kdo sní víc pálivých plodů, ale z velké probrušované mísy, jakoby neubyl ani jeden feferon.
Muži na sobě měli Armaniho ležérní obleky (jediný Pozrajevov byl oděn v pruhy Adidasu) a v rukou sklenice z masivního skla – všichni uznali vodku za příjemné osvěžení. Přípitkem stvrdili, sobě navzájem, přání dlouhého života.
„Pánové!, nepotřebujeme již lekci, kterou nám před časem dali Hlaveš a Jezvarov Chalemont,“ řekl muž s kostěnými brýlemi. „To jistě ne!,“ zazněla jednohlasná odpověď.
 „Kde je vůbec Chalemont?,“ zeptal se bez otálení Nešleh Čadila jako spojky. „Viděl jsem ho v pasáži chroupat keks, ale uprchnul mi zpátky do Prahy!“ Nešleh zuřil a krev v žilách se mu přelévala jako duny lávového písku. Krizový koncept se sestával z krajní redukce všech nepohodlných osob. Pro Nešleha to znamenalo vyhladit téměř všechny. „Heslem dne, je: už žádný kurvy, rozumíte mi ?!,“ řekl Nešleh důrazně. Všichni přikývli jako jeden muž. Nešleh jim nevěřil. Diskuse postupně nabírala na síle.
„Fáze do které jsme se dostali naznačuje, že je zapotřebí vrcholného nasazení.“ Jeho hlas postupně gradoval od šepotu až k řevu. „Sejměte je,“ řekl nakonec Nešleh, rudý jako rak. Muž s kostěnými brýlemi zavrtěl nesouhlasně hlavou, pak mávl rukou a znuděně se zahleděl do skleničky plné křišťálově čisté vodky.
„Došel jsem až na samý okraj propasti, ale nezastavil jsem se,“ řekl významně Pozrajevov, aby tak podpořil svého šéfa.
„Jak se jmenuje,“ ukázal náhle směrem ke Konvenčnímu zabijákovi Nešleh.
„On se nejmenuje, říkejme mu třebas Houska,“ osvětlil situaci Čadil.
Konvenční zabiják položil na stůl hliníkový kufřík a otevřel jej. Na samém dně kufříku ležela, uložena v červeném sametu, velkorážná sportovní pistole se třemi zásobníky a krabičkou nábojů.
Ballard, tento senzitivní glosátor, podotkl: „Tahle zbraň je relativně běžně dostupná a zároveň žádaná na černém trhu. „Já jsem minimalista,“ řekl Čadil a teatrálně vystavil na odiv svou nerezovou dvaadvacítku, kterou nosil v pouzdře z modrého semiše.
„Chci vidět co umíš,“ vyzval k činu Konvenčního zabijáka Nešleh. Ten uchopil pistoli, nabil do zásobníku jeden náboj, zatáhl za závěr a beze slova střelil. Prostřelil čínskou vázu, vzdálenou cca patnáct metrů. Ta se rozlétla na kusy a po podlaze se rozkutálely tisíce ocelových kuliček, které sloužily váze jako zátěž a teď skákaly po podlaze jako živé.
Nešleha jeho umění natolik zaujalo, že vzal ze stolu levnou skleněnou cukřenku s dávkovačem a položil ji Pozrajevovi na hlavu. Krátkolebý Pozrajevov si právě četl ve svém zeleném notýsku. Když nabíjel Konvenční zabiják pistoli, rozezněl se bohapustý smích přítomných adresovaný Pozrajevovi: „A nevysyp cukr!“
Zaburácel výstřel (všichni kromě Pozrajeva si zacpali prsty uši) , sklo se rozprsklo a kovová část cukřenky spadla na zem. Druhá, téměř současně vypálená střela zasáhla skleničku vodky v Pozrajevově ruce.
Čadilovo tvrzení, že klidně trefí hrášek nabodnutý na špičce nože se proti výkonu Konvenčního zabijáka rozplynulo v mlze. „Jak to kurva děláš,?!“ zeptal se Nešleh.
„Vědomí se samovolně promítá do pistole v mé ruce,“ řekl suše Konvenční zabiják a uložil zbraň zpět do kufříku. „Víte, dodal jakoby na vysvětlenou, to je jako otevření dveří, rychlé a bezprostřední. Střílím, abych dešifroval proměnlivost světa a mnohoznačnost života (rozhodil ruce), ale současně zjišťuji, že vytvářím nové tajemství, kterému sám nerozumím.“
„Tomu ani já nerozumím,“ nechal se slyšet Nešleh, zapalující si cigaretu.
„Podstata nezastupitelné funkce člověka, pravděpodobně spočívá v jedinečné možnosti, se kterou střelec mačká spoušť,“ odvětil Ballard Nešlehovi na vysvětlenou. „Dále v možnosti poměrně rychlé reakce na viděnou skutečnost, ale ! (Ballard pozdvihl ukazovák) konečně možnost precizně a nejjednodušším prostředkem neutralizovat požadovaný cíl v patřičném rozsahu.“ Potáhl z cigarila, lišácky se usmál a dodal s odzbrojující upřímností: „Je to prostě návrat k elementární podstatě člověka, jako myslící bytosti.“
„Vám se opravdu nedá odporovat Ballarde,“ pravil uznale Pozrajevov a při současném doušku vodky se posadil do koženého křesla. Ballard šel ke kufříku se zbraní.
Potěžkal pistoli v ruce, pomalu promáčkl spoušť. „Při spouštění odpor spouště napřed plynule stoupá až na maximální hodnotu, aby pak poklesl a spoušť se v konečné fázi změnila v bodovou s malým odporem,“ zasnil se Ballard.
Čadil vždy vycházel s poloautomatem na barevný kinofilm a tak vznikl portrét muže s nožem a pistolí – Chalemonta, což se teď docela hodilo. Konvenční zabiják přijal od Nešleha barevnou Chalemontovu podobiznu, jako hotovou věc.
„Semile, Borisi, Čadile běžte se nadýchat čerstvého vzduchu,“ řekl Nešleh. Oba dva oslovení pánové se zvedli, jenom Čadil se nechápavě podíval na Nešleha, ale nakonec se poslušně zvedl a šel se nadýchat čerstvého vzduchu spolu s oběma Rusy.
Venku ti dva chytili Čadila a rozbili mu hlavu o kufr jeho BMW. Pokud se Semil s Borisem tímto počinem přihlásili k starému dobrému, v tradici znovu obrozenému násilí, neměli by zapomínat na starý dobrý zvyk – prohledat mrtvolu a získat nějaký cenný suvenýr.
Venku se rozlehl výstřel. Jako první vyběhl z domu Nešleh, ale naskytl se mu nečekaný obraz - tři bezvládná těla, pomalu chladnoucí na pečlivě střiženém anglickém trávníku.
Ve stínu akátu spatřil muže, který se smál jako měsíček, ústa měl orámovaná různě hustou a řádně prozrzlou bradkou, chybějící zub mu dodával malomyslného vzhledu. Na hlavě měl, pro něj zcela typicky, nasazenou kapuci. Nešleh ho okamžitě poznal, byl to Svojtka, zabiják pražské kliky.
Svojtka si otíral nůž, kterým právě zabil Semila a Borise a slaboduše se smál. Zabiják nejprve setrvával na místě, ale náhle se rozeběhl k plotu na vzdáleném konci zahrady, kudy patrně přišel. Svojtka byl ve vězení přezdíván „Kukuřičný klas“, nikdo však nevěděl proč.
Nešleh vyřešil problém nečekaně a s noblesou - oznámil přispěchavšímu Konvenčnímu zabijákovi jeho nový cíl, kterým nebyl nikdo jiný než „Kukuřičný klas“. Konvenční zabiják Svojtku zastřelil, právě když přelézal plot. Mrtvý Svojtka spadnul z plotu zpátky do zahrady jako pytel hoven. „Bravurní zásah!“ Nešleh tomuto představení radostně zatleskal. „Čtyři mrtví, pro dnešek,“ bilancoval Nešleh jen tak pro sebe. Želatinová kapsle v jeho žaludku se už rozpustila a dostavil se tolik kýžený pocit radosti a uvolnění. Kolik pokory musí být v člověku, aby opravdu zůstal slepý ke svému okolí, které zcela očividně přetéká vibrující atmosférou.

---